Na koncert Mňágy a Žďorp, který se konal 28. srpna 2003 v Lucerna Music Baru kousek od Václavského náměstí, jste se mohli dostat poměrně snadno. Stačilo si přinést nějakých sto dvacet korun na osobu a směnit je u pokladny za lístek, který vám pak tradičně odměřený personál u vstupu do klubu překontroloval, a pak už se jste se mohli nechat unášet tradičně uvolněnou atmosférou jedné z nejpopulárnějších malých koncertních scén v Praze.

V devět hodin večer, kdy měl koncert začít, se pochopitelně ještě nic nedělo, a tak se posedávalo po stolech, pod pódiem a vůbec kde se dalo, popíjelo se jak jinak než předražené pití z místních náleven a povídalo a povídalo a povídalo. Postupem času, kdy minula akademická čtvrthodinka, se ti nedočkavější z publika jali sem tam projevit svoji touhu vidět kapelu nastupovat písknutím, zvoláním nebo podobnými projevy nesouhlasu se zpožděním. Když už hodiny ukazovaly půl desáté, tj. půl hodiny po oficiálním začátku, bylo už nespokojených jedinců více, a tak se podařilo zorganizovat vyvolávání hudebníků. Ti už se pak dlouho nerozpakovali a během chvilky byli na pódiu a po nezbytném posledním soundchecku už už chtěli začít s první písničkou, ale v tom Petr Fiala, frontman a zpěvák kapely, zjistil, že nemá tamburínu. Několikrát tedy vyzval publikum, jestli ji někdo viděl, aby ji laskavě předal zpět a když se nikdo nepřihlásil, začalo se holt bez ní. Fiala se svým nezaměnitelným humorem ještě několikrát ťuknul do publika narážkou na svůj ztracený instrument a nakonec z toho bylo docela příjemné zpestření večera.

Ale zpět v čase, Mňága hned na začátek rozehřála publikum na velmi vysokou teplotu, která se tak přiblížila neskutečnému vedru v malém prostoru LMB, písní "Nejlíp jim bylo", pak už to šlo ráz na ráz. Výborní muzikanti předváděli všechny své schopnosti v písních notoricky známých - "Hodinový hotel", "I cesta může být cíl", "Spaste svoje duše" - i v těch starších, za ty "Odpoutejte se plís", "Klec v kleci", "17B", "Asi jsem to přehnal" nebo "Nepudu!". Velmi příjemně pak působilo i vystoupení charismatické Blanky Gerhardové, hosta skupiny, která s ní zazpívala písně jako "Měsíc!", "Chceš mě? Chci tě!", "Nagasaki Hirošima" a pár dalších. Všechny songy byly navíc provázeny vtípky a tanečními kreacemi, ve kterých vynikali hlavně Fiala, Martin Knor (g) a Petr Nekuža (bg) (potěší to, když i profíkovi upadne trsátko v půlce písně), navíc Fialovy typické "ruční tance" byly naprosto dokonalé a perfektně dokreslovaly atmosféru jednotlivých písní.

Ještě stihli dát dvě písničky z nového alba, které mimochodem vychází 6. října, Martin Knor si stačil sundat svoje páskové kožené sandále a hrát bos a už muzikanti odcházeli po vypalovačce "Made in Valmez" do zákulisí čekat na vytleskání. To se samozřejmě dostavilo, a tak Fiala slíbil ještě tři písničky. Nejdřív opět spolu s Blankou zazpívali "Ne, teď ne!", potom přišel na řadu depresivní "Motýl", který vyvolal záplavu zapalovačů nad hlavami publika a jako úplný konec si Fiala střihnul ze začátku sólovou "Chtít chytit vítr" od Vladimíra Merty. Nakonec se k němu stejně přidala postupně celá kapela, takže potleskem mohlo publikum odměnit všechny. Když dohráli, odbíjely hodiny přesně jedenáctou a unavení a zpocení muzikanti (teplota byla opravdu hodně vysoko) si odešli poslechnout do šatny nové album, a aby ani publikum nepřišlo zkrátka, pustili ho přes bedny i do sálu. V tomto okamžiku se začaly postupně rozpouštět davy kolem pódia, lidé, navnaděni úžasnou atmosférou, upadali do družných hovorů a nakonec se začali trousit domů, i když obličeje odcházejících dávaly na vědomí všem, že by klidně absolvovali koncert ještě jednou.

Mňága a Žďorp jsou i přes svoje občas lehce depresivní texty skupinou, která je nabitá pozitivní energií a kdykoliv se vypravíte na jejich koncert, můžete si být jisti, že po něm budete lidmi veselými a šťastnými. A jestli Rolling Stones nepodali maximální výkon a byli vlažní? Tak tady se máte co učit, pane Jagger!

Mňága a Žďorp, Lucerna Music Bar, Praha, 28.8.2003