Ve světle všemi směry propíraných reunionů Oasis a Linkin Park začalo po sítích kolovat meme, které si z návratu obou kapel utahuje v duchu Reunion, který jsme dostali vs. Reunion, který jsme chtěli. Jednou z těch nejčastějších variací druhé možnosti byli Pink Floyd. Jenže na znovuspojení tvůrčích sil Rogera Waterse a Davida Gilmoura to ani v těch nejoptimističtějších snech nevypadá.

Na druhou stranu o obou pánech příležitostně stále slyšíme. Waters vydal poslední album "Is This The Life We Really Want?" už před sedmi lety - nebudeme-li počítat Redux verzi slavné "Dark Side of the Moon" - a od té doby sytí éter ukřičeným politickým aktivismem, přičemž koncerty staví na vizuální opulenci a jistotách minulého repertoáru.

To David Gilmour se po vydání studiovky "Rattle That Lock", respektive živáku "Live In Pompeii", téměř na dekádu odmlčel, stáhl a až na jednu písničku, cohenovskou poctu "Yes, I Have Ghosts", do éteru vypouští pouze uštěpačné poznámky směrem ke svému bývalému spoluhráči. Hudební ticho prolomil až nyní a asi netřeba diskutovat o tom, že "Luck and Strange" patří k nejočekávanějším deskám roku.

O čem naopak diskutovat lze, je to, jak moc obě dvě protichůdné osobnosti potřebují jedna druhou k tomu, aby dokázaly stvořit to opravu výjimečné. Ať budeme k sólové tvorbě obou mužů přistupovat jakkoliv - a že Gilmourovo "On An Island" nebo Watersovo "Amused To The Death" můžeme nazvat jako skvělé, vybroušené nahrávky - pořád zůstávají ve stínu společné tvorby v Pink Floyd. A když jeden či druhý schází, nutně bude chybět i ona pomyslná brzda, krotící dominantní spády toho druhého.

"Luck and Strange" se tak zahaluje do oblaku poklidného lyrismu, vzpomínání a silně introspektivního vnímání světa. Z Gilmoura se na stará kolena stal písničkář, jen si texty nechává psát od jiných (nejčastěji manželky Polly Samson) a on je poté zpracuje do typické, poklidně plynoucí, téměř až folkové, formy, kterou tu a tam prorazí pinkfloydovské nálady. Inu, starého psa novým kouskům nenaučíš - a Gilmourův kytarový zvuk patří k těm nejrozeznatelnějším v hudebním světě.

A když se navíc v nostalgické titulní písni rozezní klávesy zesnulého spoluhráče z Pink Floyd Ricka Wrighta, výsledek se stává čirým fanouškovým potěšením. Obě polohy se vzájemně obohacují, byť struktura směřující, velmi obecně řečeno, od akustiky k elektrice, se tu variuje až příliš často. Díky proto za pro kolekci poněkud netypicky odpichovou "Dark and Velvet Nights", která ten poklid příjemně nabourá.

S tvůrčí minulostí se tu pracuje tvárně - taková "Piper’s Call" se od křehkého úvodu na ukulele rozvine do gradovaného finále, jež by až příliš snadno mohlo zamířit na "Division Bell" - na druhou stranu "Luck and Strange" sklouzává ke zvukové nostalgii možná až příliš často. Nehodlám tvrdit, že je to chyba - ostatně, mou přízeň si získala i postwaterovská éra Pink Floyd, čili jsem s výsledkem docela spokojen, nicméně vzniká tu trochu paradox: Gilmour si totiž pochvaloval svěží a minulostí nezatížený přístup producenta Charlieho Andrewa a to, jak dokázal zaběhnuté postupy jeho muziky narušovat a zpochybňovat.

Nakonec za největší zpochybnění platí skladba "Between Two Points", v níž je Gilmour skutečně jen za kytaristu. Jedná se totiž o cover krátkodeché britské indiepopové formace The Montgolfier Brothers a hlavní party, tedy harfu a vokál, obstarala kytaristova dcera Romany.

I na "Luck and Strange" zůstává hudebník mistrem výstavby skladeb a strhujícím melodikem - přechod ze sloky k refrénu v "Sings" aspiruje na nejzářivější moment díla, jenž bohužel trochu zkalí až příliš patetické použití dávné nahrávky, kde Gilmour brnká na kytaru svému synovi Charliemu. Ten se podílel i na textu závěrečné "Shattered", překrásné a dokonale uvěřitelné reflexi stárnutí, která jediná pracuje s orchestrálním podkresem skutečně funkčně, tedy bez cukrujícího patosu, a ještě si v ní zahrál na piano Brian Eno.

Albu hraje silně do karet jeho sevřenost. Vynecháme-li bonusový archivní kousek "Yes, I Have Ghosts" (pěkný, ale letní náladou poněkud vybočující) a čtvrhodinový a naprosto zbytečný jam ještě s Wrightem, z něhož vznikla titulní píseň (oba songy najdeme na digitální edici), jsme zhruba na standardních a osvědčených čtyřiceti minutách. Nic tu nepřebývá a výsledek zároveň nepůsobí, že by jako celek trpěl nedotažeností nebo neuzavřeností.

David Gilmour řekl vše, co chtěl. Nahrál, co chtěl a čemu věří a otisknul do výsledku sebe, své osmasedmdesátileté já. Jakkoliv jsou jeho prohlášení, v nichž o novince hovoří jako o "nejlepší desce, již natočil od 'Dark Side of the Moon'", poněkud nadnesená, sympaticky skromná řadovka "Luck and Strange" se v kytaristově nebohaté sólové diskografii umístí vysoko.