Koncert Linkin Park byl bezpochyby hodně očekávanou událostí, díky čtrnácti miliónům prodaných výlisků debutu "Hybrid Theory" a také velmi úspěšného následovníka "Meteora" (remixové album "Reanimation" byl bonbónek hlavně pro fanoušky) je v Česku a okolí příznivců kapely dost, ale stejně mě prakticky úplně narvaná hala překvapila.

Už ne tolik předkapela Adema, která chápe, co letí hudebním světem, takže do škatulky nu-metal je lze zařadit bez jakýchkoliv problémů. Ty jsem měl spíš já, protože až příliš okatě se opičí po svých úspěšnějších kolezích. Jenže zpěvák je méně zajímavý než Bennington, chyběl mu rapující protějšek typu Shinody. Hudebně, i díky dvěma kytarám, Adema více splňuje druhou část spojení nu-metal, hiphopové vlivy neuslyšíte ani náznakem. Ostatně davy hrozičů pod pódiem také připomněly, že historie se opakuje. Z asi čtyřiceti minut jejich vystoupení bylo bez znalosti jejich dvou řadovek těžké se chytit nějakého hitu, model jemnější sloka, energetický refrén platil vždy, ale i díky slabším melodiím všechny až příliš splývaly. Zpěvák se snažil o kontakt s publikem, připravoval ho na hlavní hvězdu, nenechali se vyvést z míry technickým problémem v jedné skladbě, takže pro dané publikum jako zahřívačka fungovala dobře. Abych nezapomněl, ještě před nimi hrál zpěvák (nebo předkapela?), ale toho jsem zachytil už jen při unplugged verzi "Summer Of '69" od Bryana Adamse.

Copak o to, Adema zahřála dobře, ale jelikož si páni Linkini dali na čas vlečících se čtyřicet minut, měl člověk dost času přemýšlet o smyslu předkapel. Nebo také, zda trend nalévat pivo z flašek do kelímků je nová taktika Prazdroje. Nebo o překvapivě nízkém věku většiny návštěvníků koncertu. Tahle hudba je oblíbená mezi teenagery, ale že na koncert vyrazí tolik i desetiletých dětí, bych nečekal. A navíc se svými rodiči, to taky ne, ale aspoň mohli rodiče přemýšlet, co se jejich ratolestem na tom kraválu líbí. Další myšlenkou, které jsem se nemohl zbavit, byla možná délka koncertu. Jelikož Linkin Park mají lehce přes 70 minut studiového materiálu, byl jsem zvědav, zda přehrají opravdu všechno a/nebo nepřijdou s něčím překvapivým.

Ale konečně se před desátou pánové uráčili na pódium. Začali peckami z druhého alba, a to hned třemi, včetně singlu "Somewhere I Belong". Model tří skladeb se potom opakoval skoro celý koncert, protože střídali skladby z debutu a z dvojky a až v poslední trojici základního bloku zahráli pouze jednu věc z dvojky a dvě pecky z přece jen výraznější první desky. Potěšila snaha oživit playlist, mám na mysli "Pushing Me Away" ve verzi, která je na "Reanimation" a nikoliv originál. Po krátkém vyvolávání naběhli na přídavek, jehož úspěšnost byla zajištěna výběrem dvou (nebo zase tří?) skladeb z debutu, který tak měl (dle mne oprávněně) prioritu. A konec, ani žádné představování členů kapely.

Dojem z koncertu byl dost pozitivní s jedinou a docela podstatnou výjimkou. Ačkoliv si jiní stěžují na zvukovou kouli, ve které prý nebylo skoro poznat, která pecka hraje, v hledišti nalevo byl zvuk dost slušný, i když samozřejmě zdaleka ne tak zřetelný jako na CD. Skladby byly povětšinou hodně identické s verzemi na deskách, i když v pár písničkách byly slyšet rozdíly (dané možná spíš nazvučením). V jedné skladbě také Chester evidentně hlasově v refrénu nestíhal, ale to lze omluvit vzhledem k jeho problémům s hlasivkami. Zajímavé je, že silové pasáže (přeloženo - křik) nijak nešetřil. Pódiu jasně dominoval s Mikem Shinodou (který se občas chopil kytary), jejich střídavé i společné vokály dávají muzice to něco navíc, co chybí ostatním podobným kapelám. Zbylí členové plnili své hudební party spolehlivě, v mnohem klidnější formě, přesto celkově dokázali přenést energii z desek na pódium perfektně. Dalším hráčem bylo publikum, takhle nadšené se málokdy vidí, chytalo se každé možnosti si koncert užít, i když jazyková bariéra nadšení brzdila.

Linkin Park dokázali, že jejich úspěch není náhoda, tolik melodicky a přitom tvrdých hitů má opravdu málokdo, navíc i jejich prezentace je chytlavá. I ne zrovna veliký fanoušek by mohl uznat, že při využití stejného modelu jsou přece jen odlišné, i když druhá deska v tomto ohledu zdvihá varovný prst. Jedinou výhradou, i když částečně očekávatelnou, vůči koncertu tak byla jeho délka. Hrát hodinu a deset minut, nezahrát sedm (nebo šest) skladeb z celkových dvaceti čtyř (remixovku nepočítám) prostě není fér. Zvlášť vzhledem k tomu, jak se Mike mohl přetrhnout v přesvědčování, jak je publikum v Praze skvělé, úžasné a já nevím co ještě. Když jo, tak zahraju víc, takhle to působilo až příliš naučenou lekcí z marketingu. Přesto bych si tipnul, že pro většinu omladiny v publiku silnou atmosféru koncertu nenarušila.

P.S.: Fotky přímo z koncertu tady hledáte marně, vzhledem k "pružnosti a ochotě" pořadatelské agentury jsem si lístek platil sám a byl bez foťáku.

Linkin Park, T-Mobile Arena, Praha, 3.9.2003