Navzdory koncertování v menším prostoru ale i tak přijel v tourbuse značky Setra i s přívěsem na nástroje. Přitom by člověk čekal spíš dodávku. Uvnitř Paláce Akropolis bylo každopádně tak narváno, že to několik jedinců vzdalo a zůstalo před sálem. Oproti času avizovanému v události na Facebooku koncert začal nečekaně o deset minut dříve, takže pár lidí přišlo o jeho úvod. Fink přijel s tříčlennou kapelou, přičemž společnou snahu muzikantů osvětlovaly jednoduchá světla ve tvaru klasických kuželů, nejčastěji v kombinacích bílé, žluté, fialové a rudé.

"Nebudeme k vám dnes večer tolik mluvit, chceme vám totiž zahrát co nejvíce skladeb. Tahle je nová," uvedl zpěvák "What Would You Call Yourself", nejvydařenější song z poslední desky "Beauty In Your Wake". Také tím připomněl, že je jiným písničkářem než třeba Ed Sheeran, James Blunt či Passenger. Alternativnější, nepodbízející se, s delšími písněmi, prostší produkcí a nenápadnějšími refrény. Důležitější dovedností pro něj zůstává schopnost nastolit určitou náladu, nastavit v sále přemýšlivější atmosféru a třeba i písničky nenásilně tlačit ke gradaci, čehož se zmíněná skladba stala jasným reprezentantem.

"Tahle věc je o tom, jaké to je, když někoho necháte za sebou," pronesl na konto "The Only Thing That Matters", kousku, v němž se se sice nedostalo na bicí, zato se v něm ale potkaly hned čtyři kytary - tři akustické a jedna basová. "Ještě jednu novou a pak už jdeme na ty starší," prohlásil následně až omluvně před "Follow You Down", kde se právě bubeník za škopky zase vyřádil. Neexhiboval však silou úderu, nýbrž písni zkušeně sloužil a snad s každou další vteřinou si stále silněji říkal o pozornost o fous dynamičtější hrou, své kolegy však nepřehrával.

Dlouhý potlesk a spokojený pískot si vysloužila starší píseň "Berlin Sunrise", asi nejhlasitější kus z celého setu a také píseň o městu, kde se původně britský písničkář po všech těch zastávkách na Colours Of Ostrava, Rock For People nebo Szigetu před zhruba dekádou usídlil a aktuálně už tam nějaký ten rok žije.

Usměvavý a dobře naladěný muzikant svým vystoupením potěšil, byť i tentokrát se jednalo o velice statický a v jedné rovině jdoucí set. Udržet pozornost a nezačít u jedné balady za druhou klimbat, mohlo být pro nepoučené posluchače skutečnou výzvou. Většina lidí ale naštěstí přišla připravená a snažila se vnímat naplno, což principál ocenil.

Krutou pravdou však zůstává, že v roce 2024 písničkář sice ve svém životopisu má solidní záseky, mezi něž patří jak dlouholetý kontrakt s kdysi věhlasným vydavatelstvím Ninja Tune či spolupráce na prvních demech Amy Winehouse, oba úspěchy už ale patří do relativně dávné minulosti a v textech o něm se uvádějí spíše z povinnosti. Podobně zvučný zásek z poslední doby mu však chybí.

Na odepisování jednapadesátiletého majitele šednoucího vousu to ještě není, i dle věkového složení publika, v němž se nacházeli především třicátníci a čtyřicátníci, ale nelze čekat, že by po takovém ústupu ze slávy a s osmou deskou na krku mohl zpěvák doufat v novou generaci posluchačů. To by se musel stát zázrak typu, že by se jeho další song objevil třeba ve "Stranger Things".

Ačkoliv ale na nejvyšší písničkářskou ligu nedosahuje (kupříkladu takový Glen Hansard zůstává mnohem bohatším, vrstevnatějším umělcem) a pondělní koncert v Paláci Akropolis patrně už pozítří zastíní v O2 areně démonický Nick Cave, zůstala zhruba hodinka a půl ve společnosti Finka (respektive Fink, neboť dnes už se tak jmenuje celé ústřední trio, ale rozumíme si...) solidním indiefolkovým večerem, jaký nemohl urazit snad vůbec nikoho, navíc se silnou trojicí závěrečných písní.