Zoe Wees neměla jednoduchý život. A je to na ní vidět. Když zpívá, doslova vnímáte tu bolest, z níž se snaží vyzpívat. V jejím hlase to cítíte. Něco takového je nesmírně vzácné a pro její posluchače i krásné. Ideálním příkladem budiž její průlomový hit - v baladě "Control" se totiž vypořádává s nemocí zvanou benigní rolandická epilepsie. Od malička tak bojuje se záchvaty, k nimž se v pubertálních letech přidaly deprese, úzkosti, první rozchody a také bolest z toho, že ji její otec opustil a do šestnácti let vyrůstala jen s maminkou. O tom ostatně pojednává další ze silných písní, singl "Daddy's Eyes".

"Važte si svých rodičů. Neberte je jako samozřejmost," dodala k tomu. Někdejší účastnice reality show "The Voice Kids" však na festivalových pódiích nepatří mezi nováčky, už v roce 2022 jste ji mohli spatřit například na berlínské Lollapalooze, tehdy přitom měla venku sotva pár písniček.

Dnes už ale německá rodačka dokázala ve čtyři odpoledne na hlavní scéně v Budapešti nabídnout nejen skladby z plnohodnotného a trefně nazvaného debutu "Therapy", ale také o poznání svižnější, tanečnější kousky, v nichž šplhá k mainstreamovým úspěchům pomocí spoluprací s Felixem Jaehnem nebo Jaxem Jonesem. Bohatému, sytému hlasu v jejích popových a r'n'b písních nebylo vždy úplně zřetelně rozumět, Zoe lze totiž, podobně jako loni na stejném místě zpívající Mimi Webb, zatím považovat za neobroušený diamant.

Kromě polykání slov a zbytečně moderní produkce by jí pomohlo zbavit se nervozity. To se ale snáz říká, než dělá. Potenciál má ale obrovský a zvládne-li to psychicky, čekají ji v budoucnu velké věci. Těšit ji může, že její publikum bylo o poznání početnější, než jak ho zažili ve stejný čas její předchůdci. Musíme ale brát v potaz, že se bavíme o sobotě a zároveň dni s headlinerem v podobě DJe, což dlouhodobě značí, že bude večer narváno. Ale nepředbíhejme.

Velice podmanivý zážitek si nachystali v Revolut stanu Platon Karataev pojmenovaní podle postavy z knihy Lva Nikolajeviče Tolstého. Zpívají sice maďarsky, v tomto případě to ale vůbec nevadí, neboť jejich hudba mylně označovaná za indie rock je plná zádumčivých i zcela sonických, kytarových ploch, které na posluchačovy smysly střílí jako výtrysky gejzírů kdesi na Islandu, zpěv tak podobnými katarzemi přehluší. Hudebně proto mají blízko spíše ke kapelám typu Explosions In The Sky, zařadit byste je ale mohli i do metalu.

Platon Karataev jsou však rozhodně ten typ kapely, kterou by za pár korun mohl dovézt i souběžně se konající Brutal Assault a měla by na něm úspěch. Pro mnohé nesrozumitelný jazyk v tomto případě vůbec nepřekáží a máte-li chuť na něco mírně exotického, dejte kvartetu, které se už může pyšnit hraním na Eurosonicu, Reeperbahnu či Roadburnu, šanci.

Že není vhodné soudit knihu podle obalu, ukázala na hlavní scéně Bebe Rexha. Ta přinejmenším dle videoklipů k jejím jednoduchým popěvkům, či i dokonce jakýchsi polopředělávek dlouhodobě reprezentuje všechno, co je na aktuálním mainstreamovém popu špatně. Lacinost, tuctovost, vulgárnost schovanou za sex-appeal, repetitivní a stokrát slyšené melodie... Člověk by na základě její dosavadní práce ve studiu a při natáčení klipů očekával, že při koncertě dostane další playbackové představení, s jakým loni projížděla Evropu podobně se prezentující Ava Max. A světe, div se - ono ne! Koncertní překvapení roku je na světě.

Jestli lze Bebe za její představení v Budapešti něco vyčítat, pak snad jen skutečnost, že měla devítiminutové zpoždění, kvůli němuž pak v programu musela přeskočit původně plánované písničky "One In A Million" a "Take Me Home". A že se na jednom pódiu nepotkala s Kylie Minogue, aby předvedly svou spolupráce "My Oh My". Jinak se ale jednalo o rozprášení předsudků, neboť v první řadě zpívá naživo - a zpívá nad očekávání skvěle. Její pódiová výbava čítala kromě bubeníka, kytaristy a pár nutných podkladů kvůli elektronice a sborovým refrénům také čtveřici tanečnic, k nimž se Bleta Rexha, jak se americká rodačka ve skutečnosti jmenuje, přidala takřka na všechna předvedená čísla. Choreografie to nebyla náročná, přesto potěšilo, že ji vůbec do svého vystoupení zařadila.

A ano, párkrát u toho kalhotky pod černou koženou sukní ukázala nebo si vyzývavě olízla rty, vždy šlo ale o součást představení, kdy se například během "Bad Bitch" do role lascivní ženy sama stylizovala. A že jde pouze o roli, z níž má sama srandu, prozradil všeříkající smích na konci skladby. Brada divákům spadla i ve chvíli, kdy se ukázalo, že dlouhé černé vlasy jsou jen parukou: od čtvrté písně už jsme Bebe viděli zase blond, jak ji známe. Sziget však naplno ukázal, kým čtyřiatřicetiletá Newyorčanka je - a to nejen ve chvílích, když hraje nějakou roli, ale také jako lidská bytost.

Před "Hey Mama" si z publika vybrala chlapce se slečnou, kteří se hlásili, že umí tancovat. A následně jim nakázala, aby se ve zmíněné skladbě pustili do tanečního souboje. Ani z jednoho z nich se ale příští Jason Derulo nevyklubal, za což je zpěvačka nevybíravě zpražila a docela drsně je ponoukla k lepšímu výkonu. Nakonec je oba donutila zatwerkovat, nicméně coby herdek baba vydržela jen chvíli, neboť se po zamávání duhovou vlajkou slečna rozklepala a rozbrečela.

Nebylo z toho příliš zřejmé, co přesně se stalo, ale s největší pravděpodobností u toho vystoupení na scéně neplánovaně udělala svůj veřejný coming out, což ji rozhodilo. V tu chvíli se Bebe zklidnila, vzala ji empaticky kolem ramen a velice citlivě dovedla součást programu, která se neplánovaně vyvinula jinam, než kam to původně zamýšlela, k velmi srdnatému a milému konci. Oba pak pozvala po koncertě ještě do zákulisí.

V další části programu zazněla hitovka "In The Name Of Love", která v živém provedení na rozdíl od studiové verze výrazně, ehm, ožila. Nezbývalo než doufat, že si pak spolupráci s Martinem Garrixem, který za ní stojí, oba zopakují ještě ve večerních hodinách dohromady. Ostatně nebylo by to poprvé - dodnes si v Budapešti pamatují, jak si zde na tehdy nový singl "Summer Days" nizozemský DJ přizval Macklemorea, který mu v něm rapuje, takže nešlo o nereálné přání. Samotná písnička dle zpěvačky prý pojednává o tom, že bychom neměli psát ostatním na sociálních sítích nepěkné věci, ale měli bychom šířit hlavně lásku. A všem, co ji nemají rádi, vyslala jasný vzkaz: "Don't hate! Masturbate!"

A ještě jeden postřeh - finální song "I'm Good (Blue)" stavící na devadesátkové odrhovačce od Eiffel 65 davy pod hlavním pódiem rozvrkočel k divokému tanci a skákání s rukama nad hlavou. A teprve naživo, když v něm Bebe zaexhibovala, ukázala sílu svého hlasu a písničku dovedlo do konce sólo na elektrickou kytaru ("Wait, what?"), šlo o zážitek, který se nedá vůbec porovnat s tím, když vám stejný song desetkrát denně pouští v rádiu. Nejenže tedy častá spolupracovnice Davida Guetty nepřivezla do Maďarska žádnou katastrofu, ale nakonec se dokonce zařadila mezi to vůbec nejlepší, co jsme na Szigetu dosud měli možnost vidět. Kdo by to byl čekal?

Punk-rockeři z Londýna říkající si Crows vystupující pro pár desítek lidí v Revolut stanu by si v první řadě měli změnit jméno. Je sice pravda, že jejich zpěvák jako řev havranů opravdu zní, ale kapel s podobným názvem už existuje několik a při hledání detailů na internetu se vám snadno může stát, že nenarazíte na ty správné muzikanty, o které se zajímáte. Tito pánové však mají za sebou kromě jiného předskakování velmi podobně znějícím a slavnějším Idles, pro zjednodušení se proto spokojme s tím, že kdo má rád je, toho by mohli bavit i Crows. A opačně.

"Festivaly jsou pro mě novinka," přiznal se Louis Tomlinson, kterému o Maďarsku určitě vykládal kolega Niall Horan, jenž na stejném pódiu vystupoval loni. A nutno říct, že divaček mu tehdy dorazilo více. To je však způsobené tím, že Louis se rozhodl na rozdíl od všech ostatních jít cestou indie rocku - a ten je pro fanynky One Direction přece jen exotický a možná dokonce nepochopitelný. O to větší uznání si však zpěvákův přístup zaslouží.

Koncert jako takový poměrně potěšil, byť se při něm neodehrálo nic, co už by jeho čeští fanoušci a především fanynky jednou neviděli v O2 areně. Zejména ale znovu potvrdil, že se Brit musí pustit i do odvážnějších aranží, protože podobně jako Liam Gallagher o den dříve prezentoval písně, které v mnoha případech zněly naživo jedna jako druhá. Nechť je pro něj inspirací jeho skladba "Saturdays", ta totiž jako jedna z mála kompozičně skutečně vyčnívá a krásná práce s kytarou ji postupně vygradovala k vrcholu. Fanynkám jsou však nějaké myšlenky hudebních pisálků ukradené, takže samozřejmě pištěly po každém slově svého miláčka a ani si nevšimly, že kamarádům za jejich zády čtyřmetrové kostry jakýchsi pterodaktylů v davu sundávají z hlavy zobákem sluneční brýle. I tohle je Sziget.

Na opačné straně areálu u písčité pláže mezitím z pódia do kolečka mezi několika desítkami diváků seběhla osobitě upovídaná Kitty Florentine a ukázala, že by se jí klidně mohlo přezdívat estonská Rihanna. Uvidíme, co nám všemi možnými showcaseovými přehlídkami prohnaná zpěvačka ještě v budoucnu předvede, ve skromných podmínkách ale dokázala zaujmout, a navíc ještě zahřála scénu o pár hodin později vystupujícímu badfocusovi.

Ten už ale hrál v době, kdy většina publika měla jednoznačný cíl - Martina Garrixe. Věhlasný DJ zase jednou dokázal, že EDM na Ostrově svobody neztrácí na síle, a tak se na ploše pod hlavním pódiem opět tísnil dosud největší dav lidí za celý festival. Garrix se také stal jediným headlinerem, který dosud naplno využil všechny technické vymoženosti hlavní scény - jako by ji tam postavili přímo pro něj. Stagei opět dominovalo jeho proluslé plusko, trojici promítacích obrazovek doplňovaly řady světel, laserů a stroboskopů nejen nad pódiem, ale i po jeho stranách. Vzduchem zase co chvíli svištěly rachejtle, ohřály ho plameny nebo na hlavy diváků dopadaly konfety. Vizuálně pestrá show sice nenabídla nic nového, co by fanoušci rodáka z Amstelveenu neviděli už na jeho předchozích turné, otázkou však zůstává, zda lze podobný koncept ještě posouvat někam dál.

Setlist jeho vystoupení se od loňska mírně pozměnil a nad rámec vlastních hitů, mezi nimiž nechyběly hned zkraje hrané "Scared To Be Lonely", "Animals" , "High On Life" ani čerstvé singly, do programu zařadil taneční verze "Someone You Loved" Lewise Capaldiho a "Demons" z dílny Imagine Dragons či "I Love It" od Icona Pop. Nebo v závěru "A Sky Full Of Stars" Coldplay, při níž dron letící vysoko nad pódiem přenášel rozsvícené mobily návštěvníků na projekce, což vypadalo naprosto úchvatně.

Do té doby se lidi skvěle bavili, jenže ve 22:17, tedy po přibližně hodině vystoupení, mu náhle vypadl zvuk a areálem se rozprostřelo děsivé ticho a tma. Těžko z dálky posoudit, co se vlastně stalo, ale jako by mu náhle vylítly pojistky. Euforie se proměnila ve zmatené pohledy kolem sebe a viditelně bezradný Garrix vůbec netušil, co dál. Na pódiu dokonce ještě pár desítek vteřin po blackoutu dál skákal a hecoval lidi, než mu došlo, co se stalo.

Když se trochu vzpamatoval a zjistil, že jeho mikrofon funguje, místo toho, aby zaimprovizoval a začal alespoň něco vykládat, jen potvrdil, že nad rámec svého skládání hitů a hecování ke skákání se svými fanoušky vůbec neumí mluvit. Nejprve je zkusil rozezpívat refrénem "Seven Nation Army", následně se dokonce rozhodl, že si s vyjeveným publikem nad průšvihem udělá selfie. Jak cenné minuty běžely, začal se stroze omlouvat a ukazovat do jedné z funkčních kamer za jeho zády srdíčka a omluvná gesta, později se dokoncee chytal za hlavu. Nicméně folkoví písničkáři zvyklí na ledacos se museli u jeho neschopnosti improvizace škodolibě popadat za břicho.

Ve 22:22 utrpení skončilo a program zhruba od půlky už evidentně rozjeté písničky pokračoval. Skladba synchronizovaná se všemi vizuálními proprietami pódia došla k refrénu, v něm vystřelily další konfety a v tu ránu nastal blackout podruhé. Po necelé minutě!

Neuvěřitelnou blamáž náhle začalo přímo na scéně řešit zhruba deset techniků a lidé se zklamaně rozcházeli. Garrix nad tím vším jen zoufale kroutil hlavou a čím dál víc začalo být zřejmé, že technický problém bude hlubší a koncert se už znovu nerozjede. "Pojďme to zkusit ještě jednou," prohlásil omluvně DJ ve 22:31 a příznačně napotřetí odstartoval svůj set, tentokrát s už zmíněným hitem "In The Name Of Love". Bebe Rexha na něj však bohužel nedorazila.

Program ale pokračoval dále podle plánu, akorát se logicky musel posunout konec, a tak místo ve 22:45 dohrál velkým ohňostrojem doprovázený závěrečný hit "Starlight (Keep Me Afloat)" až o třináct minut později. Euforie se těm nejvěrnějším, co zůstali až do konce, nakonec do těla vrátila, ovšem o největším přešlapu letošního ročníku je - zdá se - rozhodnuto.

V Revolut stanu už mezitím dávno slavila desáté výročí od vydání "No Mythologies To Follow" dánská zpěvačka MØ. A kdyby už festival dávno neměl svou vlastní hymnu (nestárnoucí pozitivní vzpruha "Easy As One Two Three" od Irie Maffia), mohla jí klidně být její "Lean On". Vždyť právě ji jsme na maďarském festivalu poslouchali naživo ať už v jejím podání či v tom od Major Lazer skoro pokaždé, co se festival za posledních devět let konal.

A když na něm vystupovala ve svých nesmrtelných teplákách se třemi proužky MØ, vždycky to znamenalo, že kapacita červenobílého stanu přestávala stačit, protože "Lean On" si naživo chtěli poslechnout snad úplně všichni. Také letos jsme se mohli přesvědčit o tom, o kolik věhlas jejího největšího hitu přehlušuje všechno ostatní, co ve své kariéře dosud udělala. Ale to nevadí, na Szigetu díky němu bude vždycky znovu vítaná a nosit na rukou ji lidé budou dál.

Na stejné scéně JukeBoxu, na kterou o dva dny dříve v podobném čase Karin Ann přilákala přibližně třiapadesát sledujících, nyní bylo narváno. Spočítat takový dav by bylo nemožné, hrubým odhadem bychom se mohli bavit o skupině čítající přinejmenším tisíc fanoušků. Ti všichni dorazili na program následující po revivalu Linkin Park, jimž měl být revival One Direction a Harryho Stylese. Tak to alespoň bylo prezentováno. Maďarské verze Harryho, Nialla, Louise a dalších se ale bohužel nekonaly, neboť ve skutečnosti šlo jen o DJe, respektive pouštěče největších hitů britské pětice, případně jejího nejslavnějších člena.

Zhruba třicetiletý chlapík ale zpoza pultu mával rukou nad hlavou jako Calvin Harris a všechny písničky si zpíval spolu s nadšeně ječícími mladíky a především slečnami. "Jsem v pekle?" zeptal by se možná sám sebe střízlivěji přemýšlející jedinec, který takovému bizáru přihlížel. Vždyť na ostrově se toho tou dobou konalo ještě tolik zajímavého! "Ano, jsi," jako by pomyslně odpověděl pouštěč, když vyzval sborově zpívající, našprtané publikum k tomu, aby během balady "Little Things" svítilo svými telefony jeho směrem. Jako lidstvo zahyneme. To už je hotová věc.

Noční program však zdaleka nekončil, Revolut stan se podařilo docela solidně zaplnit o půl jedné ráno diváky toužícími po trochu sofistikovanějším zážitku. Neil Frances je duo z Los Angeles rozšířené o další doprovodné muzikanty, které v letošním roce objíždí každý významnější evropský festival. A po zhlédnutí alespoň kousku z koncertu této dvojice už víme proč.

Taková indie taneční skupina tady totiž chyběla od doby, co si Miike Snow dali na dlouhé roky pauzu a věnovali se komerčnějšímu projektu Galantis. Roztančená, ale přitom inteligentní muzika hraná živou kapelou a zpívaná jedinečným falzetem trpěla jen tím, jak pozdě v programu se nacházela. Zaujala však dostatečně na to, abychom se k ní vrátili ještě v budoucnu podrobněji. Škoda jen že se lidé stále nedají naklonovat. Vidět, jak se právě tato formace nacpe do droboučkého Café V lese už 12. srpna, bude určitě stát za to. Bezpochyby půjde o ten nejskromnější prostor, na němž ji kdy uvidíte.

Pátý festivalový den má ve své režii hned dvojice headlinerů - Janelle Monáe a Sam Smith. Kromě nich ale na Ostrově svobody zahrají a zazpívají také Becky Hill, Joesef, Editors, Fontaines D.C. nebo Crystal Fighters. Zatím jediné odpadlíky z line-upu v podobě Kiasmos vystřídá nad ránem na poslední chvíli získaný Christian Löffler, po něm se na stejnou scénu vrátí Modeselektor.