Hudební publicista a jeden z našich nejoceňovanějších odborníků na vztah hudby a společenského dění, Pavel Klusák, autor dvěma cenami Magnesia Litera ověnčené knížky "Gott - Československý příběh", napsal knihu s názvem "Suchý a Šlitr / Semafor 1959 - 1969". Znovu s ní prožijeme zázrak jménem Semafor, vrátíme se do šedesátých let a - jak autor říká - "vykoupeme se" v jeho zlaté éře.

Přestože o Semaforu existuje řada publikací, některé dokonce napsal sám Jiří Suchý, je tenhle titul výjimečný. V tom, že nabízí archivní materiály, které často zapadly v pozůstalostech a osobních vlastnictvích, ale také v tom, jak skrze příběh Suchého a Šlitra ukazuje tehdejší dobu.

"Jako by do té popkultury patřili a nepatřili. Jako by do divadla ten neukázněný Semafor, který nikdy nechtěl mít dramaturgy, patřil a nepatřil. Zkrátka a dobře chtěl jsem čtenáře nechat nasednout do stroje času a ocitnout se někde na začátku, ještě před Semaforem, v padesátých letech v Redutě. Zjišťovat, proč se to stalo a jak se tam ten Suchý dostal. A od Reduty číst až ke smrti Jiřího Šlitra, která ukončuje jednu éru - jeho smrtí končí šedesátá léta a končí ta svobodnější část československých dějin. I když zase zjistíte, že musíte jít ještě trochu za tu Šlitrovu smrt. I já jsem si v tom chtěl udělat pořádek a zároveň si to psaní velmi užít," říká Pavel Klusák.

Už od prvního představení 30. října 1959, premiéry hry "Člověk z půdy", se odvíjel dvojjediný příběh Semaforu a jeho vlivu - divadelní a hudební. Divadlo písniček naprosto proměnilo v první polovině šedesátých let krajinu domácí populární hudby. Suchý a Šlitr neslevovali z originality a vysoké úrovně a veškerý showbyznys v ČSR byl zároveň ve stavu zrodu: proto se semaforské písně poetických kvalit a chytrého humoru mohly načas stát nejpopulárnějšími šlágry v zemi. Část proměny způsobilo autorství Suchého a Šlitra, zbytek starých časů pak ukončily civilní vokály Jiřího Suchého, Pavlíny Filipovské, Waldemara Matušky, Evy Pilarové, Hany Hegerové, později i Jiřího Šlitra. Všechny tyhle tehdejší hvězdy (a také mnohé další) v knize defilují.

Právě zmíněná Suchého poetika z knihy přímo čiší, není však jediným úhelným kamenem: "Kdo bude knihu číst kvůli radostné, anekdotické a historkářské rovině, se postupně prokouše k rovině sociopolitické. A kdo ji bude číst kvůli kulturnímu kontextu, ten se neubrání, aby se dostal k té drobné radosti. A mezi těmito dvěma rovinami, zdá se mi, se moje kniha odehrává," tvrdí Klusák.

Obsáhlá kniha se noří do dekády šedesátých let skrze jednotlivá semaforská představení, vlastně ještě ta předsemaforská z Reduty a Divadla Na zábradlí, a uvádí na pravou míru i některé nejasnosti nebo mýty. Po úspěchu největší semaforské filmové produkce "Kdyby tisíc klarinetů" z roku 1965, na kterou přišly jen během prvního roku do kin čtyři miliony diváků, si například řada lidí myslela, že iniciační premiéra "Zábradlí" v roce 1958 byla víceméně divadelní verzí pozdějšího filmu. To je ovšem omyl a semaforologové to dobře vědí: "Děj hry vůbec není totožný s dějem filmu, pronikavě a zajímavě se liší. Tvar, který napsal Suchý a do kterého Ivan Vyskočil doplnil monology a pseudopřednášky, má se snímkem společný především námět: kdyby se zbraně proměnily v hudební nástroje, co by to vypovědělo o našem světě? Ve velkofilmu figuruje mohutná vojenská posádka, štáb pro přímý přenos televizní show a slavní zpěváci, jsou tu téměř masové scény, spoře oděné baletky seskakují z vrtulníku. Oproti tomu na čerstvě založené divadelní scéně, která neměla prostředky ani na průměrné kulisy a kostýmy, se o tématu prostě baví několik postav, mezitím se zpívá, tančí a provádí pantomima: struktura 'hry' balancuje na hraně kabaretu," píše Klusák.

Kromě "Klarinetů" a zmíněného "Člověka z půdy" s ním v knize cestujeme k trochu opomenutému představení "Faust, Markéta, služka a já" přes "Jonáše a tingl-tangl", "Dobře placenou procházku", "Ďábla z Vinohrad" nebo všechny "Zuzany" až po hru "Jonáš a dr. Matrace".

"'Jonáš a dr. Matrace' se hrál naposledy 18. prosince 1969. Nebyla to plánovaná derniéra," končí Klusák mrazivě jednu ze závěrečných kapitol. V roce 1969 vyjel Semafor do Stuttgartu, s přivřením všech kádrováckých očí. Je známé, že Suchý a Šlitr, jakkoli byli sehraní na jevišti, nebyli v životě nijací úhlavní přátelé, jejich vztah byl spíš pracovní a jaksi rezervovaný. Ve Stuttgratu se něco změnilo. "S Jiřím Šlitrem jsme courávali po Stuttgartu a pak už jsme ani necourali a spíš seděli v hotelovém pokoji a povídali si o životě. Ten chlad, který mezi námi tehdy vládl, se zvolna rozplýval a myslím, že nám oběma došlo, že jsme potřebovali mít na sebe čas - a to jsme tu měli. Najednou jsem cítil, že z nás začínají být kamarádi," vzpomínal Suchý.

Na Štěpána roku 1969 zemřel Jiří Šlitr na otravu oxidem uhelnatým, který unikal ze starého a jednoduchého plynového topení v jeho ateliéru. Končí tím jedna etapa v dějinách Semaforu, ale i v dějinách Československa. "Suchý a Šlitr měli ještě spoustu plánů. Že napíší muzikálový horor, což se v nějaké proměněné podobě vlastně stalo - jmenuje se 'Čarodějky a tak'. Nicméně po Šlitrově smrti na pianě ležel notýsek a tam byly neotextovány melodie. To je důvod, proč příběh písní Suchého a Šlitra musí pokračovat i po Šlitrově smrti, proto vzniklo ještě jedno představení 'Revizor v šantánu'. A v něm jsou ty poslední Šlitrovy písničky otextovaná ex post..." vysvětluje Klusák.

V čem tkví kouzlo Semaforu, jehož tvorba přežila komunismus a zlidověla? "Koncem padesátých let už byla československá společnost natlakovaným papiňákem, který chtěl zábavnou kulturu, uvolnění. Jako společnost jsme dostali dar, že do téhle atmosféry spadl Jiří Suchý s naprosto výjimečným talentem a Šlitr s kongeniálním talentem složit muziku, která by se zároveň přihlásila k západním žánrům, především vší hudbě těla, ať už je to rokenrol, rhythm and blues nebo blues. Přinesli tuhle zábavnou kulturu, ale na podivuhodné úrovni. Suchý s tím svým přirozeným přesvědčením, že lze zrýmovat celý svět, a s pocitem, že rýmy lze všechno obejmout ve velmi pozitivním a optimistickém gestu, ukázal celé generaci tenhle skok k zábavnější kultuře na vysoké úrovni - a ona mu to nikdy nezapomněla. Ty písničky jsou dobré, ale ony zároveň přišly ve skvělý čas, potkalo se to, je tam velmi silný generační moment. Zároveň je to i důvod, proč jejich písně zlidověly," vysvětluje Pavel Klusák a připomíná ještě jeden zásadní rozměr.

Když pak totiž přišla sedmdesátá léta, Suchý podepsal "2000 slov", nemohl jeden čas vystupovat a nesměly mu vycházet knihy, připomínalo jeho a Šlitrovo dílo lidem šedesátá léta a z divadla nebo rádia si jejich písně přenesly právě v téhle připomínce svobody do hospod nebo k táborákům. "Suchý nebyl tolik zakázaný jako Kryl, který se zpíval polohlasem. Suchý a Šlitr se zpívali nahlas. Myslím, že to pomohlo jejich dílu přežít. I proto ho lidé vzali za své," uzavírá Klusák.