Datum 6. září 2024 se do hudební historie zapsalo nejen jako den, kdy se rockoví fanoušci vzpamatovávali ze šoku, že po letech mají k dispozici nový singl Linkin Park "The Emptiness Machine", který už si v tu chvíli mohli několik hodin pouštět pořád dokola. V tentýž den totiž zároveň Hot Milk vydali svůj nejlepší song "Where Does The Light Get In?".

V nejnovějším singlu, který se pravděpodobně objeví na chystané druhé desce, se totiž ve třech minutách dozvíte úplně všechno, co o té skupině potřebujete vědět. Fenomenální práce s proplétajícími se hlasy zpěvačky Hannah Mee a zpěváka Jima Shawa ukazují temnotu a cestu z ní. V emocionálně natlakované písni s explozivním refrénem a bohatými sbory se mísí to nejlepší z pop-punku posledních dvaceti let. A jestli potřebujete po ránu nakopnout, nemůžete si momentálně pustit nic příhodnějšího.

Abych řekl pravdu, když jsem ve zmiňovaný den zpracovával obsáhlý rozbor comebacku Linkin Park, na Hot Milk mi už nezbyly síly. V následujících dnech mi pak přišlo, že už je pozdě, že by novinka o týden či ještě více starém klipu nikoho nezajímala, i když bych tentokrát výjimečně sáhl po hodnocení 10/10. A tak jsem článeček nenapsal. A dodneška mě to štve. Protože žádnou jinou písničku napříč žánry jsem letos neslyšel víckrát, a pokud se nestane zázrak, s největší pravděpodobností už "Where Does The Light Get In?" do konce roku v mém osobním žebříčku nic nepřekoná.

A to jsem si přitom až do zmiňovaného data myslel, že na kapelu budu stejně jako dosud chodit mnoho dalších let znovu a znovu kvůli jejímu do té doby nejzdařilejšímu singlu "I Just Wanna Know What Happens When I'm Dead", s nímž kvarteto donedávna své koncerty startovalo a který se tímto posouvá na druhé místo. Jedna z nejtalentovanějších komet pop-punku a ema posledních let se ale rozhodla svůj průlomový song přeřadit v setlistu až na třetí pozici a nově začíná právě aktuálním kouskem. Proč je to důležité? Protože to vede k pointě.

Skupina z Manchesteru totiž nejen opakovaně na Rock for People, jehož organizátoři ji dovezli i do Prahy, ale i na dalších štacích v Německu či Rakousku dlouhodobě bojuje s jedním problémem. A tím je jejich zvukař. Z dosavadních, tuším, šesti koncertů, kdy jsem o Hot Milk referoval a vždy je chválil, pokaždé zápasili s nazvučením, kdy prvních přibližně pět skladeb mělo zvuk doslova jako ze zadní části těla. Přičítal jsem to kompromisům a krátkým pauzám, kdy jste na festivalech kolikrát rádi, že stihnete vůbec zapojit všechny kabely, natož ještě ladit, jak co zní. A těšil jsem se, že na klubovém koncertě, kde máte času habaděj, se to konečně změní. Že formace konečně ukáže naplno svůj potenciál, který bez diskuze má.

Jenže se tak nestalo a i ve Futuru to i vzhledem k časté komunikaci do mikrofonu u zvukaře znělo, že se všechno začalo ladit až při samotném vystoupení. A tak ty nejdůležitější a nejlepší songy, jaké parta založená roku 2018 dosud nahrála, zůstaly pohřbeny pod neumětelstvím jejího neschopného kolegy. Katastrofa. To už vážně nelze nazvat náhodou. Zvuk se sice nakonec skutečně zlepšil, ale to už se těsně pod hodinu trvající koncert dostal do své půlky a zbývající písně přes své kvality naneštěstí tak nosné nejsou.

Zamrzí to o to víc, že zejména ústřední duo neskutečně makalo. I v malém klubu se mlíkaři snažili diváky napumpovat energií, agresí, donutili je skákat a pár jedinců si v solidně zaplněném prostoru i zaplavalo, k čemuž se v závěru uvolila i zpěvačka známější pod zkráceným jménem Han. Ta si ostatně i na "Candy Coated Lie$" vytáhla z publika slečnu původně ze Singapuru, která místo ní skladbu dozpívala.

Frontwoman vyškolená na těch nejmetalovějších festivalech světa ukázala, že na něžnost v jejím repertoáru (zatím?) nezbývá místo a burcovala fanoušky tak moc, až to vypadalo, že kdo nebude skákat s ní, dostane po čuni. Bývalá přítelkyně Bonnie Fraser ze Stand Atlantic se také stihla ještě polít vodou a v "Breathing Underwater" nechala dav vyzpívat refrén podobně, jako to předvádí na čerstvě vydaném živáku z Manchesteru, v Praze ale po jeho sborovém zpěvu dodala ještě jeden refrén.

Štěkání do mikrofonu, rocková gesta nebo placák s francouzskou holí jednoho z fanoušků málem zakryly skutečnost, že při "Awful Ever After" začala hrát formace nečekaně brzy bez ní, a tak parťáky ještě před prvním refrénem přátelsky okřikla, že nebyla připravená. Za hodinu práce skupina i fanoušci spálili tolik kalorií, jako kdyby místo koncertu zamířili do fitka, jen škoda, že stejně jako na konci show to nemohlo znít i na začátku.

Po skončení vystoupení se ještě klubem rozezněla reprodukovaná hudba, konkrétně odcházejícími fanoušky zpívaná "Heavy Is The Crown" od Linkin Park. To se nám ten kruh hezky uzavřel!