Reportáž z prvního dne v čele s Foo Fighters naleznete zde.

Margaret otevřela program druhého dne v Tent stanu pro zhruba patnáct tisíc lidí a v pohodě ho zaplnila. Třiatřicetiletá zpěvačka hitu "Thank You Very Much", který dokonce překročil hranice její země, zpívala naživo bez problému, taneční pop doprovodila i choreografií a ještě u toho stíhala přepínat mezi polskými a anglickými písněmi. Chybějící vývojový článek mezi Ewou Farnou a Duou Lipou, na níž se sama vystupující chtěla večer podívat, se stal dalším sympatickým objevem zdejší scény.

Na hlavním pódiu to mezitím rozjížděla kapela Zalewski, která nejen zvoleným žánrem, ale i díky holohlavému, svalnatému zpěvákovi Krzysztofu Zalewskému v nátělníku připomínala zdejší variaci na Imagine Dragons. Vítěz druhé řady polské SuperStar z pódia hovořil o riziku umělé inteligence a přirovnával dnešní svět ke Skynetu z "Terminátora". Kromě toho zpíváním slov "One Love" skrze duhovou vlajku podporoval LGBTQ+ komunitu, což je v Polsku obzvlášť potřeba. A v neposlední řadě potěšil i osobitou coververzí "Running Up That Hill" od Kate Bush nebo pozváním zhruba třicetičlenného dětského sboru. A na rozdíl od Dana Reynoldse umí i skvěle na kytaru: postupně vystřídal akustiku, basu i elektriku. Fanoušek Boba Dylana a The Doors si ale zvládl zahrát i na rappera a stihl také cover "Loser" od Becka, k němuž přidal vlastní, polský text. Kdo tedy nad hudbou našich severních sousedů neohrnuje nos, měl by dát naživo oběma jménům šanci.

Mabel na sebe nechala čekat deset minut, což se na festivalech zdá jako věčnost. Její koncert začal úryvkem největšího hitu Lumidee, na nějž navázala vlastním "Finders Keepers". V "Let Them Know" se otírala o Doju Cat i Khalisi a snažila se v textu ukázat, že je ona sama nezaměnitelnou osobností. Působilo by to přesvědčivěji, kdyby také tato píseň nebyla postavená na cizím základu. Londýnská r'n'b zpěvačka s nadpřirozeně dlouhými vlasy a vytáhlými umělými nehty dělala dojem, že ruce ve dřezu s nádobím už neměla pěkně dlouho (myšleno samozřejmě s nadhledem) a je tak trochu fajnovka. Na scéně měla bubeníka, klávesistu, basačku a dvojici backvokalistů, v zákulisí čekali i rodiče a bratranci, přesto se ale nevyhnula ani rušícímu half-playbacku. Přitom jí to zpívalo docela hezky.

Marnivý control freak si pohazoval vlasy ještě častěji než Avril Lavigne na aktuálním turné. Zdálo se, že si interpretka nesmírně zakládá na tom, jak na jinak statickém vystoupení vypadá, když si tu a tam utwerkne. Koncert přitom nebyl vůbec marný, že byste ale kvůli němu museli nutně za hranice nebo opustit opodál na piano hrajícího uhrančivého mistra Benjamina Clementinea s naprosto kontrastním životním příběhem a husí kůži nahánějícím hlasem, to zase ne. Drastický rozdíl mezi muzikou do McDonald's a skutečným uměním byl až hmatatelný. Co se však týče Mabel, platí, že Alicia Keys ani Mimi Webb se o své dobyté pozice zatím bát nemusejí. Největší hit "Don't Call Me Up" potěšil, jinak ale osmadvacetiletá slečna působila jako typická zástupkyně nelichotivé kategorie povoláním dcera.

Což dostává úplně jinou hloubku, když až po show zjistíte, že Mabel je dcerou švédské rodačky, ale v Londýně tvořící legendy Neneh Cherry a také Camerona McVeye, producenta stojícího například za Portishead, Massive Attack, Sugababes nebo All Saints. A aby toho nebylo málo, její strýc se proslavil jako Eagle-Eye Cherry a jeho hit "Save Tonight" dodnes hrají i naše rádia. Teta Titiyo zase získala ve Švédsku hned čtyři tamní obdoby Grammy a nevlastní bratr Marlon Roudette na sebe kromě vlastní sólové kariéry upozornil dříve ve velkém hitu "Big City Life" od jeho tehdejší kapely Mattafix. Někdo se zkrátka umí narodit.

Na stejném místě jako zmíněná hvězdička, jež se pár dní poté ukázala i s kamarádkou a další zdejší vystupující Charli XCX na Wimbledonu, si předloni zahrál i Don Toliver. Za dva roky ale kamarád Justina Biebera minimálně v Polsku tak vyrostl, že si vyžádal přesun na hlavní stage, a to hned ve druhém nejprestižnějším slotu. Pojal to velkolepě - kromě živé kapely jeho rapu a zpěvu dobarvovanému auto-tunem sekundovali i dva čtyřmetroví nafukovací afroameričani po stranách, mezi nimi se nacházel ocelový plot s ostnatým drátem a před ním šest obrovských motorek převážně ze stáje Harley Davidson. Takové dekorace vážně nevidíte každý den. Forma však zvítězila nad obsahem.

Radikální optimismus ale byl potřeba nejen k přehlédnutí Toliverova zmatení, kde vlastně hraje, ale i při pohledu na postupně černající nebe. Předpověď počasí totiž značila, že blesk by mohl na stejné místo udeřit podruhé, a to dokonce před vystoupením stejného headlinera jako v roce 2022, tedy Duy Lipy.

Ještě předtím ale svůj první koncert v Polsku rozjela Tinashe. Zejména ve Státech úspěšná zpěvačka je na scéně už od roku 2000, v našich končinách ale zůstává až trestuhodně přehlížená. Její syntetická r'n'b hudba nemá daleko k Mabel, Ciaře nebo Amerii a koncert na Tent stage vyžadoval od posluchače trochu pochopení. Na scéně se totiž nacházela jen dvojice krychlí sloužících jako projekce a k tomu čtyři tanečníci. Ti sice se synchronizací pohybů místy bojovali, zato ale předvedli skvělé sólové představení, v němž tancem s telefonem znázorňovali závislost na něm. Velmi povedené a mířící na solar. Tinashe u toho vypadala jako předcvičující učitelka bachaty, zumby a twerku zároveň. Ovšem pozor, také skvěle zpívala a uvěřitelně přátelsky komunikovala s fanoušky, neboť si uvědomovala, že je tam především díky nim a pro ně.

V písni "Story Of Us" předváděla, že píše na notebooku, a text skladby se následně ukázal na projekci jako karaoke, v "Sunburn" si sedla na kostku a rozmávala diváky. A hned poté dvěma prosícím slečnám v první řadě podepsala dekolt. Zkrátka nenudila. Naopak šlo o nečekaně pohlcující a díky číslu "Nasty" i sexuálně nabitý zážitek podobný třeba Tove Lo předloni na stejném místě. Na ni si tedy za hranice klidně zajeďte. Velké překvapení.

Pod černým nebem, z něhož už lehce poprchávalo, se na scénu chystala Dua Lipa. A jen co dozpívala úvodní písničky, povídá: "Open'ere, jak se máte? Konečně jsme tady. Museli jsme si na to hodně dlouho počkat, ale konečně už můžeme!" A k inkriminovanému incidentu před dvěma lety se následně v průběhu vystoupení ještě asi třikrát vrátila. Znovu tak ukázala, že není ignorantská hvězda, která ani neví, kde vlastně hraje, protože má za sebou jedenadevadesát zastávek turné, jako se jí to přihodilo v roce 2022, ale velmi dobře si vybavuje onen den.

"Tehdy jsem byla přímo tady v areálu a koukala na tu apokalypsu s vámi. Pamatuju si, jak silná bouřka to byla a jak to tady celé smetla. Strašně mě mrzelo, že jsme tenkrát nemohli vystoupit, ale bylo to vážně nebezpečné," vysvětlovala srdečně a fanoušci jásali. "Moc jsem se chtěla vrátit. Sice jsem s sebou zase přinesla déšť, ale i když začne pršet silněji, budeme dál tančit! Díky za to, že tu můžu být, tohle je vážně cool festival. A těch hvězd... Máte se na co těšit."

Open'er festival se shodou okolností stal letos vůbec první zastávkou po památném headlinování vysněného Glastonbury a nad rámec zmíněných vroucích slov na něj zpěvačka přivezla takřka totéž. Ze setlistu vypadly akorát novinka "Falling Forever" a cover Tame Impaly, neboť Kevin Parker už logicky přítomen nebyl. A také - jak je jejím zvykem - znovu ukázala úplně jiné šaty než v Británii, neboť na každém koncertě vystupuje v něčem odlišném. Na ostrovech se stihla i převlékat, v Polsku ale žádné pauzy nezdržovaly.

Smršť hitů na pódiu s pohyblivými a osvětlenými schodišti hrála živá kapela doplněná o backvokalistky a Dua Lipa do toho tradičně zpívala. Naživo a dobře. Jako vždycky. A protože ví, na co její hlas stačí, a podle toho připravuje své písně, neměla s jejich živým předvedením sebemenší problém. Naopak u toho ještě stíhala pestrou choreografii se svými tanečníky, která přitom nepůsobila naučeným dojmem jako třeba u Backstreet Boys. Zůstávala přirozená.

Oproti minulým turné se ale pozměnily aranže několika starších hitů. Záměrem patrně bylo přiblížit dřívější tvorbu zvuku aktuálního alba, a tak třeba "Be The One" zazněla v rockovější verzi a s výraznějšími bicími než dříve. Nepovedla se však nová verze "New Rules" s klubovým zvukem, průlomový hit má totiž sám o sobě výraznou produkci a jejím přepracováním přišel o své kouzlo.

Všechno ostatní se ale doslova dotýkalo slova perfektní. Euforie, hity, tanec, hudba, vášeň. Bylo to všechno to, co jako divák a posluchač chcete na koncertě popové umělkyně dostat - a ještě mnohem víc. A to vůbec není málo, mnohokrát jste si na nejen na musicserveru mohli přečíst, jak to její kolegyně naživo vořou. Jak využívají (half)playback. Jak neumějí tančit. Jak neumějí komunikovat s publikem. Jak jim v půlce koncertu dojde dech. Jak si samy neskládají hity. Jak se ukáže, že kromě hezké tvářičky nemají co jiného nabídnout. Jak nedělají show. Jak neumějí pracovat s designem stage. A tak dále. Těch příkladů najdeme bez přehánění stovky, protože v ženském popu si natluče nos patrně největší množství zpěvaček.

Její koncert přitom i tentokrát zůstal pestrý, ale nepřeplácaný. Dal vyniknout silným momentům, jakým se stala například prodloužená verze "These Walls". Jak nádherně až naživo rozkvetl singl "Illusion". Jindy se zase tanečníci schovali kamsi za dým, v němž vášnivá kuřačka zvládla velké pěvecké číslo v podobě vzletné "Happy For You". V "Cold Heart" tradičně nezapomněla potěšit duhovou vlajkou LGBTQ+ komunitu a i díky všem těm úpravám aranží vyvolala zvědavost, jak asi budou znít její následující desky. Nejednou se totiž vyjádřila, že mezi její vzory nepatří jen Nelly Furtado a Pink, ale také Portishead, Massive Attack, Tame Impala nebo dokonce Bicep.

Přídavek tvořený megahity "Physical", "Don't Start Now" s konfetami a nakonec "Houdini" by sám o sobě znamenal fenomenální finiš, jenže právě na samém konci vystoupení se z objevujícího a zase mizejícího deštíku stal vytrvalý slejvák, a tak vrcholné číslo "Houdini" proběhlo už za mokra. Všichni ale tancovali dál, přesně jak bylo řečeno. V posledním refrénu ale jako by se Lipa a její tým vzepjaly a vystřelily do nebe na oplátku obrovskou salvu s písní rytmicky slazených rachejtlí jako pomyslný štít. To všechno s vědomím dva roky starého zážitku působilo, jako kdyby proti sobě bojovaly dva protiklady - oheň a voda. A ten výsledný obraz, jaký to divákům vytvořilo, se slovy dá jen velmi těžko opsat. Rozhodně se ale vypálil do paměti už navždycky jako jeden z nejsilnějších zážitků vůbec. To už ani nebyl koncert - to byl absolutní triumf.

Vystoupili samozřejmě i mnozí další - Michael Kiwanuka rovněž patřil mezi ty, kteří si před dvěma lety nakonec nezahráli a nyní si to vynahradil. Předvedla se také jména jako Gloria Groove nebo Sobel. Nebo třeba Disclosure - pamatujete na ně ještě?

Se svým debutem měli klubovou a elektronickou scénu v roce 2013 na dlani. Bez nich bychom dost možná dnes nevěděli, kdo jsou Sam Smith, London Grammar a další. To oni si je pozvali do svých písní na začátku jejich kariéry. Fanoušci Daft Punk, Justice i Underworld jásali, konečně se objevil nesmírně ambiciózní debut od neokoukaného jména. Studiová dvojka "Caracal" z roku 2015 laťku nepřeskočila jen těsně, bratrské duo ale tehdy ještě stihlo nadchnout někdejší Incheba arénu, dnes Malou sportovní halu. Jenže pak se skupina úplně ztratila. Vydala sice ještě dvě desky, tu poslední dokonce teprve vloni, koncertovala ale sporadicky, a tak se o její trvající existenci kolikrát nedozvěděli ani fanoušci. Nutno dodat, že o mnoho nepřišli.

A náhle střih - formace vystřídala Duu Lipu na hlavní scéně. Mohl by to samozřejmě být krásný příběh o jednom parádním comebacku, to by ale pánové nesměli přijet do Gdyně jako chudí příbuzní svého mladšího já. Pryč šly živé bicí, proti sobě postavené mixpulty, klávesy, živé zpěvy a dokonce i projekce. Proč?

Disclosure v roce 2024 sice stále umějí odstartovat silně - s "When The Fire Starts To Burn" a hned nato "Fool For You", kterou za pár minut nahradila "White Noise" rovněž z debutu. Jenže na pódiu se v tu chvíli nacházel pouze obyčejný stůl s mixpultem, na němž duo kroutilo čudlíky, chlápek přes vizuály jim či právě zabíraným fanouškům občas přes obličeje promítl jejich ikonický symbol nakreslené tváře nebo je prohnal filtrem. A to bylo všechno. Hudba sice stále vesměs výtečná, koukat ale nebylo na co. Jako program na páteční večer třeba v Roxy to stačí, ale coby vystoupení na hlavní stagei jednoho z nejoceňovanějších evropských festivalů? Zklamání. Dokonce to největší, jaké letošní Open'er přinesl.

Naštěstí ale existovaly i důvody k radosti nejen ze druhého dne, ale i z těch následujících. Ve třetím dni se představili například Sam Smith, Doja Cat, Sampha, 21 Savage nebo Ice Spice. Nejen o nich bude další část reportáže, na kterou se můžete na musicserveru těšit už brzy.