Po loňském Foru Karlín chystá Jan Bendig na 6. prosince další velký koncert - tentokrát v pražském O2 universu. Opět půjde o velkolepou show plnou hostů a kostýmů. Do toho natáčí své zábavné seriály, ale napsal i autobiografickou knihu a fotokomiks.
Možná to ani nevíš, ale něco nás spojuje: "AZ-kvíz", respektive parodie od Romana Holého. Podle ní jsem napsala knihu "Romové určují trendy hudby".
To jsem neviděl.
(následně jsem mu video pustila, pozn. aut.) Ale je to dobrý.
Proč jsi šel do "AZ-kvízu", "Výměny manželek" a dalších pořadů? Máš potřebu být vidět?
Jedná se i o určitou část reklamy. A člověk si to taky chce vyzkoušet. V "AZ-kvízu" nám slíbili, že se to bude týkat hudby, ale otázky mířily spíš na starší generaci, takže jsem byl za blbýho a brácha ještě víc. Co se týká "Výměny manželek", jsem fanoušek těchto typů reality show. Kolikrát něco komentuju a ani nevím, jak to tam chodí. Chtěl jsem to zažít, jestli opravdu po deseti dnech chcete brečet, zda se to tam zdá tak dlouhý, jak prezentují v televizi... A je to stokrát horší. Za mě ale jeden z nejhezčích zážitků v rámci natáčení. Spousta lidí mi říkala, že nemám zapotřebí tam chodit. Ale aspoň mě mohli lidé poznat jinak než z klipů či našich seriálů.
© se svolením Jana Bendiga Co se týká seriálů, máte s bratrem youtubový kanál Romflix, na který nahráváte vaše telenovely "Amor", "Riviéra", "Ďábelské cikánky" a další. Koho baví tyto blbinky vymýšlet?
Začali jsme s bráchou v době, kdy fungovali ještě youtubeři a jely různé challenge. Bylo to v období, kdy jsme kariéru ještě neměli našlápnutou, proto jsme si řekli, že něčím musíme začít. U lidí to mělo nečekaný úspěch. Našli jsme si svoje fanoušky a komunitu. Lidé po nás chtěli víc a víc, prostě jsme do toho spadli. Vystupujeme tam v ženských rolích, nabralo to velká čísla sledovanosti. A tak nám nezbývalo nic jiného, než vymýšlet dál, ještě s Lukášem Rejmonem, seriály, kdy si to natáčíme na mobil a stříháme sami. Spontánně jsme do toho vletěli, ani nevíme jak. Miluju to, vypnu u toho, beru to jako koníček, kdy se s partou sejdeme, něco natočíme a pak si jdeme třeba sednout na pivo.
Jan Bendig
V dětském věku navštěvoval Jan Bendig chlapecký pěvecký sbor Boni Pueri. Na Mezinárodní konzervatoři v Praze studoval obor Populární zpěv. Od dvanácti let žil s rodinou tři roky v anglickém Liverpoolu. V tomto období vystupoval s kapelou otce Gipsy Brothers. V roce 2009 se zúčastnil první řady pěvecké soutěže "Česko Slovenská SuperStar" (v součtu s ryze českými sériemi čtvrté, pozn. editora), v níž obsadil čtvrté místo. V letech 2013-14 byl členem chlapecké skupiny New Element. Vydal několik alb, ale nyní se soustředí spíše na singly a pěvecké spolupráce. Texty mu většinou píše Refew. Ztvárnil několik epizodních rolí ve filmech a seriálech. Vydal dvě knihy. S bratrem Marsellem mají na YouTube svůj kanál Romflix, na který točí vlastní telenovely.
Baví tě strojit se za ženskou?
Miluju herectví, líbí se mi, že se můžete stát někým jiným. Klobouk dolů před všemi ženami, co se malují, pěkně oblíkají a chodí na podpatcích.
Považuješ to za svoje alter ego?
To si nemyslím. My jsme se vždy s bráchou doma líčili, fascinovalo mě to, chtěl jsem být maskér, make-up artista. Přitahovalo mě to, jen jsem se neměl na kom učit.
© se svolením Jana Bendiga Aktuálně vám s Marsellem běží pětidílný pořad "Hvězdy z ulice", ve kterém hledáte nové talenty. Chcete podpořit lidi, jako jsi byl kdysi i ty?
Může se toho zúčastnit kdokoliv, kdo třeba půjde kolem. Například mladí z vyloučených lokalit nemají moc možností se ukázat. Ve škole moc prostoru taky nedostávají. To byl i můj případ. Pak přišla SuperStar, která mi hodně pomohla.
Společně nahráváte i podcast "Roma Boys". Co v něm nejčastěji řešíte?
Rádi radíme lidem. Při živých streamech nám píší svoje pocity a já jim tam odpovím. Větší témata zpracováváme do podcastu, třeba boj s panickými atakami, které mívám taky, vztahy, drby i věci kolem romské kultury, často si zveme hosty. Ale jsme teprve začátečníci.
Pro Českou televizi vzniká seriál "Ratolesti", kde hraješ. O co v něm půjde?
Jde o pokračování úspěšného seriálu "Ochránce". Ukazuje na problémy lidí, na to, co prožívají nejenom Romové. Zpracovává krásný příběh slepé dívky, která studuje konzervatoř, ale kvůli svému handicapu ji zde šikanují. To ji nezastaví a žije si dál svůj sen. Já tam hraju kluka z romského ghetta, z pěti dětí, kteří žijí v jedné místnosti. Nechce dál takhle žít a dělá vše pro to, aby vykročili ze svého kruhu a mohli žít slušně.
Bratr hrál ve filmu "Banger", dokonce za svou roli získal Českého lva. Šel bys rád v jeho šlépějích?
Seriály točíme pro zábavu, neumím si představit, že bych se tím živil. Pro bráchu to je přirozená parketa. Já nemám takový dar, volám mu o rady. Když se řekne klapka, cítím se strnule.
Čeká tě role v muzikálu "Děti ráje 2" Sagvana Tofiho. Poprvé se představíš v muzikálu, navíc v dvojroli transvestity, zpěváka Vanesy. Bereš to jako výzvu?
Dlouho jsem přemýšlel, zda jít do muzikálu. Nabídky předtím chodily, ale odmítal jsem je, nebylo to pro mě. Neměl jsem muzikály v lásce, na málokterý jsem šel. Sagvan mě chytil svojí energií. Není tam nic striktně daného, člověk tam může hrát volněji.
Tančíš tam hodně?
Jo, choreografie mi dělaly problém. Jako zpěvák do nich můžu mluvit, vymyslet svůj krok, což mě baví. Být sám sebou je pro mě důležitý.
Jak moc mluvíš do choreografií velkého koncertu v O2 universu?
Hodně. Jsem člověk, který si nenechá mluvit do ničeho. Jsem v tom dost přísný, vím, co chci. Kuba Dvořák, choreograf, je skvělý, dělal se mnou i na Foru Karlín. Už mě má načteného. Nerad pracuji s novými lidmi, protože trvá, než najdeme společnou řeč.
Budeš tam prý i lítat. Máš strach?
Mám hrůzu z výšek, budeme vysoko, bojím se i pár metrů nad zemí. Ale důvěřuju lidem, kteří na tom pracují. Rád jdu do něčeho, kde můžu extrémně vystoupit ze své komfortní zóny.
Z Fora Karlín vznikl dokument. Počítáš s něčím takovým i nyní?
Už pomalu natáčíme. Je kolem toho hrozně práce, nevím, kam dát dřív hlavu. Jsem nervózní. Těším se, až to ze mě chvíli před vystoupením opadne a začnu si to užívat.
© se svolením Jana Bendiga Koncertu ve Foru Karlín se jako hosté zúčastnili například i Monika Bagárová, Markéta Konvičková, Michal David, Elis Mraz, Refew nebo právě tvůj bratr Marsell. Kdo přijde letos? Co třeba Rytmus či Lucie Bílá?
Rytmus dorazí, ve Foru chyběl. Přál jsem si i
Lucii Bílou, ale jelikož chci posouvat schůdky výš a výš, šetřím si ji, kdyby náhodou přišlo ještě něco většího. Chráním si ji, vždy mě podpoří a uklidní v nejtěžších životních situacích. Říká mi, že jsem jako její syn, beru ji jako mámu. Jako překvapení si ji nechám na někdy jindy. Michala Davida jsem tam chtěl mít, ale nemůže, termín 6. prosince koliduje s vícero vánočními a mikulášskými akcemi.
Nestojí show hlavně na hostech?
Jelikož vydávám většinou spolupráce, bez hostů to nejde. Mám rád kontakt s kolegy, takže to na nich asi i dost stojí, ale lidi to tak nevnímají. Berou to jako součást mého života, slavnou rodinu po jedné kupě. Neumím si představit, že by tam chyběly Monika a Markéta, se kterými jsem začínal, nebo že by nevystoupil brácha... Zaslouží si to společně se mnou oslavit. A Refewa považuji taky za svého bráchu, ten mě nikdy nenechá ve štychu, 24/7.
Na jakou hudební spolupráci nejraději vzpomínáš?
Asi na tu s Luckou Bílou. Jako malý jsem zpíval ve sboru
Boni Pueri. Cestovali jsme a měli odjet na koncerty právě s Lucií Bílou, ale mamka mě nepustila. Bylo mi osm a měli jsme vyrazit na tři dny. Bála se o mě, protože jsem hyperaktivní, měla strach, že bych si něco udělal. V hloubi duše jsem to mamce nedokázal dlouhou dobu odpustit. Říkala mi, že můj čas přijde a já si s ní stejně jednou zazpívám. A na její slova došlo.
Text písničky "Jednu malou chvíli" napsal Pokáč. Ale jinak pracuješ na slovech s Refewem, že?
Písničky si píšu sám se svým producentem Filipianem. Texty mi vždy psal a bude psát Refew. Zná mě. Občas přispěje rapperka Sharkass. Taky píšu sám, ale trvá mi to dlouho, nemám na to hlavu. Nedokážu se plně věnovat jen jedné věci, pozornost jde jinam, nedokážu se soustředit a pak ztratím niť.
Před koncertem tě čeká meet & greet. Co je lepší - setkat se s fanoušky před, nebo po?
Rozhodně před, protože si s nimi stihnu pokecat. Navíc nejsem zpocený a nebudou si mě pamatovat jako ulepeného kluka. Zároveň mně dodají energii před show.
Prý vystřídáš až osm outfitů.
Mám to rád. Outfity se budou měnit během show. Na top modelech se podílím s Debbie Brown. Líbí se mi, když se to blýská, když je to jiný. Záleží mi nejenom na show, ale i na looku, co k tomu patří. Člověk by měl na pódiu vypadat hezky, být za hvězdu.
Co nejšílenějšího sis na sebe oblékl?
To byl loňský kostým na Slavících. Cítil jsem se v něm dobře. Nedržím se dresscodu, chci přijít jinak, zároveň oslavit hudbu. Červené koberce jsou od toho, aby se člověk ukázal. Stříbrný krunýř využiju i teď v O2 universu.
Nemrzí tě, že celý rok řešili lidé kauzu s moukou a že si jí všímali víc než tvojí práce?
Strašně. Před Slavíky jsem byl rád, že jsme udělali tolik práce, kterou mouka bohužel doslova sfoukla. Snažili jsme se to smazat a začít nanovo, když za tím stálo tolik dřiny.
A jak kauza dopadla? Jako poslední informaci jsem zaznamenala, že správní řízení s tebou bylo v srpnu zastaveno a že jsi nevinný.
Nic proti mně neměli. Žádný důkazy. Nebyla to pravda. Už je to uzavřeno, ale najednou to nikdo neřešil, nikoho nezajímalo, že jsem nevinný, což mě zamrzelo.
Co by sis na sebe nikdy nevzal?
Boratovy plavky.
(smích)
Kde bereš inspiraci?
Baví mě umělci k-popu, jsou z jiného světa. Přijde mi to futuristické.
V září vyšly tebou přezpívané covery Hany Zagorové. Podle čeho sis vybíral její písně?
Vybrali mě na vzpomínkový koncert věnovaný Hance. Dostal jsem tam tyto dvě věci. Přistupoval jsem k tomu s respektem. "Černého páva" jsem s ní zpíval již na jejím koncertu v Lucerně. "Gvendolína" je moje největší srdcová záležitost.
Nechtěl by ses vydat tímto hudebním směrem, po vzoru duetu s Lucií Bílou? Myslím, že ti tato hlasová poloha a styl sedí.
Nejsi první, kdo mi to říká. Tuhle hudbu miluju, ale jelikož jsem hyperaktivní tělem i duší, nedovedu si představit, že bych zpíval tento styl a nemohl u toho skákat. Mám dokonce v šuplíku podobné songy na příští rok. Rád od toho svého směru někdy odbočím.
K odbočením patří i mash-upy s Elis Mraz. Podle čeho vybíráte písničky a témata, do kterých se spolu pustíte?
To vzniklo v době, kdy jsme vymýšleli challenge, a začalo to písničkami z devadesátek. Vždy se sejdeme jednou za čas na dva tři dny a vybíráme pro nás stěžejní skladby. Ona řeší, zda to není dost kýčovitý, přitom já jsem kýč sám o sobě.
(smích) Samý songy o lásce, to miluju.
Ve svých klipech opěvuješ holky, i když jsi na kluky. Vnímáš to jako roli?
Miluju krásu žen. Miluju vizuálně tvary jejich těl, ale nevzrušuje mě to. Rád je oblíkám. Beru to jako roli. Nerad se koukám na film s gay tematikou. Líbí se mi příběh Romea a Julie nebo Jacka a Rose z filmu "Titanic". Vždy to byli kluk a holka, jak postelové, tak líbací scény. Love stories. Klidně bych si zahrál gay roli, ale ještě jsem k tomu nedospěl. Nemám odvahu. Nechávám si to na doma, je to jenom moje - a co mám za dveřmi, to nikdo vidět nemusí.
© se svolením Jana Bendiga Klipy často natáčíš u moře. České lokality se ti zdají nudné?
Mám spoustu klipů i z Česka, ale mě to za hranice vždy táhlo. Je to krásně barevný. Jelikož dělám latino-romano music, takové prostředí se k mé hudbě hodí.
Tvoje první kniha se jmenovala "Roma boy: Příběh nekončí". Název se odvíjí od toho momentu, kdy ses ocitl na dně, nebo od hitu ze SuperStar?
Obojí. Hraje tam roli slogan, že jedu dál a rvu se za svý práva.
Popisuješ tam svůj životní příběh. Není ve třiceti letech brzy na autobiografii? Myslíš, že už máš co říct a co bilancovat?
O tomhle píšu hned na první stránce. Když jsme se s rodinou ohlíželi, bylo neuvěřitelný, kolik jsme toho zažili. Až to nechápu. Osmatřicetkrát jsem se stěhoval. Pokaždý jsme zažívali jiný příběh. Buď jsme se měli dobře, nebo na hovno. Zamávalo to s mojí psychikou, bojuju s panickou atakou. Když si to člověk přečte, pochopí to.
© se svolením Jana Bendiga Půlku života děláš v showbusinessu. Je těžké se držet v povědomí a makat na sobě?
Po SuperStar jsem si myslel, že sláva potrvá věčně a že nebudu muset dělat nic, jen koncertovat. Ale opak se stal pravdou. Doba je rychlá, vše může rychle spadnout a lidi na tebe můžou zapomenout. Chce to udržovat si tempo a lásku k tomu, co chce člověk dělat a naplňuje ho.
Tvoje další knížka "Monastir" naopak vznikla ve stylu fotorománu z Brava. Jak vás toto pojetí napadlo?
Každý rok cestujeme do Tuniska. Teď jsme si řekli, že tam nafotíme hezký fotky s příběhem. Točím klipy o lásce, telenovely, a navíc miluju komiksy. A když jsme byli malí, žrali jsme fotoromány z Bravíčka. A tady se vše sešlo. Vzniklo tam přes čtyři tisíce fotek, ze kterých jsme vybrali to nejlepší. Příběh má otevřený konec, říká si tedy o možné pokračování.
V čem je romský přístup k práci a kariéře specifický?
My jsme takoví flegmatici, říkáme si, že to všechno nějak dopadne. To jsem se díky bohu odnaučil. Lukáš do mě hustil, abych víc a víc makal. Jenže on to chce hned, teď a tady. A já vlastně už taky.
Považuješ za výhodu mít za manažera přítele?
Někdy se chceme zabít, ale naučili jsme se rozlišovat pracovní a osobní rovinu. Mám to, co jsem chtěl. Nemůžu si stěžovat.