Jméno Martina Topley-Bird asi nikomu mnoho neřekne, když si ho však spojíte se slavným depkařem Trickym, mohlo by už některým z vás začít pomalu svítat. Ano, právě její hlas jste mohli slýchat z jeho samostatných desek už od výborného debutu "Maxinquaye" (1995). Tehdy bylo Martině něco kolem šestnácti a je tedy logické, že právě Tricky (mimochodem, jeden čas také její partner v osobním životě) výrazně spoluvytvářel její hudební cítění a další směřování. Na Martinině první desce je to rozhodně poznat. I když k té vedla ještě dlouhá cesta. Mimo spolupráce s Trickym tato drobná zpěvačka hostovala třeba u Davida Holmese nebo PJ Harvey. Někdy kolem roku 2000 se však rozhodla pro vlastní cestu a po dlouhých peripetiích, obklopena dalšími spolupracovníky, přichází letos s velice vydařeným debutem "Quixotic" (v překladu donkichotský). Tricky ani Holmes jako hosté samozřejmě nemohou chybět.

Úvod alba obstarává blues načichlé sborové (a cappela) "Intro", které náhlým střihem střídají řízné kytary prvního singlu "Need One". Není se co divit, vypomohli zde pánové Josh Homme a Mark Lanegan z nadějných Queens Of The Stone Age. Právě takové kontrasty, změny nálad, atmosféry, stylu a tempa jsou příznačné pro celé album. Trochu jako na horské dráze. V jednu chvíli budete hýčkáni krásně jemnými melodiemi (skoro-akustická "Anything", rozmáchlá "Soul Food" nebo zakouřená "Sandpaper Kisses"), aby vás Martina v zápětí začala bez milosti stahovat do těch "nejhlubších míst všech moří světa" (strojová "Too Tough To Die", smrtelně energické bicí v "I Wanna Be There"). S postupujícím časem atmosféra houstne, jako by se Martina rozpomínala na temnou minulost pod křídly Trickyho stále víc.

Co se týče textů, opět se zde potvrzuje, že až zas tak moc nezáleží na tom, co se zpívá, ale kdo - a hlavně jak to zpívá! Martina si klidně může dovolit zdánlivá klišé typu: "I don't want anything / but you / I don't need anything..." ("Anything") a vy jí to budete muset věřit. Většina textů jsou vlastně "jen" různé variace na téma partnerských vztahů ("I walked out of the house in your / girlfriend's clothes..."). Martina si se svým hlasem a výrazem ale umí skvěle pohrát. V "Soul Food" se dostává až někam k Macy Gray, což je částečně způsobeno aranžemi - flétna, dechy, gospelové sbory a velkolepé smyčce. V následující "Lullaby" jsem se zase nemohl ubránit dojmu podobnosti s jistou Ninou Persson z Cardigans. Martinin hlas tady zní dětsky, šibalsky a rozverně. Ve skvělém (hodně osobním) duetu s astmatikem-eklektikem Trickym ("Ragga") zase zpívá zdánlivě ledabyle, jakoby na půl pusy, přitom ale přesně do nálady nahrávky. Přes všechnu zmiňovanou (a subjektivní) podobnost je ale Martina v každé poloze hodně svá.

Samotné CD má velice povedený booklet (s opravdu vyčerpávajícími informací o každé písni), který skvěle ilustruje obsah. Vesměs tmavé fotografie, ze kterých svítí postavička v bílém oděné zpěvačky. Stejně tak výrazně vystupuje z nahrávky i její zajímavý a tvárný hlas, který je jednoznačně tím hlavním a jednotícím prvkem jinak stylově hodně rozkročeného alba.