Chystáš už třetí sólovku. Naposledy jsme spolu dělaly rozhovor k vydání druhé studiovky. Těsně nato přišel covid, který všem udělal čáru přes plány. Zamrzelo tě, že album kvůli tomu nezískalo takovou pozornost?

Ze začátku to byl šok, máš naplánované turné, křest, všechno. Nikdo nevěděl, co a kdy bude. Říkala jsem si, že je potřeba jít dál, že není čas se ohlížet za tím, co bylo, nebo mít v sobě zlost, že album nedostalo takový prostor. Cítila jsem potřebu se posunout, dělat nové věci a nelitovat.

Tenkrát jsi měla dvě děti, nyní tři. A dodržela jsi harmonogram, o kterém jsi minule mluvila: "Vždycky mám dítě, desku, dítě, desku." Co se týká dětí, řekla bych, že to už vypadá na konečný stav, ale u desek tomu tak nejspíš není.

Tenhle sendvič dítě-deska se nedá dělat donekonečna, někdy to musí skončit chlebem. (smích) Ale nikdy neříkej nikdy! Miminko ovšem teď nečekám.

Debut opěvoval domov, rodinu a vše kolem. Druhá řadovka se zaměřovala na vlastní nitro, duši a vnitřní pohodu. Jaká témata otevírá ta třetí?

Domov a vnitřní pohodu. Je to vlastně kombinace obojího. Dostaneš se do věku, kdy v tobě rezonují témata, jak chceš, aby život byl co nejvíce hezký. Možná máš ve své mysli nějaké překážky, které se snažíš odblokovat, abys mohla jít životem lehčí nohou. Přicházely mi do hlavy ty, které jsem si potřebovala odstranit, abych si mohla nastavovat úhly pohledu, jak bych chtěla. Všeobecně skládám intuitivně, proto mi to trvá. Nápady přicházejí samy, nejvíc při vaření, a pak je zpracovávám.

Skládá se obtížněji, když máš tři děti, než když byly třeba jen dvě?

Ne, protože mě díky dětem písničky napadají. Jsou absolutně největší zdroj inspirace tím, jak mi nastavují zrcadla, jak je vnímám. Bez nich bych nenapsala nic, ale časově je to samozřejmě těžší, tvořím převážně v noci. S dětmi trávím hodně času, nemám žádnou full-time hlídačku. Hudba je tedy mou noční prací.

Minulou nahrávku končil cover "Ring-o-ding", který někteří kritizovali. Mnozí nepochopili, že vznikl i díky zadání OSA pokusit se nastínit, jak by mohly znít konkrétní písně za sto let. Motivovala tě tato předělávka začít více pracovat na projevu v českém jazyce?

Mně se tato verze hodně líbí a fakt se mi dobře zpívala. Mám na ni i pozitivní reakce od kamarádů muzikantů. Znamenala pro mě jasný krok k češtině, nemohla jsem se z ní vymluvit. Strašně jsem do toho chtěla jít a toto byla vlaštovka.

A teď konečně přichází první album v češtině. Bylo těžké se odkopat?

Bylo, odstartovala jsem jiný level. Zabralo mi to strašně času. Texty jsem hodně ladila s Jendou Vávrou, který studoval žurnalistiku. Dal mi vždy poznámky, co mám změnit, jak mám přemýšlet, co je patetický. První texty jsem psala ve stylu "láska-páska", teď už jsou mnohem sofistikovanější. Nechtěla jsem, aby to bylo hloupý.

Myslíš, že se jedná o nový trend přejít z angličtiny do češtiny, viz Thom Artway či Monkey Business? Nebo si to vysvětluješ tím, že jste se všichni usadili, máte rodiny a pomyslnou díru do světa již se svou angličtinou asi neuděláte?

S Matějem jsem se nedávno potkala a řešili jsme mikrofony a nahrávaní v češtině, jak nám přijde, že mateřský jazyk je správná cesta, že nám najednou angličtina připadá v komunikaci divná. Zvykli jsme si na to oba, a to dost. Nevím, zda jde o trend. Mně všichni říkají už dlouho, ať zpívám česky. Ale každý si k tomu musí dojít sám. Není to tak, že když budeš zpívat česky, zahrají tě v rádiu, naopak. Nehraje v tom roli marketingová úvaha, člověk si chce zkrátka vyzkoušet říkat věci tak, jak to říkám já tobě. Přímá linka.

Jak se vypořádáváš s kritikou?

Nečtu komentáře pod internetovými články. To jsem si vyzkoušela před patnácti lety. Jsem ochotna vyslyšet kritiku, když se týká práce, takovou, která tě konstruktivně posune dál. Moje cesta je, že můžu zkoušet věci jinak.

Jak moc je výhoda, že máš muže muzikanta? Konzultuješ s ním nápady, je první na ráně?

Hodně. Děti usnou, pouštíme si věci, inspirujeme se navzájem a dokážeme se o hudbě hodně bavit. Ze začátku měl k textům výtky, teď už mi na ně nic neříká.

Jaký byl proces obklopení se novými lidmi?

Písničky jsem napsala doma. Bylo jich kolem čtyřiceti. A pak se mi začaly skládat příběhy a jak mají jít za sebou, jejich pokračování. Oslovila jsem Reginalda s Davidem Kandlerem, hrají také se Sofianem Medjmedjem. Druhou partu tvořili Rony z John Wolfhooker a Jenda Vávra. Pak jsme odjeli z Prahy do Doubice, kde to mám ráda. Je tam stará fabrika na nitě a tam velká místnost na zkoušení. Vždy jsem tam jezdila s kapelou, teď jsem tam vzala producenty. Roman hrál na bicí, kluci nahrávali další nástroje. Z velké části jsme to album udělali za čtyři dny.

Co bylo na přípravě desky nejsložitější?

Málo spánku.

Před časem jsi prohlásila: "Kytarový sound nebyl můj příliš oblíbený, vždycky jsem šla po klavíru nebo synťáku, ale myslím, že teď to půjde víc do kytar." Povedlo se ti to, jak jsi zamýšlela?

Určitě. Naučila jsem se milovat kytary. Mám ráda sound sedmdesátek, tu vintage špinavou kytaru. Kytary jsem začala mít hodně ráda, baví mě jejich zvuk.

Na jaře vyšlo EP, na podzim bude následovat celá deska. EP bude její součástí? Hraješ si s názvy: "V+++" a "+EGA". Jak mám odkrýt tuto šifru?

Celá první část, těch pět klipů, které jsme natočili v jedné místnosti za tři dny v týmu pěti holek, je to, co se děje v mý hlavě. Věci, které si řeším sama v sobě před spaním. Pak přijde část, kdy jdeš ven, s tou nastavenou hlavou s tím dialogem, mezi lidi, na rozhovor, na mejdan, do obchodu a podobně, kde se konfrontuješ s cizími egy. Když spojíš oba názvy, je to Vega, hvězda, která mě donutila napsat tuto desku. Je to nebe, na které koukám každý večer, když uspím děti a jdu na balkon. Chtěla jsem vidět svůj život z vrchu, s nadhledem. Tato linka se nese deskou.

Proč jsi to takto rozdělila?

Chtěla jsem oddělit oba koncepty, co se děje v hlavě a následně co se děje s tvojí hlavou, když jdeš mezi lidi. S tím, jak mě písničky napadají i s obrazy, a celé se mi to spojuje. V posledním klipu "Vnitřní já" otevírám dveře a jdu ven - a tím bude začínat druhá část.

Na druhém EP plánuješ ke každé písni taky klip?

Strašně moc bych chtěla. Mám to v plánu.

Je to šikovné řešení, kdy má každá písnička svůj vizuál, dostane se tak více k posluchačům.

Téma to zkonkrétní. Když vyjde celá deska a ty dáš ven dva singly, mám pak pocit, že ostatní písničky nedostaly péči, jakou by si zasloužily. A já si nechci vybírat ty, co dostanou péči, ale chci, aby ji měly všechny.

V klipu "Vega" hraješ na kytaru. Je to ta, kterou sis pořídila za dob covidu, aby ses naučila hrát, protože skládáš na piano a kytara ti může rozšířit obzor. Jak se posunul tvůj um v tomto směru?

Jde o moji kytaru, ale nehraju na ni. Ve "Veze" jsem už v mojí hlavě a takto si představuju, že na ni hraju. Ale ve skutečnosti ji nahrával David Kandler stejně jako ve "Vnitřním já".

Zahraješ si na ni?

Ne, vše skládám na piano. Zahraju nějaký melodky na trsátko, ale ani u táboráku bych ti toho "Anděla" nezahrála. (smích) Na klipu dělala make-up moje letitá kamarádka, se kterou se známe od patnácti. Měly jsme spolu první kapelu, kde hrála na basu, a ta mi právě lepila na krk kytary barevné papírky, abych věděla, kam mám při natáčení "Vegy" s rukou po kytaře jet, kde jsou ty reálný akordy, abych nebyla úplně mimo.

"Vega" je o pomíjivosti času. Když se podívám do vesmíru, jsme jen malé zrnko.

Přesně. Problémy, co řešíš, ti díky tomu možná můžou připadat menší. Je to o nastavování úhlů pohledu, když koukáš někam dalekohledem. Na co zaměříš pozornost, podle toho žiješ - když na dobrý věci, žiješ líp, anebo naopak. Je to hrozně těžký, ale dá se to ovládat.

EP začíná písničkou "Cesty". Byla první, kterou jsi složila?

Byla skoro poslední. Mělo to celé začínat "Vnitřním já", ale při přemýšlení jsem zjistila, že to nemusí uvádět moji hlavu, ale že vysvětlení můžu nechat až na konec. Nápad na "Cesty" přišel jako poslední před soustředěním. Ale chtěla jsem mít logiku posloupnost, protože v "Cestách" stavím auto z gauče, který je velkým symbolem mojí minulosti. Děti mě inspirovaly, jak si staví bunkry z polštářů z gauče. A jak do něj nasedám, vyrážím na cestu, která nás čeká napříč všemi písněmi.

Gauč se váže k Toxique?

Přesně.

Pointou písně je, že "i cesta může být cíl". Co jsi díky tvorbě této desky o sobě zjistila?

Zvědomuju si všechna témata, snažím se vše dořešit. Dlouho jsem měla pocit, že všechno chci hned, neměla jsem trpělivost. Zní to asi jako klišé, ale i třeba když jedeš na výlet, nemůžeš si říkat, že až tam přijedeš, to je ta dovolená. Začíná už v okamžiku, kdy spolu nasedáte do auta. Jde o paralelu k životu, kdy si nemůžeš říkat, že budeš spokojená, až budeš mít tohle a tamto, bydlet tam a tam. Milníky nepřicházejí s hmotnými věcmi, ale jde o nastavení hlavy.

Člověk by se měl naučit mít rád i svoji současnost. V písni "3000 dní" se vypořádáváš s traumaty z doby, kdy ti bylo asi osm let a musela jsi předčasně dospět. Oč se jednalo?

Je to o zneužívání v dětství. Chtěla jsem akcentovat, že většina z nás má trauma z dětských let. Pak se jako dítě stáváš předčasně dospělým a ztrácíš důvěru v lidi, ale hlavně sám v sebe. To pak má na tebe obrovský dopad jako na dospělého člověka, kdy se nemáš rád, žiješ v nejistotě. Je dobré to řešit, sdílet, pak zjistíš, že se to děje čtyřem z pěti lidí, že je dobré zajít na terapii, protože ti může otevřít oči a to špatné se dá nakonec přetavit v něco dobrého.

Opomenout bychom neměli ani song "Melancholie". Řadíš se mezi melancholiky?

Jak kdy, mám ráda extrémní kontrasty, například kdy jsem odjela na podzim sama do Portugalska na pět dní k moři, kde jsem zažila pocit, který v sobě odráží čistý smutek, zároveň v něm je radost, určitá svoboda (vítr, oceán, dálka). To je kombinace, když si dáš slaný karamel, dvě chutě, které spolu zdánlivě nesouvisejí, ale ono jo - a strašně moc. Uvědomila jsem si tam, že je důležitý smutnět, umět plakat, ale i mít radost z běžných věcí. U oceánu jsem dodělala tuto písničku. Hledáš odpovědi na svoje otázky v dálkách. Bylo to poprvé, co jsem odjela bez dětí.

Ípíčko uzavírá skladba "Vnitřní já", kterou chápu tak, že je o tobě, ale zároveň mi dává prostor přemýšlet, zda v ní nemůže figurovat třeba i tvůj Roman. Vy jste spolu hodně dlouho, takže ho už můžeš vnímat jako své já.

Máme skvělý vztah, jsme spolu dvacet let, on je moje životní terno. Občas ze sebe dokážu udělat Romana, jsme spolu furt, a tak zapomenu, že jsem i já jako osoba. Každý jsme sám sebou, zkrátka dva lidi. Myslím, že Romanovi jsem věnovala dost písniček, tak jsem si jednu věnovala i sobě. Jde o dialog mezi já a já.

Jak to vypadá s další částí desky? Půjde celkově o koncepční dílo?

Na druhém EP bude taky pět písní, ale na celé desce se objeví ještě pár bonusů, které to završí.

Jak se těšíš na koncerty? Dlouho jsi moc nevystupovala... Chybí ti to?

Dávám dohromady novou kapelu a potřebuju dopsat tracky, abychom mohli celý set hrát v češtině. Turné pojedeme zkraje roku 2025, až bude celé album venku. Ale i teď mě čeká nějaká hraní, nejblíž na konci srpna v Českém Těšíně a Krásné Lípě.