Jakkoliv se jméno Mike Zito většině lidí rozhodně nevybaví na první dobrou, v bluesových kruzích se nejedná o neznámou tvář. Kytarista a zpěvák z amerického St. Louis si odnesl celkem sedm prestižních Blues Music Awards - naposledy letos hned dvě, v kategoriích Blues-rockový umělec a Blues-rockové album ("Blood Brothers" spolu s Albertem Castigliou) - a na dalších šest byl za svou kariéru nominovaný. S tímto vědomím o to více bolí pohled na velmi nezaplněný prostor pražského klubu. Co naplat, mediálně výraznější jména, jakkoliv hudebně méně zajímavá, potáhnou více a do větších prostor. Škoda, jakkoliv návštěvnost zůstává jedinou kaňkou na jinak skvělé akci.

Večer otevřela dvojice Ptaszek & Bužma, bez přehánění jeden z největších originálů, které na domácí žánrové scéně najdeme. Hráč na foukací harmoniku Matěj Ptaszek patří ke špičce mezi evropskými foukačkáři, prajzský bluesman Lubomír "Bužma" Khýr se zase hudebnicky zocelil společným hraním s klasikem ostravského blues Pepou Streichelem.

Společně hrají dřevní blues a i gospel, anglicky i s českými texty: a prastará forma oholená na kost, navíc s výrazným slezským autorským otiskem, funguje skvěle. Pánové představili převážně ještě z lisovny horké novinky, propojovali klasické kusy typu "Hoochie Coochie Man" s vlastní tvorbou. A bylo to báječné. Při vší úctě k hlavní hvězdě, Ptaszek s Bužmou zaujali o kapičku více.

Mike Zito působí jako přímočarý chlap. Žádná hvězdnost se nekonala, prostě přišel na pódium, zapojil černý stratocaster a klasické kombo Fender a hrál. Americký muzikant přijel do Prahy pouze v triu s bubeníkem a baskytaristou: a přirozeně se to odrazilo na syrovosti, s jakou celé večerní bluesové menu servíroval. Žádné zbytečné efekty a exhibice, jen od podlahy zahraná hudba, která ctí formy a nepotřebuje pátrat po nových způsobech vyjádření - vždyť v blues je všechno, co potřebujete.

Hráči si tak mohli dovolit v duchu texaského pojetí žánru nabroušenější, jindy zase něžnější polohu - tu třeba ve vyloženě dojemném momentě, kdy Zito zařadil skladbu "Forever My Love", kterou napsal pro svou zesnulou manželku. Coby kytarista je Mike Zito zemitý, hutný, jeho výraz nepracuje se širokou škálou barev, i v sólech jde spíše k jádru věci, až na dřeň. Zároveň to ale není ani pouliční sígr a špinavec, coby člověk i kytarista vystupuje spíše jako uvážlivý elegán, který už si v životě ledasčím prošel a zdatně to dovede do své tvorby vtělit.

Celým pražským koncertem Mikea Zita prostupovala autenticky pociťovaná poctivost. Ač je jistě zvyklý hrát pro plnější sály, i tak odevzdal stoprocentní výkon. Zanechal proto veskrze pozitivní dojmy. Jakkoliv si asi za pár let vzpomenu spíše na řadu jiných koncertů a tento večer budu lovit z hlubších pater paměti, akce tohoto typu nezklamou a poslouží jako dávka životodárné energie. Tohle prostě blues umí skvěle.