Pohybuješ se převážně ve sféře elektronické hudby. Řekl bys, že elektronika nemá hranice ani omezení?

Zajímavá otázka, tu mi ještě nikdo nepoložil. Elektronika u mě hraje hlavní roli, ale není to jen čistě o tom. Do určité míry může člověka svázat, když si právě neprozřetelně myslí, že to je všechno alfa omega a že z toho dostane všechno. Nebezpečí číhá v tom, když se člověk zavře do jedné škatulky.

Spousta elektronických kapel například hraje se živými bicími...

Je to právě takové klišé poslední doby, které jsme se snažili rozbourat. S The Nihilists jsme patřili k prvním kapelám, které elektroniku využívaly v kontrastu se živými bubny a dalšími nástroji. V té době jsme tím byli výjimeční. Dneska je to naopak. Ne že bychom měli nouzi sehnat dobrého bubeníka, ale řekli jsme si, že to uděláme jinak a postavíme to zase zpátky na tom, co byl electro clash původně. Kontrast elektroniky s jinými nástroji. Proto jsme na poslední desce vyřadili živé bicí.

Analogová elektronika, respektive její zvuk, zažívá v poslední době renesanci. Co si o tomto návratu myslíš? Proč k němu podle tebe dochází?

Roli v tom určitě hraje dostupnost technologie. Ale ta vlna synthwave a darkwawe, ta vychází z estetiky a toho, jak se kulturní prostředí proměňuje a jednotlivé vlny zase nabíhají zpátky. Jako když přišel fenomén seriálu "Stranger Things" - všechno se to sešlo, což vedlo k takové popularitě. Jde o čisté retro a zároveň sci-fi. Synťáky jedou v módu, který byl na přelomu osmdesátek důležitý. Myslím si, že to jsou cykly. Plus kvantita, která mnohdy převažuje nad kvalitou, odvíjí se od dostupnosti lepší technologie, nástrojů, hardware i software.

Ale je naivní se domnívat, že všechno, o čem lidé říkají, že dělají na analogových strojích, je opravdu analog. To rozhodně ne. Dost často za tím stojí jen marketing. Já se snažím nebránit ničemu, ale dávám si bacha na to, aby to nebylo až příliš trendy, nechci se vézt na vlně laciné popularity. Dělám si to, co mě baví a co mě zajímá. Myslím si, že ve svých projektech, proto jich mám tolik, se snažím svoje úchylky nebo nějaké jiné věci realizovat. Když z principu sleduji, co se děje, nesnažím se navazovat na nějaké módní vlny nebo trendy. Jsem retro v podstatě sám o sobě.

Když na něčem děláš, soustředíš se výhradně na jednu věc, nebo přeskakuješ?

Jak kdy. Ale ano, přeskakuju. Dokonce někdy v jeden den pracuji na dvou různých projektech. Jde spíše o to, že to moc nekoumám, nemám plán. Spíš si stanovuji pomyslné body. Takže Nihilisti měli být daleko dřív, vidle do toho hodil covid a další věci. Pak taky, protože spolupracuji s lidmi, kteří mají zase svoje projekty, se nám začaly míchat karty. Album prostě mělo vyjít o rok dříve. Ale bylo to nakonec ku prospěchu věci. Udělali jsme víc věcí a mohli si vybírat. Zatímco jsem dělal na Nihilistech, zvládl jsem i půlku desky nových Magnetik, kterou tentokrát tvořím opět v tandemu s Petrem Krejzkem. Už dlouho plánujeme, že navážeme na "Válku světů" H. G. Wellse a zpracujeme další klasiku - Bradburyho "Marťanskou kroniku". Takže na tom teď pracujeme a na palubu jsme vzali ještě Justina Lavashe.

S The Nihilists jste hráli čtyři roky, pak dlouho nic a teď se vracíte. Jak na vaše první období vzpomínáš? Doba byla poněkud jiná...

Doba byla určitě jiná. Ještě pořád lidé kupovali nosiče a po vinylech nikdo ani neštěkl, přesto jsme elpíčko udělali. Byla to důležitá doba. Downloady ještě nehrály žádnou roli, až třeba o tři čtyři roky později to začalo. Vzpomínám na ni, jako když kolem tebe proletí kometa, opravdu jo.

Sešli jsme se náhodou, tehdy mně přišlo, že jsme žili tak nějak zrychleně. Dělal jsem Vanessu, do toho jsme měli se Samirem Hauserem společný projekt "Kabaret zlatá kozačka", který byl určitě taky kreativní a zajímavý, a tam jsme se po dlouhé době potkali s Hankem. Sonju jsem znal už z minulosti, a tak slovo dalo slovo a ona mi řekla, že by něco ráda zkusila udělat společně. Setkání na jiné půdě kabaretu byl prvotní impuls. Pak přišel demáč od Sonji a já si z toho sedl na zadek. Šlo o dvě písničky, které jsem jí dal: "Summer Deviation" a "Everybody Calls Me An Angel", takový ploužák, ke kterému vznikl taky klip. A tím jsme to nastartovali.

Protože nás nikdo neznal, první tři čtvrtě roku jsme koncerty brali i za cesťák. Udělali jsme tu mravenčí práci, že jsme se snažili hrát co nejvíc. Lidé nás znali jako jména, ale nevěděli, co od toho čekat. Takže na první koncert jich přišlo padesát nebo šedesát. Nějak to fungovalo, lidé byli všude nadšení, pořadatelé si toho všímali a my udělali druhé kolečko. A už byly plné kluby. Na základě toho jsme dostali nabídku vydat první desku z Brna. Co se týče vydavatelství, zůstává s námi Brno pořád spojené. A pak už to jelo opravdu rychle.

Nemá cenu to vypočítávat, milníků bylo na té cestě hodně. Pořád si vážím toho, že nám tak čerstvě dali lidé důvěru, že jsme vyhráli Album roku na Andělech. Měli jsme dobrý management, dělali nám ho David Urban s Janou Heřmánkovou. Řeknu to jednoduše: všechny body se začaly spojovat a pak to celé fungovalo - promo, management a rostoucí zájem o nás, a to nejen v Česku, ale i v zahraničí.

Co se pak zlomilo?

Dařilo se nám dobře, nahráli jsme druhou desku. A pak přišlo období, kdy jsme si úplně nerozuměli v tom, jak to dál dělat. Ne, že bych byl konzervativní, ale říkal jsem si, že jedeme dál, nebudeme nad tím moc přemýšlet, ať to z nás padá. Z druhé strany byl zájem nás posunout někam jinam. Tam jsme se začali trochu kousat. Zároveň s tím jel Magnetik, který jsme využívali jako předkapelu. Začal vznikat taky projekt Sonji a Hanka - Kill the Dandies!. A tak jsme se domluvili, že to přerušíme. A tím to na nějakou dobu skončilo.

Neplánovali jste tedy končit, spíše jste si chtěli jen dát pauzu?

Hodil jsem do toho vidle. Než pořád řešit, co a jak dál, řekl jsem si: "Pojďme to utnout, každý máme svoje a uvidíme, co se stane dál." A bylo to. Ale je fakt, že scéna se tenkrát trochu oklepala a lidé nám říkali: "Proč jste to udělali? Vyprodávali jste velké kluby."

Bavíme se opravdu o rozchodu na vrcholu, možná proto jste tehdy spoustu lidí překvapili.

Ano. V té době jsme komunikovali sporadicky oproti tomu, jak komunikujeme teď. A věřím tomu, že nás to určitou naší částí mrzelo nebo jsme nevěděli, jestli jsme to nepos*ali. Pak jsme si řekli, že je to lepší takhle než nějaká letargie. Než abychom tři čtvrtě roku váhali, jak to má vypadat, a pak udělali desku, na které bychom nepracovali s chutí. A u té třetí, která někde visela ve vzduchu, to vypadalo, že by to mohlo být trošku trápení. Tady se dá najít paralela ke dnešku. Není to první impuls, kdy nám někdo říkal, ať to dáme znovu dohromady. Vídali jsme se, byli jsme v kontaktu. Přijel jsem na koncert Kill the Dandies!, někdy jsme se potkali. Když hráli Die Alten Maschinen, objevili se i Sonja s Hankem. Udržovali jsme přátelský kontakt, ale nebyla tam energie něco udělat, něco, co by nás společně vzrušovalo.

Změnilo se to, když jsme ještě před covidem dostali nabídku hrát na festivalu Metronome Prague, kterou jsme přijali. Byla finančně velkorysá a taky mělo jít o jediný koncert na dlouhou dobu. A tam jsme si řekli, že když jsme se kvůli tomu sešli, podmínkou toho, abychom nebyli revival sami sobě, by mělo být, že uděláme něco nového. Uvědomili jsme si, že nás to baví a zajímá, obě strany. A zase to bylo s chutí. Bohužel zase kvůli covidu, a to už se vracím zpátky, to trvalo. Ale teď tam energii zase máme, a proto jsme tady.

Pracujete i s nějakou vizí pokračování, nebo vás čeká zase dvacetiletá pauza?

Neřešíme to. Nikde jsme si nesedli, abychom si řekli, co dál. To nepadlo. Ale myslím si, že v nás nějaká chuť pokračovat je. Takže si podle mě letos dokončíme svoje projekty, které máme rozdělané, a viděl bych to tak, že příští rok začneme dělat na nových věcech. Pokud to půjde dobře, myslím si, že třeba v roce 2026 bychom mohli zase s něčím přijít. A mě osobně, nemůžu mluvit za Sonju a Hanka, docela zajímá, jestli by se nám povedlo navázat zase dál.

Teď jsme zažili silný moment, hezky se o tom mluví, vrátili jsme se po letech a máme chuť pokračovat. Ovšem teprve uvidíme, co bude. Taky záleží na odezvě. Přece jenom, když něco uděláš a odezva není kdovíjaká, trochu tě to posadí zase zpátky na zadek. Dostaly se k nám ale pozitivní ohlasy a koncert od koncertu je to lepší, lidé reagují dobře.

Byli jste nervózní?

Jo, určitě. Nejsme stroje.

Změnilo se vám publikum, nebo na vás chodí ti samí lidé, jen o dvacet let starší?

Změnilo se, hodnotím to podle klubů nebo festivalů. První významnější koncert po návratu jsme odehráli loni ve Futuru a poprvé jsme klub zase vyprodali. Složení publika mě samozřejmě zajímá, takže jsem se koukal a viděl spoustu známých tváří, ale mezi nimi byli ze třetiny i lidé, kteří nás nikdy neslyšeli a jen se o nás doslechli, že by to mohlo být dobré, a tak přišli. Teď v Roxy, po necelém roce od prvního koncertu, jsem byl hodně překvapený, kolik dorazilo mladých návštěvníků mezi dvaceti a třiceti. Naše generace čtyřicet pět plus samozřejmě stále převažuje, ale chodí i spousta mladších. Myslím, že se to hezky promíchalo a nejsme jen kapela pro pamětníky. Což mě těší, je to důležité, vzbudili jsme zvědavost a teď jde o to ji udržet.

Přijde mi, že nová deska je oproti předešlé měkčí, jemnější. Ta předchozí na mě místy působila hodně tvrdě. Chtěli jste svou tvorbu změkčit, nebo tento směr vyplynul přirozeně?

Přesný záměr nemáme. Jak to vyšlo, tak to je. První deska byla velice impulsivní a taky se dost dotýkala taneční scény, byli jsme její součástí, hráli jsme i na důležitých festivalech jako Summer of Love. Prvotinu bych proto nazval jako ryze elektronickou, obsahovala víc tanečních prvků, druhá naopak zněla víc garážově. Tam už se prolínaly náznaky toho, co chtěli dělat Sonja s Hankem, pak z toho vznikli zpočátku Nasty Dandies, později Kill The Dandies!.

Vaše třetí řadovka mi přijde zasněnější, víc odpovídá obalu, který se topí v mlze. Vnímám to jako takové trsání na parketu, kdy se člověk nachází už v nějakém úplně jiném světě.

Těžko se to takhle z mého pohledu hodnotí. Ale tím, že jsme vyřadili akustické bubny, mi deska připadá víc elektronická. Myslím, že jsme se dopustili víc experimentů se zvukem jako takovým, jsou tam disko smyčce nebo dechové sekce, saxofon tolik nesóluje. Petr Venrkbec hraje jen role, které nejsou až tak viditelné jako na prvních deskách, kde byly hodně brutální baryton saxofony, že si to člověk kolikrát spletl s kily na kytaru. Tato deska je víc o strukturách, o rytmu a o experimentu než ty předešlé, to bych řekl já.

A co vás tvůrčí proces? Od koho přicházejí nápady? Přece jen jste každý z trochu jiného světa.

Vlastně je to podobné jako před lety. Základy vzniknou u mě. A potom jim je posílám a oni si na to vytvoří svoje linky, texty a pak doplňujeme další aranžmá, nástroje a tak dále. Při přípravě prvních dvou desek jsem ještě žil v Pardubicích a oni za mnou jezdili na víkendy. Tam jsme pracovali tak, že nebylo tolik času na aranžmá. Museli si to připravit doma. Teď to máme k sobě čtvrt hodiny, takže toto album je víc o spolupráci při primárním procesu vzniku skladby. Přijde mi víc jako kolektivní dílo, když použiju tento termín.

Máš tak trochu robotický projekt Die Alten Maschinen, na deskách Magnetik je Verne, chystáte zmíněného Bradburyho... Nazval by ses technooptimistou?

Myslím, že určitě. To je jako Jin a Jang (ukazuje na krabičku, kterou má na stole, pozn. aut). Ty prvky jsou obsažené ve všem. Snažím se věřit v to pozitivní, pokud jde o technologie jako takové. Pokud se dokážou ubírat směrem, že mají sloužit lidstvu nebo mají být ku prospěchu věci, je dobré se tomu nebránit. A co se týče katastrofických scénářů, je hezké se dívat na dystopickou sci-fi, ale nemyslím si, že vynálezy, které nás doprovázejí, přinášejí vyloženě jen to negativní.

Takže máš pocit, že AI nepřeválcuje kreativitu?

Řekl bych, že ne. Je to vidět už teď, lidé tím začínají být přehlcení. Když dám vizuál od umělé inteligence, zase až tak to nežerou, protože se to dá hned poznat. Jediný, kdo to umí a jde o něco extra, je u nás Petr Válek, ale zase - odráží se v tom jeho duše, jeho rukopis. Já si takové ty poplachy a alarmy typu, jak to umělcům sebere práci, až tak moc neberu. Třeba dobrý fotograf, zpěvák nebo architekt bude stále ve středu zájmu.