Vzniká hudba v mozku? A co se vlastně v mysli děje, když se učíme hrát na nástroj nebo slyšíme písničku, kterou jsme lehce zachytili někdy v dětství a nyní se nám společně s ní vynořily dávno zasuté vzpomínky? Neurověda řeší i tyto otázky a základní přehled výsledků čtivou formou nabízí kniha "Mozek a hudba".
Daniel J. Levitin, americko-kanadský neurovědec, kognitivní psycholog a muzikant, se ve své publikaci "Mozek a hudba - věda o posedlosti člověka hudbou" důkladně zabývá celou škálou témat, která pojí, jak název napovídá, hudba a mozek. Perspektivy neurovědce, psychologa a hudebníka (mimo jiné spolupracoval jako studiový hráč nebo producent či zvukař s veličinami formátu
Stevieho Wondera nebo
Blue Öyster Cult) se v informačně hutném, ale čtenářsky přístupném textu prolínají. Výsledkem je syntetické, erudované, ale zároveň snadno
vstřebatelné pojetí často náročných myšlenek.
Levitinova multidisciplinarita, ale i praktické zkušenosti muzikanta a posluchače umožňují vytvářet mosty mezi oddělenými výzkumy. Díky tomu podávají v zásadě komplexní pohled na tematiku. Autor začíná vnímáním tónů, rytmu a harmonie, pokračuje rolí očekávání při poslechu hudby, jejím spojením s emocemi, tím, co dělá muzikanta muzikantem, a končí rolí hudby v evoluci.
Můžeme to jistě připsat na vrub úhlu pohledu, kterým Levitin na problematiku nahlíží, nicméně on sám na mnoha místech stojí v opozici proti některým výzkumům - hudbu rozhodně nepovažuje za jakýsi vedlejší produkt vývoje člověka, ale naopak za klíčovou součást například učení se jazyku či ve výběru partnera. V mnoha případech se opírá o své vlastní bádání a argumentuje velmi přesvědčivě. Na čtenářské přístupnosti jistě přidává i řada vzpomínek, historek a hlavně příkladů z posluchačské praxe. Tím se daří mnohdy poněkud náročnou látku, kde se propojuje psychologie, anatomie, neurověda, biologie, matematika, muzikologie i historie, usadit ve světě, který čtenář dobře zná.
Největším problémem knihy "Mozek a hudba - věda o posedlosti člověka hudbou" proto zůstává fakt, že se k českému čtenáři dostává až nyní, osmnáct let po svém vydání. A ty necelé dvě dekády byly pro hudební průmysl poměrně turbulentní. Počínaje razantním nástupem streamovacích služeb - a tedy i výraznější fragmentalizací posluchačského zážitku - přes návrat k vinylům coby manifestaci potřeby lidí dostat se zpět k fyzičnosti hudby až k tomu, co s oborem (ne)udělal covid.
Otevřela se tu řada témat, jejichž průzkum by byl z Levitinových perspektiv velmi nosný, zároveň jsme i o něco dále, co se studování mozku týče. V posledních letech se prohloubil výzkum jeho neuroplasticity (tedy schopnosti mozku poškozenou část nahradit, přenést funkci jinam), vlivu hudby na kognitivní funkce nebo učení či se objevily možnosti, jak rekonstruovat muziku pouze z aktivity v mozku. Dalším pólem budiž umělá inteligence a třeba i schopnost člověka rozlišit, zda hudbu stvořila lidská bytost, nebo AI.
Levitinova rozsahem stručná (necelých 300 stran včetně příloh a seznamu použité literatury), ale obsahově velmi nabitá publikace nabízí skvělý odrazový můstek k tematice. Vydavatelství Dybbuk se sice knihy ujalo poměrně pozdě, potěšilo ale povedeným překladem (narazil jsem všehovšudy na dvě místa, kde nějak vypadlo slovo) a vůbec faktem, že takové tituly v češtině zpřístupňuje. Myšlenkových podnětů přináší řadu a vřele ji doporučím každému, pro koho muzika není jen šumem v supermarketu a
výplní ticha.