Začíná jaro a s tím souvisí i fakt, že se rodí více muziky, vycházejí nové desky. Na čem teď sama hudebně ujíždíte?

Dlouho jsem nic neslyšela. Jsem nyní ponořená ve své hudební historii. Ve vypjatých okamžicích si pustím některou z jistot, mezi které patří například Leonard Cohen, Nick Cave nebo Beck. Jejich písně jsou pro mě uklidňující.

Viděly jsme se zkraje podzimu při povídání o spolupráci s Korben Dallas. Tenkrát jste měli před turné. Jak se povedlo?

Bylo to skvělé, zase trochu jiná energie, než jsem zvyklá. Další hezký hudební výlet v mém životě. S kluky to bylo fajn, jezdili s námi i Dorka Barová a Jakub Zitko z mojí kapely. Dohromady jsme vytvořili jednu skupinu. Byly to klubovky, to jsem vlastně docela dlouho nezažila. Jsem za tu příležitost moc ráda.

Korbeni mezitím vydali desku "Pohyb!". Jak se vám líbí? Měla jste čas si ji poslechnout?

Některé z písní ano. Baskytarista Lukáš Fila mi hned po vydání psal, ať jim pošlu vlastní recenzi. Bylo to od něj milé. Když vydali první singl a k němu pustili do světa i klip, říkala jsem si: "Ááá, kluci do toho šlapou, to je dobrý." Prostě zas ta jejich energie. Vždy přinesou něco nového, jiného. Jsme stále ve spojení a píšeme si, co je nového.

Co vy a pohyb? Máte na něj čas a náladu? Baví vás, nebo vás spíš míjí?

Jsem chodec. Odmala jsem hodně sportovala, ale to mě pak přešlo, protože jsem se vydala na hudební dráhu, což je trochu jiný životní styl. (smích) Někdy si ze srandy říkám, zda jsem u sportu neměla zůstat. Přinášel mi jistou disciplínu, řád, nevydržela jsem bez většího pohybu. Kdežto u hudby je to trochu něco jiného. Nejvíc se nadřete na pódiu, pak člověk nemůže usnout. Žije spíš večer a v noci a těžko se režim přenastavuje. Dnes se zkrátka musím k pohybu více přesvědčovat. Pravidelná chůze ale přináší dobré myšlenky.

Letos slavíte dvacet let na scéně. Měla jste chuť bilancovat?

Zpočátku ne. V Supraphonu padl nápad, že by bylo fajn udělat nějaký výběr z toho, co jsem vytvořila zejména na řadových deskách. Je spousta dalších věcí, na kterých jsem spolupracovala, ale na takový výběr přijde čas jindy, možná. Původně jsem to chtěla zkombinovat, ale zajímavých spoluprací vznikla už spousta a byla by škoda to míchat dohromady. Je to proto můj výběr plus dvě nadační písně a dva covery, které byly pro mě zásadní na začátku kariéry. Strávila jsem hodně času procházením všech nahrávek a musím říct, že není na škodu se jednou za čas ohlédnout zpět. Dvacet let za mnou - super, nemám pocit, že bych se za něco musela stydět. Někdy bylo srandovní poslouchat různé přístupy k hudbě, připomenout si, jak to člověk vnímal před deseti, patnácti lety a porovnat to s tím, jak to vnímá dnes.

Co pro vás během oněch dvaceti let bylo zásadním milníkem?

Zásadní milník byla autorská tvorba na albu "Dotyk". Spolupracovala jsem tehdy s Honzou Muchowem, který mi dal injekci sebejistoty a sebevědomí, že můžu jít touto cestou. Dodnes na to vzpomínám jako jeden z nejzásadnějších okamžiků svého života. Od té doby jsem se v hudebním světě cítila líp. Těšilo mě, že se prezentuju tím, kdo jsem, že můžu přinést i něco svého.

Litujete na své dosavadní hudební pouti něčeho? Například pro časopis Marianne jste řekla: "Když můžu, tak šlápnu na zmizík." Co byste ráda vyzmizíkovala?

Vše mě určitým způsobem formovalo, kdyby něčeho z toho nebylo, nebude zase něco jiného. Beru to jako celek různých emocí a zážitků a jsem za ně ráda. Jsou to zkušenosti, které si nesu dál a rozhoduji se podle nich.

Vraťme se ještě k SuperStar. V roce 2021 uspořádala TV Nova setkání s vašimi kolegy z finálové desítky. Proč jste se ho tehdy nezúčastnila?

Chtěla jsem zazpívat něco současného. Přišlo mi důležitější ukázat lidi v aktuálním světle, a to i pro ty, kteří začínají. To bych vnímala jako motivující, ne se vracet ke skladbě, která mi ani tehdy nebyla příjemná. To jsem se současným hudebním cítěním fakt nedala. Nebylo to o tom, že bych nechtěla zavzpomínat nebo se styděla za to, že jsem prošla SuperStar. Byla to forma, která mi bránila se účastnit.

V rozhovoru pro Český rozhlas jste řekla: "Cítím se v životě lehčeji. Vnímám hudbu trochu jinak." Bylo to myšleno ve srovnání s vašimi začátky?

Víc teď vím, co mi sedí, a potom nemám těžkou hlavu, když něco odmítnu. Rozhodnutí se mi dělají lehčeji a nad věcmi mám větší nadhled, než jsem mívala. Mám pocit, že nemusím nikomu nic dokazovat, ani sama sobě. Důležité je vnímat hudební cestu takovou, jaká je, a nepřetvářet ji do něčeho, co není.

Dvě dekády si připomínáte i dvojalbem "Zázračná písně krajina 20 LET", které vnímáte nejenom jako mapu své hudební tvorby. Jde i o poděkování za spolupráci s mnohými muzikanty, autory písní a producenty, kteří vás podporovali. Podle jakého klíče jste songy vybírala?

Všechny jsem si nejprve poslechla, abych připravila tři, čtyři různé varianty toho, co se sešlo. Udělala jsem kompromis mezi tím, o čem vím, že bylo pro publikum z mých začátků zásadní, a tím, na co jsem si sama potřebovala vzpomenout. Projížděla jsem si živáky, záznamy z koncertů, které mám ráda. Rozhodovala jsem se na základě pocitů a neustále jsem měla na drátě své rádce. Dala jsem tam spíš věci, které mě bavily a naplňovaly.

Písně jste použila v podobě, v jaké byly natočeny, nebo prošly nějakým masteringem, aby zněly jednotněji?

Bylo pro mě bylo důležité nechat zaznít tehdejší dobu, každé album má svůj zvuk. Vybírala jsem ze studiových desek a chtěla jsem zapojit i přítomnost na pódiu, protože ta mě činí nejvíce šťastnou. Na kompilaci tedy zazní i koncertní verze. Jsem ráda, že je k čemu se vracet, že existují záznamy.

Vybrala jste i nějakou raritu, kterou jste dlouho nehrála a vytáhla ji teď ze šuplíku?

Těch je tam několik. Přemýšlela jsem, jakou verzi "Hříšných těl, křídel motýlích" mám na výběr dát. Nakonec jsem vybrala tu z projektu "Pár míst...", která je se smyčci a klavírem. Přišla mi nejbližší k tomu, že jsem skladbu vnímala jako baladickou. Za doprovodu smyčců má ještě jiné kouzlo.

Zařadila jsem také dvě nadační písně - pro Světlušku a pro Olgu Havlovou. Dále na kompilaci nechybí dvě coververze, které jsem nemohla vynechat - "I Think I’m Paranoid" od kapely Garbage a "Thank You" od Alanis Morissette. Obě pro mě byly hned na začátku zásadní. Jako jediné jsou v angličtině, od té doby jsem anglicky nezpívala. Je vážně vtipné dnes poslouchat sebe jako sedmnáctiletou holku.

Jaké bylo vzpomínání a prodírání se svými písněmi?

Velmi zábavné. Někdo se ptal, co to zpívá za dítě, a to jsem byla já… Hlas se mi změnil. Slyšet některé starší nahrávky bylo jako procházet skvělý studijní materiál. Hlas odráží všechno, nedá se obelhat. Je to deníková forma mého života.

Na obal alba jste použila fotku ve sluneční září. Kde a jak vznikla?

Na chalupě u táty, říkáme tomu Pod boudou. Vždy se tam sedělo, hrálo, zpívalo, povídalo. Jsem ráda, že fotografie vznikla na místě, které je pro mě důležité. Přijela za mnou kamarádka, fotografka Helena Kadlčíková, která fotí dlouhé roky hlavně naše koncerty. Říkala jsem jí, že potřebuju fotky, přivezla dvě světla a bylo to. Na obal jsem si jednu z nich vybrala a s tou si pak už poradila skvělá grafička Klára Cooper.

Výběr obsahuje i jednu novinku, která se jmenuje "Zázračná písně krajina".

Ano, přála jsem si toto narozeninové album uvést novou písní, která je vyznáním hudbě samotné.

Nese se v gospelovém duchu. Říkala si o takovou formu, nebo jste chtěla tímto zpracováním vyslat ještě jinou zprávu?

V repertoáru už takové písně zpívám, jde například o "Marii" nebo "Jak krásné je být milován". Když jsem se zamyslela nad tím, jak hudbě poděkovat, spatřila jsem nekonečnou krajinu, plnou barev, hlasů, vůní. To mě přirozeně dovedlo k myšlence, že v hudbě člověk není nikdy sám. V představách mi zněl od začátku velký sbor, a tak jsem začala hrát na piano a sbor si postupně nazpívala na demonahrávku. Pak jsme s Jakubem Zitkem vytvořili aranžmá pro celou kapelu, smyčcové trio a sbor - Maranatha Gospel Choir. Nahrávali jsme všichni najednou, byla to síla. Běhal mi mráz po zádech a jsem moc ráda, že jsme se rozhodli natočit i studiový videoklip. Vidět tolik lidí, kteří chovají takový respekt a lásku k hudbě a v každém tónu spojí síly, to vlévá člověku krev do žil.

Líbil se mi komentář pod klipem: "Zdá se mi, že na každý pád, tvůj hlas je pro mě opiát." Jedná se o úryvek z "Depeše" Marty Kubišové. Těší vás takové názory?

Jsem ráda, že hudba, kterou dělám, přináší radost i dalším lidem, nejenom mně. Sdílet skrz písně své pocity, které někomu můžou připadat povědomé, je jako bychom si povídali u jednoho stolu o životě.

Zároveň se tam objevil i další komentář: "Škoda, že místo (v dnešní době vcelku zbytečné) bestofky nevyšla radši nějaká reedice 'Na Radosti' s dosud nevydanými skladbami." Co vy na to?

To byl dotyčný určitě na turné "Nahráváme!", na kterém jsme hráli nějaké demáčové věci. Písně jsou někde v šuplíku, do budoucna se k nim třeba vrátím. Tento rok je však zasvěcený celým dvaceti letům, nechtěla jsem se zaměřit pouze na jedno období.

O názvu a obsahu desky jste v tiskové zprávě prozradila: "'Zázračná písně krajina' mě vtáhla do svých tajů a od té doby si připadám jako poutník, který objevuje stále nové a nové podoby života. A mám takové tušení, že tahle cesta nikdy neskončí." Vnímáte hudbu jako určité poselství?

Vnímám to jako dar, který je součástí mého života. Nevím, jak se to děje, ale jsem moc ráda, že se to děje. Vždy, když mi začne znít nějaká nová melodie v hlavě a rozběhne se fantazie, říkám si: "Odkud se to asi bere?" V tu chvíli se zastaví čas, jen naslouchám, zpracuju to a pak pustím dál k posluchačům ve formě písně, myšlenky. Je to krásný proces.

Čekají vás festivaly a sólové koncerty na zajímavých místech. Na co se můžeme těšit? Budou vystoupení něčím výjimečná, rekapitulační?

Z každého alba zazní hned několik skladeb, dotknu se každého období, kterým jsem prošla. Obsazení zůstává stejné, tedy smyčcové trio a kapela. Všichni muzikanti nejen krásně hrají, ale i zpívají. Vracíme se také k písním, které jsem dlouho nehrála, jako jsou "Hříšná těla, křídla motýlí" z první desky nebo "Podzim" či "Hvězda", kterým jsme dali úplně nový kabát.

Vyvrcholením hudebních oslav se stanou výjimečné podzimní koncerty s Janáčkovou filharmonií Ostrava pod názvem "Zázračná písně krajina 20 LET Symfonická" v Praze, Brně a Ostravě. Jak budou vypadat?

Hrát a zpívat s filharmonií je vždy nezapomenutelný zážitek. Barvy všech nástrojů vytváří až filmový svět. Máte pocit, že krajinou písně opravdu jdete a potkáváte "Antonína" nebo někoho z "Tragédie u nás na vsi".

Pro někoho může být sen či přání si s vámi zazpívat. Když jsem dělala rozhovor s Thomem Artwayem, řekl, že by s vámi rád někdy nahrál duet. Byla byste tomu nakloněna?

Když je fajn píseň a dává oběma stranám smysl, nemám problém se zúčastnit. Dělám to sice jen jednou za čas, ale ráda. Pokud mi přijde, že do skladby patřím, proč ne.

Kdysi jste chtěla mít květinářství, byl to váš dlouhodobý sen. Stále si to přejete?

Toužila jsem být i kosmonautem. Brzy jsem však pochopila, že mi to nejspíš nevyjde. Další touhou bylo mít zahradnictví. Miluju rostliny, ráda se na ně dívám, vnímám je. Nemusím je trhat do vázy. Miluju se o ně starat. Doma mám malou džungli - když cokoliv odštípnu, neustále to dál rozmnožuju. Původně jsem z malého města, kde je příroda zdrojem všeho. Snažila jsem se k tomu dopracovat i v Praze, aspoň touto formou. Květina dělá radost, symbolizuje život. Když jsem někde jako malá viděla umělou květinu, nelíbilo se mi to. Nechápala jsem, proč je umělá.

V rozhovoru pro Divadlo A. Dvořáka Příbram jste řekla: "Přála bych si, aby ve mně bylo více klidu." Už se tak stalo? Mně přijdete velmi klidná. Nebo zdání klame?

Zdání klame. Člověk nějak působí, ale život je jiný. Více klidu si přeji celoživotně, ale někdy je období klidné a někdy je naopak plné euforie z toho, co všechno bych chtěla zažít. Mnoho lidí mi říká, že jsem klidná, a diví se, proč toužím po ještě větším klidu. A někteří moji blízcí, kteří mě znají, mi zase naopak kladou na srdce, ať žiju trochu klidněji. Možná klidně jen vypadám. (smích) To, že někde sedím, poslouchám a jenom se koukám, je pro mě forma meditace, která mě uklidňuje.

Jak to vypadá s novou tvorbou?

Nápady přicházejí neustále, mám z toho někdy až euforické stavy. V příštím roce budu mít více prostoru se jim věnovat naplno. Na to už se moc těším.