Steven Gene Wold se narodil v roce 1951 a poprvé vzal do ruky kytaru ve svých osmi letech. Pracoval jako kovboj, dělník, nahrávací technik, produkoval desku slovutným Modest Mouse a za svůj život prostřídal řadu nepříliš známých kapel. Sólový průlom nastal až v roce 2006, kdy v show Joolse Hollanda vystoupil především díky své unikátní vášni pro vytváření kytar z krabice od doutníků, valchy, násady od krumpáče, automobilových poklic nebo amerických SPZ. Vlastní vystoupení se mu nelíbilo, měl pocit, že ho ve skutečnosti nikdo neposlouchá, a tak na jeho konci vztekle odhodil kytaru. Ale hned další den se strhla lavina zájmu, neboť jeho dřevní zvuk a syrový hlas lidem připomněl něco, co už dlouho neslyšeli.

A to kouzlo funguje stále. Když v roce 2014 poprvé zahrál v České republice, okouzlil autora tohoto textu na Colours Of Ostrava natolik, že si na něj výjimečně vystál frontu, jen aby si z památného koncertu mohl odnést společnou fotku. Tehdy ho u nás skoro nikdo neznal a jako v mnoha jiných případech se dalo očekávat, že ani tentokrát už ho pořadatelé znovu nepozvou a na vytvořených sympatiích dále stavět nebudou.

Chyba lávky, Seasick Steve na stejném místě zahrál i v roce 2018, to když jel zrovna turné, které ho zavedlo mimo jiné i mezi metalisty na Rock im Park, po pandemii si pro změnu vyzkoušel v roce 2022 polský Open'er festival, ale i pražský Lucerna Music Bar. A ten letos navíc do posledního místa vyprodal.

Vánoční světýlka a plachta s vlastní komiksovou podobiznou, s níž už jezdí po světě nějaký ten pátek, vytvořily jediné vizuální propriety dvouhodinového koncertu. Před publikum tvořené typicky prošedivělými máničkami v kožených bundách věkově mířící pomalu, ale jistě k šedesátce nastoupil muzikant nejprve sám s elektrickou kytarou, do konce skladby už ale u sebe měl i bubeníka Dana Magnussona, který se mu prý v každém městě pravidelně ztrácí do obchodu s vinyly, V Praze prý rovněž navštívil legendární bazar ve Vodičkově ulici.

Samotný protagonista poměrně brzy odhodil kostkovanou košili a ukázal černé tričko bez rukávů s nápisem Tennessee Steve's BBQ a svým posluchačům příznačně začal grilovat jeden hudební steak za druhým. Jeho aktuální červnová studiovka "A Trip A Stumble A Fall Down Your Knees" vznikla už jako třináctá v pořadí a naneštěstí nepatří mezi jeho nejsilnější díla. Nabízí sice silnější momenty, nicméně velice málo, v recenzi by si proto nejspíš vysloužila hodnocení 6/10.

V Praze jsme z ní slyšeli například ústřední repetitivní singl "Backbone Slip", "Let The Music Talk" pojednávající o tom, že poslouchat muziku z vinylu anebo mobilu je naprosto odlišný zážitek, anebo novinku "Soul Food", v níž si autor stěžuje na to, že z Ameriky mizí klasické dinery, kam před třiceti a více lety chodíval na fazole, slaninu a volská oka, a místo toho všude stojí fastfoody typu McDonald's a Burger King.

Chybět nemohla už klasická epizodka se serenádou "Walkin' Man" pro jednu z fanynek pozvaných na pódium, dnes třiasedmdesátiletý muzikant takto prokládá zhruba v polovině každý svůj koncert. Mile zábavný moment nastal, když se slečna rozhodla poslat polibek do publika, načež vousatý nostalgik jemně vzal její hlavu do ruky a nasměroval ji svým směrem. "Když holce zazpíváš song, spojí vás to navždy," zasnil se.

Country-blues-rockový veterán toho navykládal spoustu, ne všechno mu ale šlo stoprocentně rozumět. Ta kořalka, ze které v průběhu večera upíjel a od níž se ještě stihl přesunout k flašce vína, patrně ten den nebyla jeho první. Schopnost srozumitelně artikulovat nebo se procházet po půlkruhovém pódiu bez zaškobrtnutí tím poněkud utrpěla, navíc občas do mikrofonu zahulákal nějaké nesmysly zbytečně nahlas, přičemž podobně rozpačité momenty při jeho vystoupeních nebývají úplně běžné.

Zapamatováníhodné proslovy ale přesto při ladění mnoha ze svých kytar ještě stihl. Například se pochlubil, že auto, surfovací prkno i traktor na obalu alba "Sonic Soul Surfer" z roku 2015 mu skutečně patří. "Vážně jsem se bál, když jsem na ten traktor lezl. Ale říkal jsem si, že to musím udělat, jestli chci mít fotku, na které vypadám cool," přiznal se. Vzápětí před songem "Barracuda '68" přihodil k dobru historku, jak s dalšími třemi kamarády v šedesátém sedmém jezdili v Playmouthu Barracuda na starém letišti pozpátku a poslouchali u toho Jimmyho Hendrixe.

Krátce před koncem koncertu se ještě omluvil za svou domovinu. "Bývali jsme zemí, která měla skvělé lídry. Pamatuju si, jak jsem v televizi sledoval projev Kennedyho i Martina Luthera Kinga. A teď sleduju aktuální politické klání o Bílý dům a stejně jako v roce 2016 si zase říkám: 'To vážně v celé Americe nemáme nikoho lepšího, než je Trump?' Štve mě, že kdykoliv jsme v minulosti měli k dispozici někoho, kdo se projevoval jako skutečný lídr a měl snahu věci zlepšovat, zastřelili jsme ho. A teď tam je Trump a ten střelec se ani netrefí," dodal dnes už v Norsku dlouhodobě usídlený Seasick Steve smutně, když uváděl jednu ze svých nejlepších skladeb s krásným textem a večer tím v tu chvíli ještě před finálním hitem "Thunderbird" vyvrcholil. Už kvůli tomu stálo za to do klubu přijít a vydržet až do konce.