Spálené Poříčí se v posledním červnovém týdnu otřáslo v rytmu osmnáctého ročníku Basinfirefestu. Na rozlehlé louce se sešli fanoušci metalu všech odnoží, aby si nenechali ujít čtyři dny nabité hudbou, kamarádstvím a nezapomenutelnými zážitky. Počasí na akci se ukázalo jako opravdový metalista - bylo divoké a nepředvídatelné. Návštěvníky tak provázely jak průtrže mračen, tak i pekelná vedra. To vše prověřilo jejich odolnost. I přes tyto výkyvy však atmosféra festivalu pulzovala energií a nadšením.

O zábavu rozhodně nebyla nouze. Na pódiu se vystřídala pestrá paleta kapel od zavedených jmen českého a světového metalu až po nováčky. Festival nelákal na jednoho konkrétního headlinera, zato si z nabitého programu každý našel to své.

Na akci chyběl náš redaktor, který by čtenáře zásoboval fakty o skupinách a jejich setlistech už v průběhu akce. Místo toho vám vydatnou přehlídku po jednotlivých dnech dodatečně zprostředkuje fotograf, který se podělí o své zážitky jako letitý fanoušek rockové a metalové muziky. Takto vnímal Basin skrze objektiv a vlastní uši.

---

Středa - den první: Kola fesťáku se roztáčejí

Hned úvod prvního dne se musel poprat s nepříjemným soupeřem - deštěm. Krutý slejvák připomněl nedávný Metalfest v Plzni, a tak se fanoušci hned zpočátku obrnili pláštěnkami a dobrou náladou.

Naštěstí to ale festivalu vaz nezlomilo - jednalo se o asi jen patnáctiminutový liják. Hned od první kapely se rozjela pořádná metalová jízda. Zahajovali slovenští thrashmetaloví borci Acid Force z Banské Bystrice a jejich set nabídl přesně to, co od tohoto žánru čekáte - rychlou, agresivní řežbu s pořádnou porcí energie. Stylově se formace drží v osmdesátkách, takže fanoušci staré školy si přišli na své. Mnozí v nich jistě slyšeli ozvěny rané Metalliky, a i když se od té doby metalová scéna posunula, Acid Force dovedli pobavit a rozhýbat.

Skupina zahrála průřez toho nejlepšího ze svých dvou alb a představila i novinky z chystané desky. Progresivní metalové experimenty nečekejte, tohle je poctivá thrashová klasika, která potěší každého, kdo má rád rychlé riffy, řezavé vokály a nespoutanou atmosféru. Hurá na další vystupující, ať metalová zábava teče proudem!

Druhá parta Mean Messiah - a hned pecka. Kytarista a producent Dan Friml se svými kumpány, bubeníkem Milošem Meierem a basistkou Lenkou Čechovou, rozjeli takovou rytmiku, že by i mrtvola zvedla zadek a začala pařit. Novinkový hit "Fire" se valil z pódia jak lavina a nenechal ty, kteří přišli už na zahájení, chladnými. Na poměry české metalové scény šlo rozhodně o nadstandard. Progresivní industriální metal s grácií a drajvem, co vás chytne a nepustí.

Jenže co naplat, když lidi pod pódiem spíš postávali a pokecávali, než aby se utrhli ze řetězu a rozjeli pořádný moshpit? Škoda! Tihle pánové a dáma by si zasloužili mnohem bouřlivější přijetí a plný kotel pod pódiem.

Hentai Corporation vtrhli na pódium jako divočáci a hned od začátku bylo jasné, že tohle nebude žádná nuda. Frontman Radek Škarohlíd bojoval s technickými problémy, jeho in-eary byly v... no, řekněme spíše na neobvyklém místě. Ale i bez nich to zvládl a koncert odzpíval jen s pomocí odposlechových monitorů. Mezitím sršel svými typickými peprnými průpovídkami, kterými se snažil mimo jiné probudit i jednoho ospalce v publiku.

Kromě hudební zábavy došlo i na menší pódiovou destrukci - stojan na mikrofon se stal obětí frontmanova zápalu a skončil na zemi. Po něm letěl i samotný mikrofon. Ale přesně tohle fanoušci Hentai Corporation milují - nespoutanou energii, divokost a porci vulgarity.

Kapela představila nového basáka Jana Pingitzera a zároveň oznámila odchod klávesáka Adama Novotného. Celkově vystoupení šlapalo a roztočilo první kola circle pitu.

Brand of Sacrifice z Kanady ukázali, že i s deathcorem se dá řezat s chirurgickou přesností. Jejich set byl plný brutálních blastů a technických fines, které by Lorna Shore mohla závidět. Jen koncert? Kdepak, tohle byl masakr v přímém přenosu.

Legendy industriálního metalu Fear Factory spustily pořádný nářez. Hned od začátku nenechaly na pochybách o tom, kdo ovládá stage. Nová energie, nový zpěvák, ale stále ten samý hutný a úderný zvuk, ze kterého mrazí v zádech.

Frontman Milo Silvestro nahradil ikonu a miláčka davů Burtona C. Bella, ale nenechal se touto rolí zaskočit a s lehkostí vklouzl do jeho bot. Jeho syrový growl a čisté vokály perfektně doplňovaly Dinovi zabijácké hutné riffy a industriální beaty. Jako by se FF znovu narodili, s čerstvou energií a dravostí, ale věrni svému charakteristickému soundu. Welcome to the new era of Fear Factory.

Setlist čerpal z celé jejich diskografie, důraz kladl na album "Demanufacture", které letos slaví třicáté výročí. Pro pamětníky, jako jsem já, se jednalo o velmi nostalgickou jízdu. Jasně si pamatuji, jak jsem je před lety viděl předskakovat Ozzymu, a musím říct, že tentokrát byli ještě o level výš. Jednoznační králové středečního večera.

---

Čtvrtek - den druhý: Rozmarům počasí navzdory

Kluci z Refore to tentokrát rozjeli s vervou! Na rozdíl od minulého měsíce, když hráli před Machine Head. Tehdy je zradil zvuk, tentokrát ale ukázali, jaký mají potenciál. Jejich dřevní thrash metal strhl i v ne zrovna ideální čas poměrně dost fanoušků, kteří si přivstali a dorazili do areálu. Myslím, že jistě nelitovali.

Dream State? No... říct, že mě uchvátili, by byl silný eufemismus. Spíš mi jejich vystoupení přišlo jako guláš hudebních stylů, s melodickým metalcorem v hlavní roli. Snahu jim neupírám, ale zpěvačka nestíhala intonovat a musela se spolehnout na nasamplovanou parťačku, což moc parády neudělalo. Dokonce i dav z předchozí kapely se vytratil a zbyl jen houf oddaných fanoušků, který s nimi set statečně dobojoval až do konce. No co, aspoň jsem si dal pivko a pokecal s kolegy fotografy.

Na pódiu se poté objevili první bubáci - blackmetaloví Nyrst. Musím říct, že už od pohledu to byla paráda. Image do detailu propracovaná, kostýmy, líčení, atmosféra - fakt pecka! Jenže... byl den. A denní světlo, to je pro black metal smrťák. Atmosféra se prostě nedala vyždímat naplno. A ke všemu se přidaly technické problémy. Škoda, s trochou štěstí a za tmy to mohlo být fakt epesní.

Frontman si ale asi řekl, že když už jim štěstí nepřeje, alespoň si to užijí po svém. V rámci jedné pecky se rozjel k jakési temné modlitbě v nesrozumitelném jazyce. A najednou se spustil lijavec! Takový, že lidi pod pódiem byli v minutě durch a poté se rozutekli na všechny strany, na místa, která skýtala alespoň nějakou ochranu před vodním živlem. Aspoň šlo o originální zážitek - blackmetalový koncert s vodní sprchou.

Nyrst proto odehráli zbytek setu pro prázdné prostranství. Ale i tak smekám - tihle kluci ani za nepříznivých podmínek z pódia neutekli. A i když to mělo k ideálu daleko, za jejich nasazení a odhodlání jim patří respekt.

Halocene přišli s metalcorovou smrští prokládanou sladkými popovými baladami! Zpěvačka, kočka jak z plakátu, s lehkostí ovládala dav a foťáky cvakaly ostošest. Vrcholem pak byl vtipný moment, kdy tablet při jedné skladbě odpočítával čas do konce - asi světa. Ale nakonec se odpočítávání zastavilo na čísle 22. Frontwoman mrkla do publika s úsměvem: "Ještě není pozdě, můžeme to zvrátit!" Kytarista se poškrábal na bradě a sarkasticky prohodil: "Já myslel, že je to jen číslo z minulé noci..." Zjevně narážel na určitou velikost čehosi. Zpěvačka se upřímně rozesmála a z její reakce se dalo poznat, že tento bonmot nečekala. Shrnuto: metal, humor a sexy interpretka, co vám rozproudí krev v žilách.

Asagraum, čarodějnice v hávu black metalu, nám ukázaly, co to znamená pořádný metalový sabat. Atmosféra houstla jak čarodějný lektvar a z nebe se snášely... kapky deště? No jo, i démoni občas potřebují osvěžení! Obscura, jejich charismatická vůdkyně, dirigovala tuhle symfonii chaosu s ďábelskou přitažlivostí. Dokonalá ukázka black metalu se všemi jeho kouzly i klišé. Naživo to znělo o něco méně uhrančivě než na studiovce, ale síla a energie ženského elementu se líbila. Heil Satan!

Italští hřebci z Nanowar of Steel rozjeli takový mejdan, že by se jim i metaloví bohové museli klanět. Styl? Žádný. Od kantilény přes pop a disco až k metalu. Tohle byla jízda na horské dráze plná překvapení. Slyšeli jsme ve vložených citacích Bee Gees, The Cranberries, Sabaton, Mr. Big a samozřejmě i Manowar - ty konkrétně v "Armpits of Immortals". Tuto skladbu samozřejmě metaloví titáni nikdy nesložili, ale v podání těchto Italů by mohla být jejich vůbec nejlepší písní. Zkrátka odlehčení, smích a zábava.

Na pódium se následně dostavili kanadští metalcoroví dravci Atreyu, aby pokropili přicházející diváky živou vodou. Od prvních tónů to byla třaskavá bomba, která rozhýbala festivalový areál. Zpěvák Brandon Saller to vše řídil s neuvěřitelnou energií a charismatem. Dokázal hned od začátku strhnout davy na svou stranu. Atmosféra houstla s každým riffem a breakdownem. Brandon se nenechal jen tak pasivně sledovat a zapojil se do dění pod pódiem. Slezl z něj mezi fanoušky. S úsměvem na tváři se s nimi zdravil a fotil, to vše za plného pěveckého výkonu. A to ještě nebylo všechno! Toto šílenství vrcholilo jeho vstupem do moshpitu, kde se ujal řízení metalového rojení.

Suffocation? Jednoduše paráda! Hned od začátku se do nás pustili s neskutečnou energií, jak dravý pes do kosti. Maso, krev, deathmetalová smršť, ze které se po chvíli stala spíš jednotvárná kaše. Chápu, tento styl není o melodiích, ale i ten nářez se dá dávkovat s trochou fantazie. Přesto si získali můj respekt. A basák? Ten si svůj nástroj pověsil tak nízko, že ho měl snad až pod koleny! Jak on na něj vůbec může hrát?

Řečtí antikristi Rotting Christ vystoupili jako už třetí blackmetalová kapela v pořadí. A opět se spustil liják - jako by ten, kdo má na starosti počasí, tenhle styl fakt nemiloval. Apage Satana!

Sakis Tolis, charismatický kytarista a zpěvák v jednom, s bravurou střídal angličtinu s řečtinou. Došlo i na novinku "Like Father, Like Son". Byl to skvělý set, plný energie a temné atmosféry, i když nám déšť trošku zkomplikoval život. Tito borci dokázali, že i za nepříznivého počasí se dá zažít metalová mše, na kterou se nezapomene. Ať už jste fanoušci black metalu, nebo ne, na Rotting Christ se jděte podívat naživo. Je to zážitek!

Slunce se pomalu klanělo k obzoru a davy fanoušků se hrnuly do kotle před pódiem. Vzduch byl nabitý energií a očekáváním. Měli totiž zahrát finští Battle Beast, symfonická powermetalová hydra s divou Noorou Louhimo v čele. Ne že bych si zrovna liboval v tomhle stylu, ale musím uznat, že některé melodie byly chytlavé a Noora to s přehledem táhla. Disponuje slušným hlasovým rejstříkem a jistým charismatem. Na krátký okamžik vystoupili kytaristé ze stínu do kuželů reflektorů, aby odehráli svá sóla, pak se ale vrátila rohatá frontwoman a s přehledem si uzmula vládu nad pódiem i publikem. Všechny jako Jitřenka přezářila.

Tento večer měli Finové přesilovku - řečeno sportovní terminologií. Následovali totiž Insomnium s dávkou melodického death metalu. Musím přiznat, že už jsem slyšel podobné kapely a originalita mi tu trochu chyběla - navíc se dostavila pekelná únava z celodenního maratonu a nošení fotoaparátu na bedrech. Nafotit tři skladby z pitu, pak se podívat na koncert a přetrpět půlhodinové proluky mezi jednotlivými kapelami - bývá to mnohdy dosti náročný program. Nehledě na hrátky počasí.

Hulder jsem sice na pódiu neviděl, ale mohutné tóny atmosférického black metalu se ke mně prodíraly až do auta, ve kterém jsem měl provizorní, leč pohodlné ležení. Kdybych se v ten moment zvedl a vyrazil do davu, můj mozek by to už asi nedal. Užil jsem si proto tuto nirvánu z auta a s pokorou musím smeknout před každým, kdo celý den zvládl naplno.

---

Pátek - den třetí: Žánrově pestrá paleta s ohni na závěr

Ráno jsem vstal dříve a obstaral si snídani, abych stihl být v areálu hned od začátku. Jedenáctá hodina dopoledne v programu slibovala Deadroots. O této partě českých studentů se šeptalo, že opravdu umí. Pověsti nelhaly!

Hned od úvodní skladby se z pódia valil oldschoolový trash metal s příměsí deathu. Mladí koláčové hráli s obrovskou energií a dravostí, navíc jsou technicky opravdu dokonalí. Musím říct, že jsem na poříčském festivalu už viděl dost kapel, ale Deadroots mě fakt dostali. Pokud to srovnám s Acid Force a Refore, tihle Jihočeši je dokonce o něco předčili.

Na letošním Brutal Assaultu, kde též zahrají, již bude k dispozici jejich první deska. Pokud máte rádi poctivý thrash metal s nádechem deathu, rozhodně si je nenechejte ujít! Určitě nebudete litovat.

As Everything Unfolds. Metalcore s holkami je už dneska tak trochu klišé, ale rozhodl jsem se, že to zkusím. První skladba - a hned basákovi nefunguje aparát. Zkouší kabely, krabičky... a nic. Super start. Parta se snaží rozhýbat dav, ale tenhle guláš z metalu a diskotéky mi fakt nesedí. Zpěvačka v Lidl kombinéze? To jako vážně? Vypadá spíš jak olympijská sportovkyně z NDR než metalová diva. Tohle mi nesedělo.

Celeste na Basinfirefestu? Francouzská post-blackmetalová/shoegazeová smršť, která do starých známých tónů vnesla šmrnc a šarmantní avantgardní nádech. Jako když se snoubí melancholie s dravostí a do toho se vkrádá špetka francouzské nonšalance. Jejich hudba se potkávala s temnou energií, čímž vytvářela jedinečný a elektrizující zážitek. Jako by se zhmotnila bouře emocí - melancholie, vztek, naděje i smutek se prolínaly v hypnotické směsici, která nenechala nikoho chladným.

Tato parta dokázala mistrně pracovat s dynamikou - od tichých, atmosférických pasáží až po burácivé výbuchy energie. Její hudba byla plná překvapení a nečekaných zvratů, které držely publikum v napětí od začátku do konce. Moc povedený set.

Řečtí thrasheři Suicidal Angels rozpoutali peklo. Předvedli smršť ve stylu Slayeru, která rozproudila krev v žilách. Sypačka jak z praku, riffy se dalo krájet a vokál řval jak motorová pila. Pravda, originalitu aby člověk pohledal, ale přesto šlo o skvělé vystoupení.

Zdeněk Kub, basový veterán, s sebou přinesl nostalgickou, ale sakra dravou vzpomínku na slavnou éru Arakainu. Starým peckám jak víno říz rozhodně nechyběl. Škoda že se do setlistu jeho kapely Niakara neprobojovalo víc novinek, i tak to ale byla parádní jízda.

Islandští vikingové Skálmöld se postarali o odpolední nespoutanou zábavu. Publikum si díky nim užilo divočinu plnou energie, která by zvedla i mrtvoly z Valhally. Jejich hudba, nabitá nakažlivou pozitivitou, zněla jako hymnus starých hrdinů. Mezihry s typickou ostrovní melodikou připomínaly Iron Maiden, ale s pořádnou dávkou medoviny navíc. To byl hodokvas hodný Odina!

Gutalax? Je třeba ještě něco dodávat? Fanoušci, vyzbrojeni arzenálem WC štětek a toaletních papírů, se vrhli do moshpitu, aby si užili ten nejhrubší grindcore, co festival zažil. Kapela sršela energií a syrovostí, která strhla i ty nejváhavější. To byl pogo tanec jak z jiného světa, kde se mísil pot, pivo a vůně dezinfekce. Hudba k tanci, jak má být.

Deloraine dokázali vtáhnout celý areál do víru pohanských rytmů a tanců. Vytvořili magickou atmosféru, pomocí které se div neotevřel portál do světa "Zaklínače" a severských bájí. Lidé se hýbali v rytmu bubnů, někteří tančili, jiní jen tak mávali rukama a nechali se unášet touhle nespoutanou energií. Všichni si to viditelně užívali. Kapela rozhodně roste a určitě o ní ještě uslyšíme, minimálně v září v Trutnově, kde vystoupí před Heilung.

Italští Fleshgod Apocalypse přinesli deathmetalovou smršť s operním vokálem a klavírem. To se jen tak nevidí! Opravdu skvělé vystoupení, jak z jiného světa. Jako by se do metalu vkradl kousek kabaretu a opery. Prostě paráda! Jasně, pro někoho to mohlo být trochu moc avantgardní, ale pro mě šlo o jeden z vrcholů festivalu.

Kanadští Kataklysm vtrhli na scénu jako dravá smečka vlků. Brutální death metal, co drtil kosti i bubínky, rozproudil moshpit, ve kterém se motali otrlí borci i metaloví nováčci. Nápadité riffy chrlili muzikanti s intenzitou odpoledního deště a Lacoův řev burácel jako hlas pána hromů. Svícení sice stálo, eufemisticky řečeno, za houby, ale to davu nevadilo. Ochranka nestíhala lovit plavce po hlavách, co se s nadšením vrhali do metalového oceánu. Jeden z nejlepších koncertů akce.

Areál na louce nad Spáleným Poříčí se pěkně naplnil už na Kataklysm a další davy dorazily, když se na pódiu zjevili In Extremo. Němečtí šílenci s jadrnou němčinou v žilách a středověkými nástroji v ruce slibovali show plnou ohňostrojů, výbuchů a bombastických efektů. A opravdu nezklamali!

Kdo by však čekal kopii Rammstein, byl by zklamaný. In Extremo si jedou svůj vlastní styl, který se dá popsat jako mix umírněného metalu se středověkými prvky (dudy, hurdy-gurdy, píšťaly) a východoněmeckou melodikou. Asi jako kdyby Puhdys hráli heavy metal. Východoněmecké kořeny prostě nezapřou.

Show vyvrcholila ohňostrojem, deštěm konfet a kouřem naplněnými bublinami, které proměnily prostor v pohádkovou krajinu a pomalu se snášely na zaplněný areál. Hudebníci zmizeli z pódia a zůstal po nich veskrze kladný dojem. Pro mě to hudebně bylo slabší, ale když se u toho lidi baví, co víc si přát?

Prostranství se pomalu vyprazdňovalo, půlnoc už dávno odbila a někteří už se chystali na kutě. Já ale věděl, že ještě jedno číslo nemůžu propásnout. Atmosférický black metal a temný kazatel v mlze, to znělo jako perfektní tečka za vydatným dnem. A taky že jo!

Panzerfaust nastoupili na pódium a hned od prvních tónů se na slušnou počet pozůstalých diváků snesla vlna mrazivé atmosféry. Chytlavé riffy a hypnotické rytmy by rozhýbaly i ty nejzmrzlejší kostlivce v kotli. Kazatel, zahalený v mlze, aplikoval ďábelské kázání v rámci své černočerné mše. Jako byste se ocitli v temném lese plném duchů a démonů. Hudba se prolínala s mlhou a vytvářela neuvěřitelně sugestivní atmosféru. Měl jsem pocit, že se nacházím v jiném světě, daleko od reality.

Koncert končí. Jsou dvě hodiny ráno. Závěr patří afterparty s DJi v cirkusové stanu umístěném v chill zoně. Na to už nezbývá sil.

---

Sobota - den čtvrtý: Pekelná výheň metal nezastaví

Legendární okultní Fata Morgana zázrakem zpět na pódiu. Tak bych shrnul vystoupení zejména na přelomu devadesátek známé plzeňské partičky. Jde o hororové divadlo à la Alice Cooper. Masky, kostýmy, figuríny a hororová atmosféra - to vše se snoubilo v ďábelsky úchvatné show. Škoda jen toho ostrého slunce, které v tu dobu nemilosrdně pálilo. Kdyby formace hrála večer, byl by to teprve zážitek.

Steel Engraved, němečtí powermetaloví srdcaři, to na Basinfirefestu rozjeli s vlkodlačí vervou. Technicky to byla paráda, kytarová sóla se linula jako vodopády a rytmika šlapala. A hnala vše vpřed. Ale co čert nechtěl, zpěvák se s kytaristy míjel jak pes s kočkou, celkový dojem tak trochu haproval. Jako by se jim do rytmu zamotala nekamarádsky nastavená noha a pěvecká melodická linie tak nějak klopýtala. Škoda, potenciál mělo vystoupení obrovský, ale tentokrát to prostě díky jistým technickým problémům nevyšlo, což naznačovaly i gestikulace směrem ke zvukařům.

První hoře ukázali, že i na festivalu plném metalu se najde místo pro něco avantgardního a neotřelého. Jejich vystoupení dokazovalo, že hudba nezná hranice a že i ten nejbláznivější nápad se dá proměnit v úchvatný zážitek.

Návštěvníci se zpočátku jen líně povalovali ve stínu oplocení, ale s každým tónem se jejich zvědavost stupňovala. Za chvíli už se u pódia tísnil solidní hlouček nadšenců, kteří lačně hltali tuhle zvukovou smršť jejich imaginária. Hraný hudební styl bych popsal jako alternativní avantgardní progresi. Místy jsem si vzpomněl na letitý projekt Progres-Pokrok.

Satisfucktion ukázali, že na jihu Čech se dělá pořádná muzika. Od první chvíle, kdy se na pódiu objevil frontman s lišáckým úsměvem a zbytek kapely spustil dravý riff, bylo jasné, že se chystá něco velkolepého.

Zpěvák Broňa Míka se předvedl jako neskutečný showman. Neustále dělal vtipné grimasy, gestikuloval směrem k publiku i spoluhráčům a s každým songem stupňoval tempo a energii. Dokonce se nebál skočit dolů z pódia a rozjet tanečky s fanoušky v kotli, kde si s nimi zazpíval a udělal si pár fotek. A když už ho síly opouštěly, nechal se od ochranky vynést zpátky na jeviště jako rocková hvězda. Ale před tím si s nimi ještě zapařil. Prostě bavič každým coulem!

Ani zbytek kapely v pódiové aktivitě nijak nezaostával. Basák Honza Simota si set užíval stejně jako Broňa, a dokonce si troufl zahrát jednu skladbu přímo pod pódiem, v pitu s baskytarou. A co se týče muziky? Ta byla samozřejmě na prvním místě. Budějovičtí předvedli mix post grunge a metalu.

Satisfucktion manifestovali schopnost strhnout dav a rozjet mejdan. Pokud máte rádi energickou muziku s humorem a nadšením, tuhle partu si při nějaké další příležitosti rozhodně nenechejte ujít.

Crowbar, sludgemetaloví titáni z New Orleans, srazili fanoušky na kolena už prvním riffem. Jejich hudba se linula jako hustý černý tér, pohlcující všechny v dosahu. Tóny se táhly jako stíny v lese, pomalu a těžce, a s každým úderem bicích se do posluchačů zarývaly ostré zuby riffů.

Byla to smršť síly a brutality. Kirk Windstein s ledovou tváří a mrazivým vokálem dirigoval tuhle zvukovou apokalypsu. Se svojí partou ukázal, že sludge metal není jen hudba, ale spíš rituál, temná mše, kde se tančí s démony a vzdává hold temnotě. Lahůdka pro fajnšmekry těžkých tónů.

Michal Skořepa (ex-Stroy), se svým kresleným alter egem, mystickým Panem Lynxem, spustil pomyslnou lavinu zájmu s atmosférickou deskou "Kdo se bojí, musí do lesa". Pobral za ni významná ocenění a i my na musicserveru jsme ji zařadili mezi to nejlepší z uplynulého roku.

Michal je multiinstrumentální ďábel s dokonalým hlasem. Ve Spáleném Poříčí nenechal nikoho na pochybách, že pódium mu zkrátka patří. Jeho projekt mísí špinavé grungeové kytary, dekadentní klavír a expresivní vokál. Melodická, místy temná lahůdka sobotní podvečer na Basinfirefestu zaručeně okořenila. Kdo se nebál, ten se pod pódiem musel mačkat.

Ve festivalovém setu zněla hudba projektu ještě drsněji než na desce a tenhle kabátek jí seděl parádně. Podobně jako loni Riverside si i Pan Lynx musel srdce publika nejprve získat. Jeho tvorba je sice temná, patřičně přitvrzená, ale zároveň se vymyká standardním festivalovým setům. A přesně to dělá jeho vystoupení tak výjimečným. Kdo si tenhle zážitek nechal ujít, přišel o hodně.

Blíží se finále a na pódium se chystají legendární thrashoví borci Destruction z Německa. Atmosféra houstne, lidi se jako každý podvečer tlačí dopředu. Jakmile se ozvou první tóny, ruce letí vzhůru - jediný původní člen Schmier řve do mikrofonu a kytary valí thrashové riffy, ze kterých se areál otřásá v základech. Moshpit se rozjíždí na plné obrátky Je to jako strojová symfonie chaosu a energie, kterou řídí jediný muž. Basák a zpěvák v jedné osobě.

Přesně tohle od metalového festivalu čekám. Tihle Němci dokazují, že i po letech na scéně stále umí rozjet peklo a že komercí nezasažený thrash metal je stále živý. Nepřežívá jen ze své podstaty, byť by už klidně mohl.

Legenda metalu Cradle Of Filth se chystá rozpoutat peklo na pódiu a já se už sotva držím na nohou. Slunce celý den pálilo, jako kdyby chtělo zjistit, co v návštěvnících ještě zůstalo. A teď konečně zapadlo.

Přestavba pódia se táhne jak nekonečný seriál a únava z těchto náročných čtyř dnů už visí ve vzduchu. Chci setrvat, byť čekání se zdá opravdu dlouhé. Nakonec se všichni dočkali. Včetně mě.

Zaznívá úvodní riff - a dav se pomalu zvedá ze země. Zacvakají první tóny bicích a frontman Dani Filth se s ďábelským úšklebkem vrhá do mikrofonu. Jeho řev se rozléhá po celém areálu a mrazí v zádech. Kytarové riffy se vplétají do klávesových melodií a Zoe svým andělským hlasem podporuje temně upírskou romantiku.

V tu chvíli je únava pryč, neboť nastává jedinečný moment - to správné kouzlo, pro které mnozí chodí na živé koncerty, ďábelský rituál zvuku a emocí. Ušní a duševní orgasmus. Dani a jeho parťáci vzali své posluchače na cestu pekelnou krajinou plnou tajemných příběhů a mrazivých obrazů. Vystoupení se jim opravdu povedlo. Brzy na viděnou v listopadovém Lucerna Music Baru.

---

Závěrem

A je to za mnou! Basinfirefest 2024 zavřel brány a já se s těžkým srdcem loučím s tóny Cradle Of Filth, kteří symbolicky zakončili tento festivalový maraton. Blind Guardian už bych fakt nedal, fyzicky ani psychicky. A co teprve ta cesta domů? V tuto chvíli i dovolenkový čas začíná být můj nepřítel, neboť mě hned doma ráno čeká druhá směna festivalu: prokousat se tisíci fotek a vybrat ty nejlepší. A věřte, že to není žádná legrace! Ale i při téhle práci na mě dýchá skvělá festivalová atmosféra, kvůli které to vše moc rád dělám. Byť si mnozí myslí, jak to vše máme jednoduché a že ještě dostaneme pivo a párek.

Postupem času vyčerpání odeznívá a sluch se vrací do normálu. Dokonce jsem schopen si zase nahlas pustit nějakou muziku. A musím zpětně konstatovat, že osmnáctý ročník Basinfirefestu byl zkrátka pecka!

Čtyři dny nabité muzikou, pohoda, fajn lidi, skvělý zvuk. A i když se to letos obešlo bez velkého headlinera, festival si s tím poradil bravurně. Vyrovnaný program nenudil a každý si našel to svoje.

Už teď se těším na příští ročník. A co vy? Jak jste si Basinfirefest 2024 užili? Jaké kapely vás nejvíce oslovily? Podělte se o své zážitky v komentářích.