Kampaň odstartovala a běží nad očekávání. Co aktuálně cítíš?

Pro mě je největší zážitek sledovat, že muzika, kterou jsem udělal v podstatě tak, jak baví a naplňuje v první řadě mě, se spojuje s lidmi natolik, že mě podporují, abych ji dělal dál a dál k ní kreslil obrázky. Lynx je srdcařina a právě u srdce mě nejvíc hřeje, že přitahuje srdcaře.

Už při našem posledním rozhovoru jsi zmiňoval, že highlightem celé kampaně bude speciální dvojvinyl. Můžeš to nějak přiblížit?

Jde v první řadě o to, že vinyl je krásná věc. Je to v podstatě artefakt, jehož rozměr mi navíc umožňuje se výtvarně rozmáchnout a vyřádit, čemuž se plocha bookletu u CD nemůže rovnat. Limitka bude obsahovat osmnáct ručně kreslených obrazů ke každému songu. Když každý z nich kreslím kolem šedesáti hodin, je satisfakce mít možnost ho ukázat lidem v životní velikosti. Vinyl je zkrátka paráda. Baví mě to tolik, že si snad koupím gramofon!

Jaké další odměny budou k dispozici?

Je tam pár zajímavostí, jako třeba odměna fotka s Panem Lynxem - s fanouškem si uděláme fotku a já se posléze přečmářu ručo na Lynxe. Nebo třeba rozpitvání desky ve studiu, kde se společně s ostatními potkáme a zabrousíme do každé skuliny v Lynxově muzice, ať už půjde o to, co hraje kytara, kde se schovává v podkresu zvuk moře nebo třeba výstřel z pistole, který jsem nostalgicky šlohnul ze hry "Fallout 2".

I první desce "Kdo se bojí, musí do lesa" pomohl na svět crowdfunding. Je to nyní jiné, jsi třeba míň nervózní?

Nervozita u mě odpadá, když věcem ze sebe dám maximum. Pak si vždycky řeknu už jen: "Děj se vůle boží".

Operuješ s možností, že by se nevybral dostatek prostředků?

Operuju s možností, že zítra spadne meteorit. Žiju teď a tady - a co bude, to bude.

Tohle by mohla být rada pro muzikanty, kteří se na podobnou kampaň teprve chystají - co je podle tebe klíčem k úspěšné kampani? Co nepodcenit, neopomenout?

Nadšení a vnitřní rozhodnutí, že láska, kterou do věci dáváte, se nějak odrazí v realitě a věc spatří světlo světa. Milan Špalek z Kabátu mi vyprávěl, jak si v osmičce na základce nakreslil logo Kabátu a strčil do spolužáka, že tohle bude jeho kapela a bude největší u nás.

Cílem kampaně je vydání druhého alba Pana Lynxe "Odvrácená strana lesa". V jaké fázi se deska nachází? Už jsi ho dokončil, nebo ještě ladíš detaily?

Ještě pořád ho mazlíme, i proto ho ještě na Startovači nenabízím fanouškům přednostně k poslechu. Ten proces si užívám. Domíchává a masteruje ho se mnou legenda Milan Cimfe ze studia Sono, kde se točila většina bicích, zbytek si kuchtím povětšinou doma.

Budou obě alba nedělitelná, jeden příběh ve dvou kapitolách? V čem se případně liší?

První "Kdo se bojí, musí do lesa" je o cestě do hlubiny sebe sama. Druhé "Odvrácená strana lesa" pak o návratu z hlubiny zpět do reality, u které najednou zjišťuješ, že je spíš trenažér a že hlubina lesa ti ukázala, že si skutečnost tam venku do značné míry tvoříš sám podle toho, jak ses posunul a jak daleko došel uvnitř sebe.

Co se skrývá na "Odvrácené straně lesa?", abych si pomohl názvem alba? Kolik songů nás čeká, mají nějakou jednotící linku?

Bude jich devět a jednotící linku představuje nekompromisnost. Nebude to pro každého. Rádio z toho dostane koliku.

Prvním singlem se stal song "Ty seš ty", v klipu se s tebou poprvé ukazuje i kapela. Do jaké míry se tihle muzikanti podíleli na natáčení?

Částečně ano. Především náš skvělý bubeník Luboš Samek tentokrát natočil až na jednu věc všechny ty šílené bubenické party. Aby věc držela pohromadě, mám dost pedantskou ruku, a to i včetně právě bicích, kde často vyžaduji po bubenících vše do posledního úderu. V songu "Trenažer" jsem tentokrát nechal basu zahrát našeho úžasného basáka Zdeňka Imramovského a v songu "Strach je nejlepší kuchař" bude mít prostor na vlastní sólo náš geniální kytarista Honza Lichtenberg - jako v písni "Proč se máš?" na první desce.

Kluci jsou pro mě jako rodina, zkrátka kapela snů, ale často právě proto, že věci, které natočím už v procesu skládání, jsou z devadesáti procent finální, nechci tomu brát tu magii prvotního doteku tím, že se to přetočí s jiným vibem. A to i přesto, že kluci hrají lépe než já. Není to egotrip, ale spíš cosi zvláštního mezi řádky, co pojí všechny nástroje a linky, když ze mě vylezou. To, že to kluci dokážou respektovat, a přesto vnímat Lynxe jako kapelu, ukazuje, jak výjimeční jsou.

Za sebou máte dva velké letní festivaly - Rock for People a Brutal Assault. O jaký zážitek, viděno takhle s odstupem, šlo? Lišilo se nějak přijetí? Přece jen jde o dost jiné publikum...

Ten zážitek se neliší ani tím, když hrajeme jinde a pro menší počet fanoušků. Jsme spolu s kapelou šťastní na pódiu, těšíme se na sebe a kdekoliv se s lidmi spojíme bez ohledu na počet, cítíme, že co se děje, má smysl. Chceme hrát co nejvíc!

Teď se soustředíš na aktuální album, uzavření jednoho příběhu - máš už nějakou vizi, jak s Panem Lynxem dále naložit?

Až najdu konečně čas, skočím se vyčůrat.