Před několika lety jste na sebe upozornili v národním kole Eurovision Song Contest. Co vám účast v soutěži přinesla?

Byla to zkušenost s tím, jak funguje takovej televizní tým. A taky s tím, že kvůli tobě najednou někdo v Americe vstává v pět ráno, aby si s tebou mohl dát call a zeptat se tě na otázky ohledně tvý hudby. Ta zkušenost je super a pak už záleží na každým, jak s tím naloží. Nám to určitě pomohlo v bookingu.

Zkraje dubna vám vyšla debutová deska "You All Look Beautiful When You Dance". Proč jste si dávali na čas? A proč jste nezvolili termín vydání rovnou na Valentýna, když už na něj odkazujete v názvu kapely? Přišlo by vám to moc prvoplánové?

Nad tím jsme ani nepřemýšleli, datum jsme vybrali nejzazší možný, kdy stihneme všechno odevzdat a vydat. Na Valentýna jsme alespoň oznámili jeho vydání a dali ven cover art. A zaplaťpánbůh, že jsme si dali na čas - kdyby ta deska vyšla dřív, nikdy s ní nebudeme takhle spokojený. Celejch těch sedm let byl důležitej kreativní proces, kterej vedl do tohohle bodu.

V začátcích jste více mydlili do kytar, ale vaše tvorba se přesunula k mixu současného indie popu, rocku a osmdesátkového zvuku. Je v tom slyšet lehké retro. Čím vás tak okouzlilo?

No, zároveň máme na nový desce zase dost kytar, takže je to tak všechno se vším. Stejně jako u alba, celkově u naší hudby platí jen jedno pravidlo: že pravidla takřka nemáme a žánry nám jsou jedno. Když chceme někde víc kytar, dáme tam víc kytar, když chceme smyčce, použijeme smyčce. Celý to jen vychází z naší lásky k hudbě jako takový.

Proč vlastně zní ve vašich písních tolik synťáků, když nemáte v sestavě klávesáka? Živě se vám to přece musí špatně hrát, nebo ne?

Máme backing tracky, ve kterých jsou všichni potenciální live členové kapely, kteří by se stejně nevešli do dodávky. A ještě složitější by bylo domlouvat společný termíny.

Název desky znamená v překladu "Všichni vypadáte krásně, když tancujete". Protože když lidé tancují, usmívají se. Vy z pódia koukáte na usmívající se posluchače, což musí být určitě příjemný pohled. Rozesmály vás někdy něčí taneční kroky natolik, že vás to při hraní rozhodilo?

Jo. Občas nás rozesmál pohled na naše vzájemný taneční kreace, kterejch jsme s kytaristou Ondrou schopný. A taky pohled bubeníka Matěje, když nás u toho vidí.

V rádiu Expres FM jsi řekl: "Kdyby lidi víc hulili, tak by víc tancovali." Vím, že jsi to myslel s nadhledem, ale zkusím na to konto interpretovat hlášku ze "Samotářů". Myslíš, že v Česku se málo hulí, a proto jsou lidi na koncertech více statičtí a nedokážou se uvolnit?

Já to říkal právě v návaznosti na "Samotáře", nicméně... těžko říct. Znám i lidi, co zhulený zkameněj, a je po srandě.

Ty sám tancuješ rád, nebo patříš spíše k ostýchavým?

Když jsem na stagi, nemám s tancováním a uvolněním problém, na koncertech ostatních kapel se víc soustředím na hudbu a spíš si tak kejvu do rytmu. Ostych jsem měl naposled dneska ráno u doktorky, když jsem musel jít do trenek.

Názvem desky jste také chtěli vzkázat, že by se lidé měli méně zajímat o to, co si o nich druzí myslí. Přijde ti to jako nešvar dnešní doby?

Je to tak! Lidi se tím zbytečně nechávají svazovat, přitom ti, co o nich maj to nejhorší mínění, jsou většinou ti nejzakomplexovanější jedinci, kteří sami nevědí, čí jsou. Je to všechno jedno. Jestli chceš nosit klobouk ze slupek od banánů, nos ho. Všechno je ok, dokud to neomezuje ostatní lidi kolem tebe.

Použili jste minimalistický vizuál. Proč jste šli touto cestou? Bylo vaším záměrem takto zaujmout?

Původně jsme jako cover plánovali použít fotku topícího se člověka, ale postupně nám to tak nějak odrostlo od srdce a vrátili jsme se k původnímu nápadu, že chceme, aby to bylo minimalistický a světlý. Ten nedokonale nakreslenej kruh vlastně kompletně vystihuje všechny náměty i songy, který na desce jsou. Cover podle mě přesně odráží to, co tam pak slyšíš.

Uvnitř bookletu jsou texty psané rukou i se škrtanci. Proč ne bez nich? Chtěli jste snad být tímto způsobem autentičtí, lidštější, omylnější?

Přišlo nám to hezký. Je to jako kdyby ti to fakt někdo napsal chvíli před tím, než ti to strčil do obalu desky.

Album spolu s tebou spoluprodukoval čím dál více vyhledávaný Rony Janeček, ale nejdřív jste spolupracovali s jeho kolegou z John Wolfhooker - Filipem Vlčkem. Proč jste u něj nezůstali?

Všechny songy produkuju z největší části já, když je skládáme a nahráváme u mě doma, nicméně pak je občas fajn mít ten last touch a vhled do postprodukce od někoho nezaujatýho, co to ještě neslyšel stokrát. Některý nápady pak použijeme a některý ne. V zásadě mají ale songy už od prvních nahrávání doma jasnou formu a obličej a víceméně je jen zdobíme, zlepšujeme a postprodukujeme zvuk jako takovej. S Ronym jsme to dělali, protože nám Filip napsal, že na to nakonec bohužel nemá čas, ale Rony by ho mít mohl. Možná to zní blbě, ale takhle to bylo jednoduchý. Původně s námi na desce měl pracovat Filip, proto s námi udělal první singl "This Thing Called Love". Obě spolupráce byly fajn, ale příště bychom si toho chtěli ještě víc dělat sami.

Píšete veselé písničky o smutných věcech, s tématy jako vztahy nebo mentální zdraví. Jak moc došlo k pošramocení vztahů mezi vámi při vzniku desku? Uvedli jste, že nic náročnějšího než točit album jste nikdy nedělali… Vyrostli jste třeba na poslechu Mňágy a Žďorp, která je proslavená podobnými emocemi ve své tvorbě?

Mňágu máme rádi, ale nemyslím si, že by to s tvorbou této desky nějak souviselo. Prostě je to dost drahej, dlouhej a ubíjející proces. Nejhezčí je na tom vždycky ta část, kdy song napíšeme, a pak až ta, kdy ho hrajeme live a lidi si ho zpívaj. Ale spousta hodin přehrávání všeho a kontroly výslovnosti jsou někdy těžký. Ale samozřejmě, kdybychom celej ten proces nemilovali, neděláme ho.

Hudba pro tebe znamená také filtr špatných myšlenek. Čím líp ti je, tím prý méně píšeš. To máš asi existenční dilema - buď psát, nebo šťastně žít. Nebo záměrně vyhledáváš temná témata?

Vždycky se v hloubi duše najde nějaký černý místo, který vyškrábne trochu múzy.

Živíš se spravováním sociálních sítí, píšeš sbírky básní, například "Zápisky umělce" vydávané na Instagramu, a vyrábíš trika s různými nápisy. Jak tato různorodá kreativita podporuje či ovlivňuje tvůrčí procesy v hudbě?

Jsou to všechno věci, mezi kterýma si tak hezky můžu přeskakovat, když chci - před jednou nebo druhou z nich utéct. Někdy mám nápad na básničku, někdy zase na song. Sociální sítě jsou pro mě taková logická cesta kvůli spoustě copy, který píšu.

Jaký nejbláznivější nápis, který tě vystihuje, by sis dal na tričko? Samozřejmě na takové, které by ses pak nebál nosit na veřejnosti...

Ten, co máme na posledním merchi: "VALENTINES? WHAT A GAY NAME FOR A BAND".

Píšeš české básničky, ale anglické písničky. Songy s českými texty zvládáš tvořit pro jiné interprety. Říkáš, že do svých textů se bojíš použít češtinu, aby to neznělo trapně. U jiných ti to tak nevyznívá?

Vlastně už se ničeho nebojím, jen prostě prakticky česky zpívaný věci neposlouchám a ještě jsem pro sebe nenapsal lepší text v češtině než v angličtině, abych sám sebe přesvědčil o tom, že bych ho chtěl použít do vlastní písničky. Psaní pro ostatní mi jde líp, protože už vím, jak v češtině zněj, vím, co se k nim hodí, nebo mi to sami řeknou. Je to pohodlnější.

Vaše píseň "Just Us" se objevila ve filmu Michala Hogenauera "Tiché doteky", který byl nominovaný na Českého lva za rok 2019. Jak se nově vzniklé kapele přihodí, že se její hudba dostane do úspěšného filmu? Rádi byste se v této oblasti realizovali více?

Filmová hudba je něco, co by mě bavilo moc. To bych rád dělal víc. Loni jsem třeba připravoval znělky pro filmový festival Finále Plzeň. To bylo super. Myslím si, že Ondru s Matějem by to taky bavilo. Nicméně s "Tichými doteky" se to stalo tak, že nám režisér Michal Hogenauer napsal mail, že song slyšel na Radiu Wave a chtěl by ho použít. Co jinýho jsme mohli odepsat, než že budeme moc rádi?!

Začal jsi na této desce více zpívat. Přestal ses zpěvu bát a přestal jsi i kouřit, což se kladně odráží na tvém projevu. Je to nepsané pravidlo, které bys doporučil všem zpěvákům?

Kouření je určitě super pro dech, ale ten projev se tak nějak stal. Nějak jsem se sám před sebou přestal stydět a víc otevírám pusu. To je docela dobrej začátek.