Pátý z šesti festivalových dní otevřel na hlavní scéně Joesef. Skotského zpěváka s nezaměnitelným hlasem, který se dostal mezi adepty na výhru v anketě BBC Sound Of 2020, jsme ale bohužel kvůli dokončování reportáže ze čtvrtého dne nestihli, takže přijde na řadu někdy příště. Ještě by do ní ale měla přibýt informace, že avizovaný special guest v Bolt aréně nad ránem nebyl nikdo jiný než Martin Garrix, který si tak na Szigetu dal ještě jeden set. Ovšem propásnout Becky Hill, to by nám Ivan Ducar, coby jeden z nejvěrnějších čtenářů a komentujících na musicserveru, asi neodpustil.

Britská zpěvačka se sice vokálně ještě nemůže měřit například s precizností a rozsahem Jessie J, která jí v první sérii "The Voice UK" dělala koučku, bezpochyby však svým umem patří mezi nejlépe zpívající vystupující celého Szigetu. Svůj set začala se sedmiminutovým zpožděním, přesto do něj ale stihla zařadit totožné písničky, jaké zpívala už v Ostravě na Beats For Love. Doprovod jí k tomu trochu netradičně dělalo smyčcové kvarteto, dechové trio a trojice backvokalistů, nicméně třeba bubeníka byste u ní hledali marně. Kolegové se k ní po skupinkách v průběhu koncertu připojovali a zase mizeli do zákulisí, to hlavní, co ji ale doprovázelo, byl silný elektronický podklad s aranžemi jednotlivých písniček, do nichž se musela strefovat. Ty například při skladbách typu "Back And Forth" slyšitelně stály na ozvěnách devadesátkové taneční hudby, kterou podobně jako Kiesza vrací postupně do hitparád.

"Máte rádi drum'n'bass? Já ho nemám jenom ráda, já ho přímo miluju! Poslouchám ho už od doby, co mi bylo deset let. A tohle je první song, který jsem vydala coby profesionální umělkyně!" nechala se slyšet silným britským přízvukem obdařená zpěvačka, když se pustila do mírně zpomalené verze megahitu "Afterglow". Ten připomněl, že Becky Hill, podobně jako třeba o den dříve vystupující Zoe Wees, také v minulosti působila jako hostující zpěvačka v tanečních hitech svých slavnějších kolegů, než dostala příležitost pomalu budovat svou vlastní tvorbu. V jejím případě to tehdy znamenalo hostování například u Chase & Status, Rudimental, Jonase Blue, Sigaly nebo právě Wilkinsona.

"Myslela jsem si, že festival Boardmasters, který sdílí organizační tým se Szigetem a z něhož jsem k vám právě přijela, nic nepřekoná a navždy bude můj nejoblíbenější. Ale teď vidím, že mým novým nejoblíbenějším festivalem je tenhle," prohlásila už viditelně dojatá zpěvačka, když sledovala, jak velké přízně se jí v Maďarsku dostalo. V úvodu koncertu to tak totiž při pohledu na publikum ještě nevypadalo, u jeho konce už ale měla pláň zaplněnou podobně hustě jako o den dříve Bebe Rexha.

Někdejší předskokanka The Script se ale nejvíc vytáhla, když svými vokálními exhibicemi pozvedla píseň "False Alarm", ještě mnohem víc se jí ale podařila "Outside Of Love", u níž se na projekci za ní objevily vodopády. Píseň o rozchodu, v níž se krásně klenuté melodické i zpěvové linky potkávaly a zase rozcházely, brala jejím přednesem dech a stavěla všechny chlupy. Publikum však vůbec nejvíce ocenilo až závěrečný hit "Remember", jehož popularita se zdá být asi i díky producentské účasti Davida Guetty zatím největší. Becky při tom všem vokálním cvičení ale působila sebejistě a pěvecky náročné pasáže zvládala až na jedno odkašlání si s ležérní lehkostí. Proto nelze než konstatovat, že ačkoliv její muzika nebo barva hlasu nemusí sednout každému, bezpochyby se jedná o objektivně velice kvalitní zpěvačku, na jejíž koncert se vyplatí zajít.

Pip Blom rozhodně nepatří mezi indie rockery, nad jejichž genialitou byste spráskli rukama s tím, že žádnou další muziku už v životě nepotřebujete. Pokud ale cítíte, že se k vašim uším podobné hudby dostává čím dál méně, pak byste nad nizozemskou odpovědí na Wolf Alice neměli rolovat sluchátka zpátky do krabičky.

Jejich nástupci na Revolut stagi ale způsobili festivalovým návštěvníkům dosud největší Sofiinu volbu. I když se na letošním Szigetu zatím nic moc zásadního časově nepřekrývalo, částečný přeryv mezi koncerty Editors a Janelle Monáe způsobil fanouškům kvalitní muziky nejeden bolehlav. Obě jména jsou nesmírnými taháky festivalu, obě patří ve svých žánrech mezi špičku, zároveň jsou ale také obě ve fázi kariéry, kdy nemáte jistotu, zda se další příležitost vidět je naživo objeví už příští rok, nebo až za dalších pět let. Britové se navíc řadí mezi hrstku zde se vyskytujících indie rockerů, mezi nimiž jsou největším tahákem, Američanka je zase zpěvačka s potenciálem odehrát nejsilnější headliner show ze všech. Co tedy vybrat?

Probíhalo to zhruba takto. Podobnost s konkrétními redaktory musicserveru je nezamýšlená a čistě náhodná:

(před festivalem): "Dobře, tak dám si dvacet minut Editors, kteří začínají dřív, a pak přeběhnu na Janelle, ať stihnu začátek, protože beztak bude mít její koncert nějaké příběhové zarámování, tak bude fajn, vidět to komplet."

(na začátku koncertu): "Hmm, tak to vypadá, že největší novinkou u Editors je, že si zpěvák Tom Smith nechal narůst jágrovského mulleta. Jinak vše při starém - výlety mimo vyhrazený prostor pro koncert, rozvážná, ležérní nebo hraně opilecká chůze, gahanovské tanečky a frontmanovo střídání elektrické i akustické kytary, synťáků, ale i kláves schovaných v dřevěném futrálu od piana."

(po prvních třech písničkách): "Ahááá, takže podle setlistu by měli hrát někde kolem půlky setu 'The Racing Rats!' Ta je výborná! Tak počkám na ni a pak půjdu, beztak jsem největší hity slyšel už stokrát. Takto mi to vyjde tak akorát."

(půlka koncertu je pryč): "To je zvláštní, že ji pořád ještě nehráli. Že by změnili seznam skladeb? Tak počkám ještě jeden song, jestli to náhodou nepřijde teď, a pak už fakt půjdu. A radši ještě to publikum obejdu z druhé strany, ať to mám k východu blízko a následný sprint je co nejkratší. Když ten Tom ale zpívá čím dál tím líp... Should I stay or should I go?"

(probíhá druhá třetina vystoupení, Janelle už mezitím na hlavní scéně spustila): "Jééé, oni hrají 'Munich'! Ta je taky výborná! A kolik pamětníků nad třicet let se tu náhle objevilo se zdviženými telefony! 'The Racing Rats' asi nakonec nebude, ale tak počkám si ještě pro jistotu do začátku následující písničky."

(frontman bere do ruky španělku): "Aha, tak teď bude ta akustická verze 'Smokers Outside The Hospital Doors', jejich dost možná nejlepší song vůbec, jehož klip se navíc natáčel v Praze. Ta akustická verze ale nic extra. A to myslí jako vážně, že ji ukončí a pod stanem zhasnou už po prvním refrénu?"

(diváci tleskají, stan se však náhle rozsvítí a celokapelní zvuk v pokračování zmíněné písně lidem málem urve hlavy): "Ty bláááááho! Tak to byl nářez! Takový nátřesk energie a vokální přesnosti a vytříbenosti nejsem schopen pobrat. To byla síla! A hele na ty chlapy kolem, vždyť jim tečou po tváři slzy dojetí! Teď už přece nemůžu odejít!"

(rozjíždí se následující "Oceans Of Night"): "Ta je taky bezvadná. A výborně ukazuje další odstín jejich pestré tvorby, protože Editors jsou jako jedni z mála typem kapely, jejichž kompletní diskografie stojí za nastudování. Kdyby se tak pustili do své vlastní 'The Eras Tour' a hráli ještě další tři hodiny... Teď už chci ale prostě vědět, jak to celé dopadne. Schází už jen 'Pappilon' a to je vždycky velký zážitek. Zvlášť tady ve stanu, kde už ji v předchozích letech nejednou hráli a dodnes na to vzpomínám. Vždyť jsem právě na dost možná nejlepším koncertě celého festivalu! Ale co ta Janelle?"

(koncert Editors skončil): "Do prdele, co teď? Vždyť ještě ve vlaku do Budapešti jsem si připomínal aktuální album a potvrzoval sám sobě, že Janelle prostě musím vidět! A já tady zůstal až do konce. Bylo to ale tak proklatě dobré a prostě neodolatelné!"

(následuje nejrychlejší sprint, jakého je schopen stokilový člověk dosáhnout): "Uff, tak máme ještě nějakých pětadvacet minut, z toho se nějaké ty tři, čtyři odstavce uplácat dají. Janelle, v té době už poněkolikáté převlečená, aktuálně do outfitu silně evokující Michaela Jacksona, právě startuje šťavnatou funky vyhrávku 'Make Me Feel'. Hned poté zařazuje do programu prodlouženou verzi rovněž výtečné 'Tightrope', kde jí jedna z kolegyň přidělává plášť a ona po proslovu o podpoře LGBTQ+, židovské i afroamerické komunity, potratech i politicích a za bouřlivého potlesku mizí jako superhrdinka schovaná za svým pláštěm v zákulisí.

© Marie Trávníčková / musicserver.cz

Když se po dlouhém čekání vrátí na přídavek znící i díky početné doprovodné kapele a živému zpěvu jako to nejlepší z éry Motownu, protáhne ho snad na čtvrt hodiny, během níž donekonečna opakuje v různých variantách 'La La La' a u toho se válí po zemi v uličce oddělující levou a pravou část kotle od sebe a následně nutí publikum k dřepu s výskokem. Ten ale nepřichází, takže to mnozí přidřeplí návštěvníci vzdají ještě dříve, než v té době už polorozpadlá píseň dojde ke svému finále. S přibližně pětiminutovým náskokem koncert končí a já víc jak dva odstavce bohužel nenapíšu.

'Moje paruka za chvíli upadne, ale stálo to za to!' loučí se. Asi to bylo super, ale z takového finiše se soudí obtížně. Snad ji někdo ještě doveze do Česka, protože i z toho kousku bylo poznat, že šlo o diametrálně odlišný koncert než ten, který odehrála před lety na Colours of Ostrava. Má proto smysl vidět ji znovu. Každopádně - pardon. Snaha byla."

Post-punkoví Fontaines D.C. s nárůstem svého materiálu i fanouškovské základny už dokážou nabídnout festivalovým návštěvníkům víc, než když na stejném místě hráli posledně. Jenže zatímco v roce 2022 hype okolo jejich jména lákal k objevování nového hráče na scéně, coby zavedená kapela už tolik netáhli, lidí na ně dorazilo méně než minule a stan Revolut zůstal zaplněn sotva ze třetiny. To je však dáno i tím, jak se za tu dobu proměnilo složení publika - zatímco v multižánrovějších dobách podobné kapely neměly problém, se stále silnějším příklonem festivalu k mainstreamu už ojedinělá hudební alternativa tolik lidí nepřitáhne. Málokterý indie posluchač si koupí lístek za několik tisíc, když podobných formací najde v harmonogramu (bohužel) jen hrstku.

Pátý den ale nabídl dva headlinery, kromě Janelle Monáe se jím stali také nebinární Sam Smith, při skloňování jejich jména se využívá anglického slova they, tedy oni. Jejich koncert s příběhem připomínajícím Samovu životní cestu od malého chlapce, který postupně objevuje svou sexualitu, a přes své homosexuální období se postupně dostává až k životu nebinární osoby, jste si mohli na musicserveru ve větším detailu projít už v reportážích ze Španělska, Polska i České republiky. Proto jen stručně zmíníme, že celá show byla až na drobné rozdíly v proslovech nebo častějších výletech na molo naprosto totožná jako poslední dvě zmíněné, což ale vůbec nevadí. Je totiž tak kvalitní, že funguje jako dobrý film, který můžete vidět znovu a znovu, a pokaždé v něm objevíte něco nového.

"Do Budapešti jsem se chtěl podívat už jako malé dítě. Moc vám děkuju, že jste mě sem pozvali, procházet se v ulicích města dnes odpoledne pro mě bylo obrovským zážitkem. A strašně moc se mi líbí všechna ta barevná světýlka na stromech," vyprávěla hlavní hvězda s širokým, srdečným úsměvem a v Maďarsku, které se i díky Orbánově politice staví k menšinám nepříliš vstřícně, podobně vřelá slova zarezonovala.

Roztomilá a až pohádkovsky milá povaha v kombinaci s nesmírně rozmanitým zpěvem a spoustou živých nástrojů nepřestávala bavit, i když jste věděli, co vás v další minutě čeká. Především ale na festivalu v té době krátkodobě bojujícím s kanalizací ukázala, že bez ohledu na názory a přání homofobů, konzervativců a Rusko obdivujících občanů, se zcancelování jména Sam Smith v nejbližší době nechystá. I obrovský zájem nadšených diváků, srovnatelný snad jen s Martinem Garrixem o den dříve, totiž ukázal, že program tzv. "Gloria Tour" nadále láká lidi k tomu, aby se sami přesvědčili o pěveckých, muzikantských, tanečních, dramaturgických, kostýmových a výpravných kvalitách koncertu, jehož triumfální finiš v podobě "Unholy" prostě chce vidět každý, kdo má rád velkolepé a hodnotné představení, jemuž neschází propracovaný koncept i potřebná hloubka.

Rychlost, s jakou Crystal Fighters navazující hned po headlinerovi zaplnili stan, byla až ohromující. Ještě ani nedozněla úvodní "I Love London" a už se jejich hippiesácké, barevné a květinové představení těšilo nesmírné přízni. To je však normální, na Szigetu hrají pravidelně a mají zde podobně oddané publikum jako třeba v Rakousku. To jen na Metronomu v Praze na ně svého času někteří lidi koukali divně. A zatímco jejich členové skákali dolů k roztančeným divákům a o fous vedle nechali irské píšťaly rozeznít na Global Village scéně výteční Djmawi Africa, jimž z druhé strany hráli z Ostravy známí ClockClock, o pár desítek metrů dál se chystalo představení, jaké bývá v programu festivalu každoročně označováno jako Giant Street Theatre.

Dvanáct artistů a tanečníků z francouzského cirkusu Cie Gratte Ciel předvádělo v představení s názvem "Rouge!" úchvatnou a nebezpečnou show na vysokozdvižném jeřábu za úplné tmy, i tentokrát ale víc napoví přiložené video z finále této jedinečné podívané. Sziget tak zas a znovu ukázal, že kamkoliv se na festivalu hnete, tam zažijete něco úžasného.

Šestý a poslední den na dosud brilantně ozvučené hudební přehlídce bude mít ve své gesci opět dvojice headlinerů - na hlavní scéně se vystřídají Skrillex a Fred again... Kromě toho se ale v Budapešti představí také úderka Lany, svým hlasem i osobností zazáří objev posledních měsíců, zpěvačka RAYE, velké věci se dají čekat i od formací Yard Act, Big Thief, Four Tet nebo Nia Archives. V posledním díle reportáže vám také přineseme seznam těch nejlepších vystoupení za celý festival.