Popový, moderní, k úspěšnosti předurčený počin ukrytý pod tajemným názvem "0304" je pro za oceánem zbožňovanou písničkářku Jewel velkým krokem. O jeho následcích, úhlu došlapu, rychlosti, původci, o tom zda byl krokem vpřed či vzad, čtěte v dnešní recenzi.
© facebook interpreta Není to tak dávno, co jsem zde ("
This Way") lamentoval nad tím, jak výbornou folkrockovou písničkářku se vzácným křestním jménem
Jewel do sebe vtahuje mocný střední proud. A zaujatým pohledem fanouška dštil oheň a síru na všechny, kdo by za to teoreticky mohli být zodpovědní. S tím, jak album pro mě dozrálo a já pro něj, jsem se s ledasčím smířil. Ani v nejmenším mě to ale nemohlo připravit na průplesk od právě vycházejícího "0304". Tam, kde minule popík jen nesměle vystrkoval růžky, propichuje jimi tentokrát všechny, kdo se mu připletou do cesty. Už někdy v zimě začaly prosakovat na povrch informace o umělohmotném zvuku s elektronickými a kdovíjakými prvky připravovaného alba, ale to, že jsou použity v takovém množství a výsledkem je tanečně popový sound, který by mohla závidět i
Madonna (jedním z producentů je ostatně i její Rick Nowels) i malý Ježíšek, je docela zarážející.
Toto není přestup do jiného týmu nebo ligy, ale k jinému sportu. V počátečním ohromení dostává člověk nápady, jako proč se tato podlá zrada nejmenuje 0104, tedy nepovedený aprílový vtípek, nebo jestli 0304 není nouzovým číslem na Jewelina cvokaře nebo základní školu, kde kupuje svá oblíbená narkotika, nemá brát třikrát denně čtyři algeny, neodhaduje v tisících počet smrtí šokem, jež způsobí atd. Na otázku, jak bude nový repertoár prezentován naživo, mi odpovědělo několik televizních záznamů (na kterých jí to mimochodem s vlnitými rozpuštěnými vlasy neskutečně sluší - narozdíl od obalu amerického vydání alba - viz. obrázek vpravo dole). Jednoduše. Všechny efekty jsou nasamplovány ve velkých klávesách a vše zní velmi podobně jako ve studiu. Koncertní kapela je navíc tatáž, s níž zpěvačka absolvovala
loňské evropské turné.
© 0304 - US release
Tomu, co na mě z počátku působilo jako odpadkový koš pro nepovedené remixy lehce nadprůměrných písní, jsem nakonec ukoulel bachratého sněhuláka a připnul mu startovní číslo 8. Proč? Ono totiž stále platí to, co jsem psal v předposledním odstavci minule. I když jinak nezůstal kámen na kameni, po vystavení se jejich delšímu působení, dokáží písně člověka ovládnout, zbavit jej rozumu a všech v těch chvílích nepotřebných smyslů.
Toto nebylo zmrzačeno ani snahou udělat, málem za každou cenu, album co nejzábavnější, co nejvíc jít s dobou a být prostě extra "cool". A
Jewel naštěstí skočila ze sociálně zabarveného písničkářství do hlubin nablýskaného popu s dostatečnou zásobou kyslíku a doufejme i se záměrem někdy v budoucnu opět vylézt na břeh. Před utonutím by ji měl zachránit bezpečný nadhled, nejlépe patrný z nápaditě parodického videoklipu k prvnímu singlu "Intuition". Když vidím, s jakou roztomilou nešikovností v něm zpěvačka napodobuje populární panenky všech možných kategorií (drahou
Britney Spears samozřejmě nevyjímaje), nemyslím, že by tato nová image mohla být něčím jiným než dočasnou, jistě nesmírně zábavnou, pózou.
Snad bylo žertem myšleno i zpěvaččino ujištění, že i tentokrát klade důraz na texty. Nyní totiž často jen drží transparenty jako
"I like your smile / Don't like complications" a
"So come on, baby / Let's just have fun". Jako textařka za sebou vláčí PPK - pytel plný klišé, ve kterém se nestydí občas zašmátrat. Ale opět - v žánru, kde z něj většina psavců ruku ani nevyndává a tou druhou si jej přidržuje, by měly platit za velmi slušné a originální i ty s hloubkou výstřihu polárníkovy kombinézy. A i obyčejná slova vlepená do koláže polibků, slibů, nespoutaných projevů radosti a vzájemných pohledů jsou nakonec ve spojení s hudbou působivá.
Spoluproducent Lester Mendez, známý například díky své spolupráci se Shakirou, i těch několik původně křehkých skladeb zapasoval mezi popůvky a přetřel hlasitými (v horších případech dokonce tuctucovými) bicími. Jihoamerická hadí ďáblice
Shakira do jejich výrazného rytmu vpadne jako natěšená dívka do nervózního objetí svého tanečníka, plně zaměstnaného sledováním velkého bubnu, od jehož úderu si odpočítává doby. Zato u jejího opaku, bledé krásky z Aljašky, jejíž aktivní fanoušci jsou sdruženi pod názvem Everyday Angels (
Andělé všedního dne), mi jde tato hrubá snaha zprostředkovat prostřednictvím otřesů celého pokoje rytmus i hluchoněmým, dost proti srsti. Částečně tak zastiňuje to dobré, co Mendez pro album udělal. Skladby, které už jsou všechny napsány tak, že nikdy nemohou splývat v obtížně rozeznatelnou masu, ještě diferencuje používáním nepříliš běžných nástrojů (např. nepřeslechnutelný akordeon v "Intuition") s citem pro jednotlivé styly, jimiž jsou skladby ovlivněny. Výsledkem pak není zářivý chaotický kaleidoskop, ale z něj vysypaná barevná sklíčka poskládaná do zcela konkrétního pop-artového díla.
Hip hop s R&B tvoří základ úvodní "Stand" (9/10), jejíž vtipně stylový text mumlaný ve sloce by povolil čelist nejednomu výrostkovi v kšiltovce, vytahané mikině a kalhotách s rozkrokem proklatě nízko, šermujícímu kolem sebe rukama ve snaze o působivou recitaci. Vzpomínáte na
"všechno tady korupcí hnije"? :-) Těžce chytlavý refrén s bridgem pak píseň tlačí do hitparády. U "Run 2 U" (6/10) se nenechte zmást poklidným začátkem, je to jak záběr na rybářskou vesničku plnou smíchu hrajících si dětí, zpěvu jejich matek a říhání přejedených otců předtím, než ji vyčistí od všech obyvatel horda berserků s opravdu velkými sekerami, co přihopkala v diskotékovém rytmu. Je nejvýraznějším zástupcem tanečního zvuku, který tu pohltil jinak překvapivě melodickou skladbu a tím ji vykázal tak do MTV2 Pop. "Intuition" (8/10) s výraznými prvky R&B sice rozhodně není na desce tou nej-lepší, je ale tou nej-vhodnější pro první singl, neboť se naprosto distancuje od staré
Jewel a včas tak varuje ty, pro které by byla ta nová nestravitelná. Parodičnost videoklipu má kořeny už v textu a i hudba jako by měla pozadí a poprsí už zmiňované kamarádky Britney. Jako jazzový koncert Morcheeby zní "Leave The Lights On" (7/10), zatímco "2 Find U" (9/10) je jasnou známkou toho, že písničkářská minulost není ještě úplně pohřbena. Dokonce i piano je slyšitelné v této písni připomínající předloňský singl "Standing Still", do níž jí chybí nápaditější refrén a jeho větší hlasitostní odlišení od slok. "Fragile Heart" (10/10) se svým hezkým rytmem, chytrou baskytarou, měkce hedvábným zpěvem, krásnou melodií ve slokách a rozsáhlém bridgi a fantastickou v kratičkém refrénu, musí být královnou desky. Přírodní folkové pískání a vůbec přirozenost, ve zbytku tolik postrádaná, tomu napomohla nemalou měrou. Bonusovou informací je, že v polovině devadesátých let, tedy v začátcích své kariéry, hrála
Jewel stejnojmennou, nikdy nevydanou píseň, která s touto kromě drobných textových podobností nemá snad nic společného. Rozjásanost a plánovaná bezstarostnost jsou u "Doin' Fine" (7/10) už opravdu na obtíž, pořád ale jde o příjemný popíček. Lovesong "2 Become 1" (8/10) disponuje zvukem jak vystřiženým z "This Way" nůžkami půjčenými od sourozenců Corrových. Zato táhlá "Haunted" (5/10) připomíná rockovou nahrávku puštěnou poloviční rychlostí v prázdné tovární hale, což není zrovna libé, nicméně na rozjuchaném, rychlém albu je její nálada, sednoucí spíše hostující houslistce Lise Germano, příjemnou změnu. Temnější je i kytarovka "Sweet Temptation" (7/10) s nádechem cikánské hudby. V původně pro Santanu napsané svižné a trochu vlezlé "Yes U Can" (6/10) si potřásá rukou rozjařená
Shania Twain se špatně naloženými
No Doubt a její rytmus přímo nutí do tance. Matematikovo vyznání lásky - rovnice "U&Me=Love" (3/10) je šíleným pokusem o techno-pop osmdesátých let. Úspěšným, ale skoro neposlouchatelným. New Waveová "America" (6/10) vyrývá jeden z nepočetných škrábanců do barevné metalízy alba. Kritika současné Ameriky ale po hudební stránce i přes povedený bridge moc nevyniká, ostatně ani text protest-songu není nijak zvlášť účinný. S "Becoming" (9/10) jakoby si chtěla na poslední chvíli udobřit ty, které tento čtrnáctidenní výlet na třistačtvrtý ostrov Dr. Moreaua dvakrát nenadchnul. Citlivá introspekce s - na místní poměry - decentním doprovodem je malým dárkem na usmířenou těm, co čekali něco jiného.
Tedy jiného než "jen" výborné popové album, o kterém si nemyslím, že by se mělo brát jako nějaký postup vpřed. Spíše jako sérii zajímavých, objevných úkroků stranou s jistotou, že se jde vždycky vrátit a vydat se jinudy. Doufám ale, že cesty, na nichž by zpěvačku čekaly šňůry po ilegálních technoparty či zakládání dívčích skupin (na což je ve svých devětadvaceti přece jen už trochu stará), zůstanou neprozkoumány a její písně získají zpět takovou emocionální hloubku, pro kterou byly její "Hands" hrány při pádu newyorských dvojčat. Rozhodně se napresováním se do sexy oblečků z
Jewel nestala modelka, co taky "občas zpívá". Pěvecký výkon nemůže zadusit ani relativní přeprodukovanost desky a je opět obrovským lákadlem. Když připočtu nevysychající pramen silných a zdravých melodií, různorodost dosaženou i využitím spousty hudebních vlivů, bezstarostnost a zábavnost, jichž se přece jen podařilo dosáhnout, přesáhnu minimum, za kterým už mohu desku doporučit všem, co dočetli až sem. Má alespoň malý dáreček (ale i malé zklamání) pro každého a určitě vydrží déle než jen do března 2004.