Frontman crossoverové Insanie má rád westerny, noirové kriminálky, zádumčivou atmosféru děl Cormaca McCarthyho i temnou country. Záchvěvy těchto lásek můžeme letmo zachytit i v jeho domovské kapele, nicméně plně toto podhoubí rozkvetlo až nyní, na albu "K mýmu ohni nesedej" v bočním sólovém projektu Poly Noir.
První vlaštovky druhé tváře Polyho se daly v éteru zachytit už před šesti lety. Jak ale protagonista přiznává v našem
rozhovoru, nakonec převážila práce na
"GRRRoteskách" Insanie a
"nepodstatné provozní drobnosti".
Poly Noir, tehdy o něco elektroničtější, proto musel k ledu. Aktuální album s výmluvně odrazujícím názvem - který pochopitelně tak akorát vyvolá zvědavost - vznikalo intenzivně až v posledních dvou letech a nakonec se celé odělo do chytlavého temného hávu country.
Morriconeovsky rozechvělé kytary a mexické trubky se tu prolínají s gospelovým doprovodným minimalismem. "K mýmu ohni nesedej" se nese v lenivém tempu žíznivého koně, který se vleče pouští a na hřbetě nese unaveného tajemného muže v černém. A to je poloha, která Petru Pálenskému alias Polymu svědčí - mlčenlivý chlap, který si s sebou vleče spoustu tajemství a hříchů, ale když na to přijde, umí hodit do placu štiplavou poznámku. Jako by tu najednou, za kamennou tváří, probleskl škleb toho ironického
insaniovského kazatele s růžovým kolárkem.
Desítka skladeb v meditativním duchu se introvertně noří do černoty duše a jen v lehkých náznacích komentuje lidstvo a jeho mrzkost.
"Ó matko cest, co vedeš do nebeských bran / tvůj žalm je vytí čoklů, krákání vran," zní první dva verše "Zúčtujem" - a netřeba v tom vidět finální souboj tváří v tvář. Tohle je zúčtování se životem, s vlastními démony a chybami. Meditativní náladu tu trochu nabourává song "A vymýšlíme dál", který z atmosféry poněkud ční svou rapovou dikcí - mnohem lépe funguje energičtější projev v závěrečné "Aby duše měla klid", která získává až jakési
ritualistické fluidum - i s tou lehkou
sládkovskou aluzí. Mnohem větší síla se nicméně skrývá v tom unaveném, až roztřeseném hlase v "Na cestu padá prach" nebo nerudném tónu titulní skladby.
O Pálenského textařských kvalitách se asi není třeba zbytečně šířit. Na "K mýmu ohni nesedej" tvárně pracuje s pro žánr nezbytnými atributy - nepřekvapivě dostávají prostor hvězdné noci, praskající ohně, falešní hráči, křiváci i všiváci, na scestí žánrových klišé nicméně nesklouzl. Jasně vymezené kulisy dokázal naplnit až existenciálními obrazy, které pro svou váhu nepřipouštějí mnoho nadhledu.
"Máš v sobě duši, aby hořela / Nám srdce buší, aby bolela" - Poly nutí k přemýšlení a najdeme tu verše, které se dokážou zahryznout hluboko. Není popisný, snadno by tu šly jen vyprávět desperátské příběhy. Přemítavý hlas v hlavě pouští ven jen náznaky, stíny toho břímě, které si s sebou vypravěč nese. Otazníky a náznaky se zde totiž zdají mnohem silnější než odpovědi.
Poly Noir si se žánrem dark country pohrává tvárně. Inspirace jsou zřejmé a v propagaci alba mnohokrát zmíněné - přesto jich tady najdeme méně, než by se mohlo zdát. Poly, až na basu a produkční dohled Toma Šlápoty, si celé dílo nahrál sám, slouží pouze jako odrazový můstek či jako balicí papír pro vlastní přemítání, v němž objevíme stop Insanie mnohem méně, než by jeden čekal.
Pokud mě paměť nešálí, je "K mýmu ohni nesedej" první autorskou darkcountryovou deskou v češtině. A rovnou tak dobrou.
Poly Noir navíc může do budoucna zamířit kamkoliv. Skladby spojuje hustá temnota, která se příště, dojde-li na nějaké, může zhmotnit v úplně jiném stylu. Počkejme si - a hlavně užijme si aktuální album, vážně za to stojí.