V tvých písních se často objevuje vtip, nebereš si servítky. Značí to už název alba "Kvalitní umění". Snažila ses o odlehčení, nebo máš opravdu takové, až drzé, sebevědomí?

Určitě jde o nadsázku - i vzhledem k tomu, že se umění nedá kvalitativně měřit a vkus je hodně subjektivní. "Kvalita umění" mi přijde jako dobrý protimluv. V jedné písni zpívám: "Řekni mi, že moje umění je kvalitní, snad mě to na malou chvíli uklidní." A tak je ten název podle mě takový emancipační a vtipný zároveň.

Albový debut navazuje na předchozí EP "Nelásky". Čím? A jak moc se liší?

Liší se tím, že první album se neslo hodně ve folk-popovém duchu. Teď je produkce odvážnější. Dominik Zezula, který desku produkoval, se do toho opravdu položil. Řekli jsme si, že se nenecháme omezovat žánry. Pojedeme podle pocitu, po jednotlivých písničkách. To platí i o tématu - řeší se vztahy, ale ne výhradně s muži. Pořád pro mě ale láska neláska představuje velký inspirační zdroj.

Jak se ti s Dominikem spolupracovalo? Uvedla jsi, že ti umožnil vytvoření bezpečného prostoru na tvorbu. Co to obnášelo?

Spolupracovalo se mi skvěle. Dokázal mi vytvořit bezpečné prostředí, kde nic není špatně. To já potřebuju, protože často se v textech zrcadlí dost osobní věci a taky si v hudbě až tak moc nevěřím. Jsem dobrá textařka, ale jako hudebnice nemám takový background. Proto pro mě bylo důležité, abych měla pocit, že můžu nechat nápady volně proudit.

Jak zpětně hodnotíš přínos studia na Konzervatoři a VOŠ Jaroslava Ježka?

Tyto tři roky života vnímám jako jedny z pro mě určujících a nejhezčích, posunula jsem se jako umělec i jako člověk. Tam jsem cítila, že jsem na správném místě, že jsme všichni stejní magoři.

Vystudovala jsi tvorbu písňového textu a scénáře. Píšeš i pro jiné?

Pro Thoma Artwaye jsem, společně s ním, napsala tři songy na jeho album v češtině, které vyšlo v únoru.

Co říkáš na to, že se odklonil od angličtiny?

Že to byl určitě správný krok. V Česku je hodně těžké zaujmout angličtinou, zvláště když necílíš jenom na mladé lidi. Thomovo publikum se věkově rozkročuje. Říkal mi, že když začal zpívat česky, všiml si, jak se lidi na něj najednou víc napojí. Podle mě by všichni měli zpívat česky. I Američani. (smích)

Jako slamerka, písničkářka a kreativní duše si na živobytí vyděláváš marketingem. Živí tě copywriting, fundraising a PR. Neunavuje tě práce s texty? Nebo představuje bezednou studnu nápadů?

Slovo a text miluju. Neunavuje mě to, je to pro mě přirozené a těším se na práci s ním. Slovo vnímám jako největší svobodu.

Mnozí tě vnímají jako vtipfluencerku, tvůj instagramový profil má údajně "největší koncentraci slovních hříček na centimetr čtvereční na českém internetu". Tento výrok mě pobavil: vymyslela sis ho ty, nebo někdo z tvého PR týmu?

Možná jsem to někde řekla. Ale ještě raději se označuju jako ambasadorka trapnosti, trapnoinfluencerka.

Od roku 2021 sdílíš na Instagramu skoro denně slovní hříčky. Jak se tvým insta fanouškům líbí tvoje hudba?

Reagují fajn. Nevím, do jaké míry se prolíná moje posluchačstvo s těmi, co sledují primárně moje slovní hříčky. Často lidi sdílejí stories s mojí hudbou, což mě těší. Neschytávám za hudbu moc negativních komentářů. Na druhou stranu se člověk nikdy nezavděčí všem.

Kdo tě inspiruje?

Baví mě hodně lidí, ale trendy naštěstí moc sledovat nemusím. Vymyslela jsem si žánr, který není závislý na trendech a aktuálním dění.

Jak využíváš zkušenosti ze slam poetry v písničkářství? Byl to od slamerství k písničkám už jen kousek?

Je to provázané. Slam jako performativní autorský žánr poezie ti umožňuje říkat si tam cokoliv, když sis to sama napsala. Ideálně by to měly být básničky. Někdy pár slov i zazpívám, když jde o něco hodně rytmického a písňového. Naopak na albu v jedné písni rapuju, recituju. Mám s tím spojený hodně podobný pocit.

Zbývá tam i prostor pro improvizaci?

Strašně ráda improvizuju v hudbě na malých koncertech, v kavárně pro dvacet lidí. Myslím, že improvizovat v písních mi jde, ale ve slam poetry vůbec. Možná je to tím, že rytmus hudby mě nenechá zastavit mysl a prostě musím něco zpívat. Přijde mi to snazší než jen to ticho, mikrofon a já.

Odpočíváš ráda u reality show. Koukala jsi na letošní sérii soutěže "Survivor"?

Koukala a fandila jsem Mikýřovi. S ním nově spolupracujeme, z čehož mám radost. Sleduju ho několik let. Mám ráda, co dělá. Začala jsem mu pomáhat se scénáři a trochu jsem se podílela i na jeho akci v O2 areně. Je pecka pracovat s vtipnějšími a chytřejšími lidmi, než jsem já. A Martin mezi ně určitě patří.

Před časem ti vyšel klip "Starý chlapi", kde účinkují: David Pomahač, Jirka Imlauf, Jakub König a Cyril Kaplan. Proč sis vybrala právě je?

Potkali jsme se díky Tondovi Kocábkovi na vánočním večírku v Kaštanu, kde jsme měli takové improvizované pásmo. Tuto písničku jsem zahrála na zvukovce. Líbilo se jim to a zpívali a hráli to tam se mnou. Davida Pomahače napadlo, že bychom z toho mohli společně udělat singl. Nedělala jsem si velké naděje, že se to nakonec uskuteční, ale opravdu do toho šli a já z toho měla a mám velkou radost.

Obecně se tvoje písničky točí kolem vztahů - s muži, se sebou, často obojí najednou. Pojďme si je postupně projít. V první "Na pohřeb nepřijdu" zpíváš, že se všichni něčeho bojíme a utíkáme. Čeho se bojíš ty?

Nacházím se v dobrém životním období, takže se mnoha věcí nebojím. Nebo se možná bojím toho, že se něco po*ere, nepřízně osudu. Ale je absurdní se toho bát, protože to stejně neovlivníš, proto se v tom snažím krotit.

Ve "Věcech na půdu" potřebuješ uklidnit, že to, co děláš, je kvalitní umění?

Písnička pojednává o tom, že tu externí validaci potřebuju. Chci samozřejmě, aby se to lidem líbilo, aby to k nim promlouvalo. Jinak to podle mě nemá cenu dávat ven a můžu si to nechat v šuplíku.

Na vizuálu desky jsi s cenami. Patří tobě? A pokud ano, za co jsi je dostala?

Jedná se o golfové trofeje mého kamaráda a je to právě takový fórek - falešné hudební ceny, které jsem si udělila sama.

V písni zpíváš, že děláš věci na půl. Je tomu tak i v reálu, nebo jdeš do všeho na sto procent?

Snažím se moc se nesnažit. Mám pocit, že když se nejvíc snažím, o něco mi jde, akorát to zkazím. A naopak, když jsem autentická a nepodléhám stresu, podaří se to.

V "Divadělníkovi" se mi líbí slovní hříčky, že jsi "sportovec, co ztratil ambici, slevová ulička v obchodě, co se snaží být v pohodě". Cítila ses ve vztahu jako outsider?

Inspiraci jsem čerpala z jednoho vztahu, kde jsem měla pocit, že mi chybí láska. Zpívám o nedostatku citu, jednostrannosti.

Název skladby "Zamiluju" asi hovoří sám za sebe. Opravdu se zamilováváš tak snadno, až třikrát denně?

Mě je snadné okouzlit. Mám ráda lidi, všichni mě něčím fascinují, ale potom, co je poznám, okouzlení často vyprchá. Snadno se nadchnu, ale je těžké si mě udržet. Stačí málo a obrázek se rozboří. Tuto píseň spoluprodukoval Tomáš Havlen, u něj ve studiu jsme celou desku nahrávali.

V "Kde tě to bolí" uvažuješ nad tím, že nejsme roboti, máme svou zranitelnost a právo na city.

Snažila jsem se poukázat na situaci, kdy ti kamarád svěří zradu, které se na něm někdo dopustil, a ty bys mu chtěla ulevit, ale nemůžeš. Můžeš maximálně poslouchat a být mu oporou. Je to o té bezmoci, kdy to neumíš spravit.

V "Náměstí kašmíru" odkazuješ ke Kašmíru jako místu, nebo ke druhu látky?

V této slovní hříčce jsem spojila Náměstí míru a svetr z kašmíru, který jsme si spolu upletli, ale kousal do krve. Odkazuje ke vztahu s chlapcem, se kterým jsme bydleli právě nedaleko Náměstí míru.

"Stereo monogamie" vypovídá o věrnosti. V jednu dobu se hodně mluvilo o polygamii. Jaký na ni máš názor? Dokázala by sis představit takto žít?

Pro mě je těžké si představit, že budu s jedním člověkem do konce života. Spíš si myslím, že až si najdu životního partnera, budeme to mít otevřenější. Vidím to všude kolem sebe, jak monogamie nejsme schopní. Lidi, u kterých bych to nejmíň tipla, kteří jsou nejlepší tátové, manželé, mě začnou ve dvě ráno balit v hospodě. Jsem z toho zklamaná. Je to deziluze z toho, že si skoro nikdo není opravdu věrný. Možná i proto bych byla pro strategii "Pojďme si to říct, pojďme si nelhat". Myslím, že ani já a možná ani můj budoucí partner nejsme schopni model klasického monogamního manželství naplnit.

Zmiňuješ zde Vojtu Kotka a "Snowboarďáky". Hodilo se ti to sem jen rýmem, nebo to má hlubší důvod?

Kdo nebyl zamilovaný do Vojty Kotka nebo Jirky Mádla? To je moje dětství. Jako malá holčička jsem koukala na "Snowboarďáky". Kluci byli moji idolové. To, že jsem se třeba s Jirkou nedávno na předpremiéře "Vln" potkala osobně, mi přijde neskutečné. Kruh se uzavřel. Ale tak to mám se spoustou lidí. Jednou mi psala Ewa Farna, že jsem vtipná. Jako malá jsem si natáčela její koncerty na kazety a pouštěla si je. A teď ví, že existuju. To je fakt dada.

Posloužil tvůj táta jako předloha "Už tě nikdy nechci vidět"?

Naštěstí se nejedná o můj příběh, ale o příběh kamarádky, která tátu ve svém životě neměla. Napsala jsem to pro ni. Naštěstí mám úplnou rodinu, milující, podporující. Ale kolem sebe všude vidím, že jde spíše o výjimečný stav. Přijde mi to smutné.

Pak následuje "Terapie skokem". To nezní příliš optimisticky.

V ní zpívám o tom, že jsem dospělá a neměla bych mít právo na zmatenost a slabost, ale pořád si občas přijdu jako dítě. Občas se může zdát těžké dělat dospělá rozhodnutí, ale myslím, že nikdo z nás pořádně neví, co dělá.

Baví mě rockovější kabátek "Meet cute". Zpíváš o opravdovém osudovém setkání?

Je to punk. Ta písnička má být vyloženě vtip. Blink 182 kind of shit. Na tom jsme se hrozně vyřádili a co se hudby týče, jde o vykradené Pixies. Chtěla jsem nastínit ten filmový moment, kdy se dva potkají a myslí si, že jde o osudovou lásku. V reálném životě to takhle moc často nefunguje.

Závěrečná "Tak jsem to já" poukazuje na to, že opaky se přitahují.

Jedna z mála stoprocentně pravdivých písní, nic jsem si v ní nedomyslela. Je o mém kamarádovi, kterého mám ráda, ale nikdy jsme se oba nepotkali v single období. Nikdy mezi námi nic nebylo. Vždy tam bude to co by kdyby, ale oba víme, že se k sobě nehodíme. Jako dobří přátelé nechceme tu hranici překročit. Písnička hovoří o smíření. Často mi lidi vyprávějí, že prožili něco podobného. Svoje příběhy. Lidé se často v životech míjejí. Moc mě těší, když se někdo s mými texty ztotožní.