Bratři Ebenové zvolili pro pražskou zastávku svého - slovy šéfujícího Marka - přerušovaného miniturné Střelecký ostrov a díky vyšší moci, která zajistila ideální počasí, přinesli do zběsile pádícího života matičky stověžaté alespoň pár okamžiků (tedy přesně 110 minut čistého času) zklidnění a uvolnění. Jestli je totiž něčí hudba skutečně tím zprofanovaným "balzámem na duši", pak David, Kryštof a Marek Ebenové by si mohli pro svou produkci nechat toto označení patentovat. Před českým patentovacím úřadem (existuje-li něco podobného) by moc dlouhou frontu stát nemuseli.

Krátce po sedmé stanula na pódiu před více než našlapaným auditoriem sedmičlenná sestava tvořená kromě hlavních protagonistů polovinou Etc... (Pavel Skála, Jiří Zelenka a Jiří Veselý) a Jaromírem Honzákem, takto dlouholetým spolupracovníkem bratří Ebenů a jedním z našich nejlepších kontrabasistů (kdo slyšel jeho poslední desku, tuší proč) v jedné osobě. Zcela dle předpokladů tvořily kostru vystoupení písně z posledního alba "Já na tom dělám" (z něj nezazněla pouze Schmitzerova "Sprostý chlap") doplněné devíti písněmi z "Tiché domácnosti" (1995) a téměř dvacetiletou "Kravatou č. 5" z "Malých písní do tmy" (1984). Playlist obohatila nikdy (nikde) nevydaná píseň z nerealizované ypsilonské hry "Caligula", jejíž název sice autorovi těchto řádků znám není, ale "O smrti" by její obsah vystihovalo asi nejlépe.

Koncertní podoba písní se až na čestné výjimky příliš nelišila od jejich albové podoby, což však v tomto případě znamená vše, jen ne minus. Jestliže bývá termín "dokonalost" někdy spojován s chladnou akademičností a profesorským přístupem, pak kapela doprovázející rodinný klan Ebenů na turné k poslední desce je důkazem opaku. Přestože instrumentální schopnosti všech doprovodných muzikantů jsou nezpochybnitelné, prakticky nebylo možné postřehnout jediný okamžik, kdy byť i jediný tón zazněl jinak než jako součást jednoho celku. Psát o souhře hudebních dvojčat Zelenka - Veselý by bylo nošením dříví do lesa; když se přidal ještě Honzákův kontrabas, asi bychom ve středoevropských končinách těžko hledali kompaktnější a jistější rytmiku.

Výjimečné postavení měl pak další "mišíkovec" Pavel Skála, který zastřešil poslední album coby producent. Jeho kytara byla ve všech písních nepřeslechnutelná a např. takřka genesisovská souhra s elektrickými varhany Kryštofa Ebena v "Sonetu č. 66" patřila sama o sobě k jednomu z vrcholů večera. A poté, co jej na akustickou kytaru v "Trampské" vystřídal Jiří Veselý (!), zvuk jeho lap steelu dokázal navodit americko-kotlíkářskou atmosféru ještě dokonaleji, než jak se mu to povedlo na desce.

Upravená citace v úvodu nebyla zvolena náhodně. Písně z dílny výhradního skladatele Marka Ebena patří k tomu nejnápaditějšímu, co je na naší hudební scéně ke slyšení a - stejně jako u zmíněných Beatles - snesou jak složité, tak i to nejstřídmější aranžmá. Obě tyto polohy během koncertu zazněly a obě fungovaly. Ať už šlo - slovy i měřítky vystupujících - o pořádný rámus ("Já na tom dělám", "Je to takové...", "Slávy dcera") či o křehké perly ("Až se zeptá ráno", "Vidíš, vidíš"), nešlo se ubránit pocitu, že přesně takhle a ne jinak to má a musí být. Propracovaným aranžmá pak šel na ruku vynikající zvuk, který se v poměrech Střeleckého ostrova rovnal malému zázraku.

Celý koncert provázel svým typickým, věrohodně skromným a neotřele vtipným způsobem Marek Eben. Perfektně a s noblesou zvládl i nezřídka trapnou úlitbu komerční stránce hudebního průmyslu, totiž předání platinové desky za více než třicet tisíc (##!!!###) prodaných desek. To bylo pouze dalším, ačkoliv v našich poměrech notně absurdním, důkazem faktu, že dobrá hudba si své posluchače (a někdy i kupce) vždy najde. Muzikanty typu bratří Ebenů bychom si měli hýčkat a opatrovat, protože - bez přehánění - jejich hudba posiluje důvěru v to, že aspoň něco je tak, jak být má.

Bratři Ebenové, Střelecký ostrov, Praha, 28.8.2003