Z poslechu vašeho nového alba "Obyčajnosti" se dá vytušit potřeba zpomalit, ponořit se do sebe a snad se i trochu zamyslet nad tím, jaký svět nás obklopuje. Byly právě takové vaše tvůrčí pohnutky?

Album vznikalo v Londýně během pandemie, takže vnitřní nastavení, jaké jsme v té době měli, se ve výsledku hodně odráží. Je pravda, že jsem už předtím cítila, že čas opravdu zrychlil. Pořád jsme se za něčím honili a hledali pomyslný recept na štěstí, přesto ho stále nemůžeme najít. Řekla bych, že i název "Obyčajnosti" je do jisté míry mojí vnitřní reflexí, vyjadřuje touhu zpomalit a užít si život v obyčejných věcech. Po desítkách možných názvů, které padly, mi to slovo mezi nimi úplně zasvítilo.

Našla jste v těchto drobných radostech všedního dne ono štěstí, které všichni hledáme?

To je celoživotní proces. Někdy to jde snáze a člověk dokáže víc ocenit obyčejnosti i život jako takový, být vděčný za to, co má a co se mu povedlo. Přiznávám, že to pro mě momentálně zůstává nejtěžší úkol - říct si "toto jsi udělala dobře", zkrátka ocenit sebe samotnou.

Souhlasíte tedy s názorem, že bohatý je ten, kdo si váží toho to, co má?

Ano, s tím naprosto souhlasím. Stejně tak věřím například tomu, že kdo hraje pro potlesk, nedostane nic jiného. Přestala jsem se hnát za úspěchem. Občas se mi povede napsat nějaký hit - jako například loni, kdy jsem měla dvě z nejhranějších písniček ve slovenských rádiích. Tímto albem jsem ale chtěla říct něco víc. A snad i trochu lidem ukázat, jaká je Jana Kirschner po deseti letech od projektu "Moruša".

Jaká je?

Zralá, dospělá žena. A nestěžuje si na to. (smích)

Zmínila jste, že písně vznikaly v době covidové pandemie. V tomto specifickém čase řada lidí vyhodnocovala, co chce změnit, až se život vrátí do normálu. Zůstaly vaše tehdejší myšlenky a ideály aktuální i pro dnešní dobu?

Nějaké souvislosti se proměnily, ale velká spousta věcí se nezměnila. Když jsem včera v letadle album poslouchala, dokonce se mi zdálo, že v kontextu toho, co se teď děje na Slovensku, je ještě aktuálnější. Například písničku "Delia nás" jsem napsala před třemi a půl lety, ale jako by teprve teď přišel její správný čas. Na křtu Bratislavě jsem novinky poprvé živě představila fanouškům (rozhovor jsme pořizovali ještě před dubnovým turné, pozn. red) a z jejich reakcí jsem cítila, že velmi oceňují to, že zpracovávám i taková témata. Nejde zkrátka o hudbu, která by byla jen primárně pěkná.

Některými tématy jste tedy možná dokonce při skládání předběhla dobu.

Možná ano, protože někteří fanoušci mi říkali, že "Delia nás" podle nich přesně odráží současné dění na Slovensku. To, zda písnička, potažmo její text, funguje v každé době, lze brát i jako určitý signál toho, zda je dobrá. Například "Modlitba pro Martu" od Marty Kubišové stále zůstává jednou z nejsilnějších skladeb - a vždycky to tak bude! Dostala jsem možnost ji zazpívat v Praze na Národní třídě při výročí sametové revoluce v roce 2021 a říkala jsem si, jak mi pořád připadá neuvěřitelně aktuální a jak se mě dotýká. Když se v ní zpívá: "Ať mír zůstává s touto krajinou...", je to vážně síla. Právě v nadčasovosti vidím největší krásu hudby.

Pokud album vznikalo už během pandemie, jak staré tedy nahrávky jsou?

Nahrávali jsme posledních deset dní v březnu 2022 - tedy skoro přesně před dvěma lety. S vydáním jsme ale čekali, protože celá umělecká branže procházela po pandemii restartem, infrastruktura se úplně rozpadla, zaniklo mnoho projektů i kapel. Někteří z nás museli velmi bojovat o to, aby zase získali svoje muzikanty, kteří například nosili bedny v Supraphonu. Postupně jsme se dali dohromady, začali spolu znovu hrát a získali půdu pod nohama.

Už to vypadalo, že album vyjde minulý rok, ale přemýšlela jsem ještě nad tím, že by ho mohl vydat větší label. Jednali jsme například právě se Supraphonem, už byla téměř podepsaná smlouva, ale nakonec jsem z toho vycouvala. Měla jsem totiž pocit, že bych si tento materiál chtěla ponechat ve vlastních rukou. Vydalo ho tedy Slnko records, ale naši spolupráci bych nazvala hlavně jako přátelskou.

Říkáte, že album odráží i vaši lásku k domovu. V jednom videu na Instagramu jste uvedla, že jste musela odjet do Londýna, abyste zjistila, jak to na Slovensku máte ráda. Co přesně vám v Londýně z rodné země chybí?

Nejvíce mi chybí kontakt s blízkými, to, že s nimi nemůžu prožívat každodenní běžné události. Dostávám od nich pak spíše takový souhrn toho, co se za určitou dobu odehrálo. Například s bratrem nevedeme každodenní komunikaci, je spíše útržková. A to mi chybí, mrzí mě, že tyto maličkosti všedních dní mi unikají. Přiznávám ale, že je i spousta věcí, které mi nechybějí.

Které to jsou?

Navzdory své obrovské rozloze si Londýn udržuje přátelského ducha. Líbí se mi, když vám někdo poděkuje za to, že mu dáte přednost, že mu pomůžete nebo že se na něj zkrátka jen usmějete, což se v Londýně děje. Setkáte se tam také s velkou mírou tolerance a právě ta mi na Slovensku někdy chyběla.

Mohli jste se s blízkými ze Slovenska během pandemie vídat? Pokud je mi známo, v Británii panovala ještě tvrdší omezení než u nás...

Ano, u nás byla pravidla ještě přísnější a celé to trvalo déle, protože se k nám dostaly nové varianty viru. Rodinu jsem neviděla rok. V době, kdy jsme nahrávali album, nás po těch deset dní bylo ve studiu pět, více lidí ve skupině nařízení nedovolovala. Můj muž Eddie se tedy musel vedle produkce zhostit i role technika a zároveň nahrával všechny klavíry a klávesy. Byla jsem vděčná za to, že jsme album natáčeli, protože jsem po dlouhých měsících viděla mimo nejužší rodiny i nějaké další lidi. O to byl celý proces vzniku alba intenzivnější a krásnější.

Říkáte, že písně jste skládala takzvanou patnáctiminutovou metodou - každý den jste si na tvorbu našla právě čtvrt hodiny. Stal se z toho v té době také jakýsi rituál, potažmo obyčejnost?

Považovala jsem to za způsob terapie. První měsíce pandemie bych na jednu stranu popsala jako krásný čas prožitý s mým mužem a dětmi, ale na stranu druhou jsem nedostatek kontaktu s blízkými na Slovensku nesla opravdu těžce. Přemýšlela jsem, jestli je ještě někdy uvidím, co vlastně bude dál. Přepadaly mě zvláštní pocity, umocněné tím, že žijeme na ostrově. Někdy to hraničilo se stavy paniky. Nakonec jsem pochopila, že to musím nějak řešit. Prošla jsem si vlastní samoléčbou, například jsem každé ráno začala běhat. A ano, součástí této terapie bylo i skládání písní.

Dá se tedy říct, že právě ony rituály a obyčejnosti vám pomohly období pandemie přečkat?

Přesně tak. Obal desky zachycuje věci, které máme různě poházené v šuplících a já je při focení vyskládala na naši podlahu, ale ten pojem pro mě tolik nehovoří o hmotných předmětech. Ve světě, který se šíleným způsobem obrátil naruby, jako jediné dávaly smysl právě různé rituály.

Ukázala se patnáctiminutová metoda skládání produktivnější než mnohahodinové sezení a čekání na ten správný nápad?

Byla to velmi zajímavá zkušenost. Vzpomínám si, jak jsem při tvorbě obou "Moruší" vždy přepisovala, hledala a trápila se, protože jsem psala velmi těžké, řekla bych až epické, texty. Tentokrát jsem chtěla hovořit co nejjednodušším jazykem, přála jsem si, aby mým sdělením rozuměli všichni. A věřím, že se mi to podařilo, že pokud bychom si odmysleli aranže a všechny nástroje, které jsme použili, může se s texty ztotožnit i člověk, jehož životní příběh je úplně jiný než ten můj. Věřím, že jejich kouzlo tkví právě v jednoduchosti. Jako autorka jsem se cítila nejsilněji, když jsem tvorbu neměla pod kontrolou, když jsem zkrátka vzala kytaru a něco ze mě začalo lézt.

Napadá mě, že tato metoda tvoření může být velmi účinná co se týče upřímnosti sdělení. Člověk totiž nemá čas přemýšlet a upravovat tak, aby se někomu zavděčil. Cítíte to stejně?

Častokrát jsem sama ani nevěděla, co ze mě vyjde. A mnohé texty svou pravdivostí a otevřeností překvapily i mě samotnou. Tímto způsobem vznikla například písnička "Delia nás", stejně tak "Po nás potopa", "Chcela by som", "Rýmy", "Struny"... Vlastně všechny! (smích) Skladby přicházely jedna za druhou. Byla jsem překvapená, kým jsem, když odhodím všechny plány, zábrany a očekávání lidí. Řekla bych, že z toho vyšel celkem zajímavý člověk. (smích)

Album trvá hodinu, což je na současnou dobu velmi štědrá stopáž, protože se dnes často setkáváme s deskami kratšími než třicet minut. Uvědomujete si, že pro některé posluchače může být v tomto kontextu náročné najít si na "Obyčajnosti" čas a plně se při jejich poslechu soustředit?

Velmi dobře si to uvědomuji. Řekla bych, že hodinová stopáž je na tuto dobu opravdu až nevídaná. Už to, že album má koncept, od začátku do konce plyne v jedné atmosféře a náladě, dnes nebývá úplně běžné. Zvuk vychází z folklóru, ale zároveň bych ho nazvala jako jednoznačně moderní, věřím, že překračuje hranice. A souhlasím s tím, že pozornost, kterou v současnosti lidé poslechu hudby věnují, je do jisté míry omezená. Třeba Taylor Swift na desce "Midnights" úplně vynechala intra, což dříve dělali například The Beatles. Mám pocit, že většina interpretů se to teď snaží takto dělat - krátká intra, krátká outra, krátké všechno. Třeba bude i moje další album co do délky střídmější, ale v případě "Obyčajností" jsem chtěla, aby fungovaly jako takové moje zrcadlo. Nazvala bych to jako procházku bez mapy a vyšlapaných cest.

Už jsme se dotkli toho, že texty často zpracovávají témata, která mají společenský přesah. Rozdělení společnosti, strach z neznáma, jinakost, touha poznat svět, to vše se v nich dá vyčíst. Bylo složité najít správnou formu, jak tyto těžké náměty uchopit?

Představu jsem měla od začátku, hodně jsme o tom ale diskutovali. Když už se bavíme o Taylor Swift, slyšela jsem, že ona si na stěně vytváří takový svůj mood box, souhrn toho, co by chtěla do textů zpracovat. Dělám to i já, postupovala jsem takto při tvorbě každého svého alba. Vždy si schovávám různé útržky textů, články z novin, fotky z výstav a tak dále. Všechno si ukládám do jedné speciální obálky, kterou pak otevřu a dávám si z jejího obsahu dohromady, jak chci, aby výsledné album vypadalo.

Takže tak trochu skládáte různé střípky...

Přesně tak! Při vzniku tohoto alba jsem postupovala stejně. Když jsme pak vymýšleli název, můj muž stále přicházel s pojmy jako "Podhubie", "Hríby", jeden možný název zněl dokonce "O pozoruhodných úspeších dažďovek". Hledal v podzemí, undergroundu, protože to cítil tak, že jde o hudbu, která vychází ze země, z nějakého zdroje v nás, a prorůstá různými kořínky ven. Má dřevní, velmi akustický zvuk. Nakonec jsem ale vybrala něco na povrchu, s čím se setkáváme denně. Šlo mi totiž hlavně o upřímnost, svobodu a autentičnost. Chtěla jsem, aby byly písničky nahrané tak, jak vznikaly. Častokrát jsem proto upustila od své vize a hledání dokonalosti.

Také díky sociálním sítím žijeme do značné míry v bublinách. Myslíte, že by písně mohly prorazit pomyslné stěny těchto bublin a dostat se i k lidem z jiného názorového spektra?

To samozřejmě nedokážu odhadnout. Díky tomu, jak je moje kariéra rozmanitá a už i docela dlouhá, se pod pódii na mých koncertech potkávají lidé různých generací - od šestnáctiletých teenagerů po ženy ve věku mojí maminky. Je skvělé, že mám pestré publikum, umožňuje mi to vnímat ho jako širší a různorodý celek. Někteří přicházejí na koncerty s tím, že chtějí slyšet starší hity, a díky tomu pak objeví současnou tvorbu.

Řekla bych, že album "Obyčajnosti" má v tomto směru před sebou dlouhou cestu - možná v něčem podobnou jako deska "Krajina rovina". Nad ní ve své době lidé z vydavatelství Universal lomili rukama a říkali, že jsem se zbláznila. Nakonec mi ale přinesla nejen obrovské uznání odborné veřejnosti, ale naprosto mi obměnila posluchačskou základnu. Doufám, že tomuto albu by se mohlo povést něco podobného - tedy obejít všechny bubliny.

V písni "Rýmy", kterou jste živě zpívala už loni na festivalu Metronome Prague, jste zpracovala svoje pocity z toho, jak byl během pandemie zpochybňován význam umění. Věříte, že i v dnešní době krátkých desek a velkého množství prázdného obsahu může umění společnosti sloužit jako určitá hybná síla?

K tomu mě napadá nedávná historka s mým synovcem, který za mnou přiletěl do Londýna. Poslala jsem ho do Tate Modern Gallery a on říkal, že to je fantastický prostor, ale naprosto zbytečný. Ptala jsem se ho: "A co bys z toho udělal?" A on na to, že by tam postavil luxusní hotel. To pro mě byl tvrdý střet s realitou, protože pro mě osobně znamená Tate Modern Gallery úplný chrám, ale mladší generace už má často úplně jiný pohled. Přesto nad ní nelámu hůl, uvědomuji si, že mladí lidé to dnes nemají jednoduché.

Snažím se nepropadat skepsi - jsem přesvědčena, že umění tu s námi zůstane. Možná v jiné podobě, možná se bude jinak šířit, ale vždy přežije. A co se týče skladby "Rýmy", ráda bych ještě před létem vydala takzvané moje verze písniček, takže ji posluchači uslyší právě i v podobě, v jaké jsme ji hráli na festivalu Metronome Prague.