Krize - nekrize, války - neválky, ať už se loni děly jakékoliv sr*čky, jedno zůstalo: hudba. A že jí v roce 2023 vyšla pěkná hromada! Dvacet redaktorů a redaktorek musicserveru by ocenilo celkem 260 zahraničních desek. Tohle je finální čtyřicítka a příčky 30 až 21.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
30. Nothing But Thieves - Dead Club City |
Angličtí rockeři
Nothing But Thieves se v červnu po třech letech připomněli novou koncepční nahrávkou "Dead Club City". Ta nás prostřednictvím začínající kapely zavedla do imaginárního města z dob - podle stylu jedenácti písniček - newwaveového období osmdesátých let s mírnými přesahy k electro rocku à la
Muse.
Conor Mason & spol. ovšem album zabalili do velmi chytlavé formy, takže celý koncept zafungoval velmi dobře, o čemž vypovídá nejen vzrůstající popularita formace, doložená například rolí headlinerů na řadě evropských festivalů, ale zejména prémiovým vítězstvím v britském albovém žebříčku. (Tomáš Parkan)
29. Raye - My 21st Century Blues |
O tom, jak TikTok mění přístup ke konzumaci hudby zejména u mladých lidí, by se dalo dlouze debatovat. Kontroverzní aplikaci však nelze upřít, že pro mnoho muzikantů funguje jako zrychlená vstupenka do posluchačova povědomí. Své o tom ví britská zpěvačka
Raye, jejíž
substanční eskapáda "Escapism" vybuchla právě na této síti a interpretce takřka přes noc zajistila instantní slávu.
Lepší půdu pro vydání debutu "My 21st Century Blues" si tak nemohla zajistit. Nahrávka se rýsovala dlouhých sedm let a možná i díky tomu je nasáklá mnoha hudebními proudy, od r'n'b přes house po blues. Raye se na ní zpovídá ze svých úzkostí, milostných pletek, závislostí a v neposlední řadě se vrací i k bolestné zkušenosti se sexuálním násilím.
Autobiografická prvotina málem dosáhla i na prestižní Mercury Prize za nejlepší album roku 2023. Ocenění však nakonec získala jazzová formace Ezra Collective s nahrávkou "Where I'm Meant to Be". Další (a větší) šanci bude mít na Brit Awards, kde před pár dny posbírala rekordních sedm nominací. (Simona Knotková)
28. Caroline Polachek - Desire, I Want To Turn Into You |
Rosalía, Sufjan Stevens, Lizzo, Kim Petras, José González, CHVRCHES, Son Lux, Jon Bellion nebo Sia. To je jen skromný výčet jmen, o kterých psal kolega David Věžník ještě v době, kdy je nikdo moc neznal. Kdy o nich psal snad jen Pitchfork (R.I.P.). On je ale podchytil už v zárodku, představil je našim čtenářům a pak určitě jen s potěchou sledoval, jak se jich chytají další a jak se z nich stávají čím dál tím větší hvězdy.
A není to tak dávno, co psal i o
Caroline Polachek. Nepsal ovšem o této desce, z níž jsou teď kritici po celém světě paf a honem honem ji strkají do svých výročních žebříčků, aby vypadali chytře. Kdepak. David psal už o debutu "Pang". O albu, které je žánrově i hudebně úplně jinde než to, s čím zpěvačka, hrdě se chlubící porostem v podpaží, přijela loni na Pohodu či na Sziget, aby o tom pak nějací Trávníčci a jim podobní mohli poreferovat. Tak moc je David napřed.
Takže jasně, aktuální album je skvělé ze spousty dobrých důvodů - arpeggia a tak, však už jste to četli jinde stokrát. Vy si ale z tohoto textu odneste to, že když chcete být takzvaně in, sledujte, co zrovna David chválí. Takový čuch na talenty má mezi domácími pisálky o hudbě málokdo. (Jan Trávníček)
Tip Jiřího V. Matýska: Alice Cooper - Road
V té přehršili skvělých
veteránských desek, na něž byl loňský rok až nebývale bohatý, by neměl zapadnout ani otec zakladatel shock rocku Alice Cooper. Jeho "Road" je, jak by se tak řeklo,
čistá práce. Zahřátí u srdíčka každého rockera, cesta časem do minulosti, ale zároveň i kolekce, na které každá ze třinácti skladeb dýchá čím dál tím vzácnější řemeslnou poctivostí.
Ale co by to bylo všechno platné, kdyby scházel songwriting. Alice moc dobře ví, že kdyby se vrátil do hitových, komerčně úspěšných, leč poněkud povrchních osmdesátek, asi by mu to moc lidí nevěřilo. Tak se tu namísto toho ohání svým klasicky-rockovým stylem kolem "School’s Out" a vyplňuje to reflexí svého vlastního života. Je tu život na cestách, rokenrolové vidění světa, drogy i trocha toho sexu a navrch špetka hororového koření, vše s přiznaným odstupem i sebekritickým nadhledem. Nesmírně příjemné.
27. Arlo Parks - My Soft Machine |
Po vřelém přijetí desky "Collapsed in Sunbeams" se čekalo, s čím
Arlo Parks na "My Soft Machine" vlastně přijde. V mnoha ohledech se totiž jedná o hodně introspektivní nahrávku, plnou empatie, naděje, ale i temnějších zákoutí. Na natáčení se sice podílel mnohem širší tvůrčí tým (v něm se sešli
Paul Epworth, Ariel Rechtshaid, Romil Hemnani nebo Buddy Ross či Carter Lang), přesto se Anaïs Oluwatoyin Estelle Marinho podařilo udržet svou vlastní vizi.
V té transformuje prožitky z posledních let - prošla si i neveselými momenty, úzkostmi, zármutky a závislostmi na návykových látkách. "My Soft Machine" je svým způsobem její srovnáním se vstupem do reálné dospělosti a vstřebáním nově nabitých hudebních inspirací. Slyšitelně popovější přístup k samotné tvorbě není ale nijak na škodu, neb se jí podařilo zachovat ceněný poetický lyrismus a intimní vyprávění příběhů slyšené již na zmíněném debutu. Anaïs se tak stává nepřeslechnutelným hlasem své generace. (Dan Hájek)
Laura Pergolizzi si odedřela spousty let v klubech a jako námezdní skladatelka, dokud jí megahit "Lost On You" nedal kariéru, o jaké už možná ani nesnila. Od té doby pravidelně vydává úspěšné singly a povedená alba. Loňská nahrávka "Love Lines" se mezi ně bez problémů zařadila.
LP by každou desku snadno utáhla na svůj charakteristický hlas, kromě něj je však také skvělá autorka, která srší nápady.
I když se téma skladeb točí hlavně kolem jejích vztahů, rodinných i milostných, hudebně z písní srší energie a přímočará láska k životu. Dál si jede po své hudební cestě, přesto se nebojí pustit třeba i do latinskoamerických rytmů v netradičním (alespoň pro ni) songu "Hola". Hlavně ale přinesla opět sbírku chytlavých skladeb, které fungují nejen při poslechu ve studiové podobě, ale také naživo. (Honza Balušek)
25. Steven Wilson - The Harmony Codex |
Steven Wilson je v současné době asi jeden z největších propagátorů nové vlny progresivního rocku, Nebojí se posouvat hranice své tvorby do hudebních stylů a mezí do té doby neslyšených. Zároveň je to neúnavný dříč, který rok co rok pracuje na nějakém projektu.
Jeho sedmá sólovka "The Harmony Codex" možná nenabízí další a očekávaný posun do prog-art popových výšin a lehce čerpá již ze zažitých standardů, nicméně nabízí autorův nejambicióznější pohled a komplexní dílo. Posluchači zde dostanou mnohovrstevnatou hudbu a texty, které dle Stevenova vyjádření čerpají z matematických rovnic a popisují jednotlivé životní fáze. Kdo se nebojí hudebních experimentů, spojení progresivního rocku, art rocku, elektroniky a dalších žánrů a hledá jistou neokoukanost, ten si tuto desku užije naplno. (Tomáš Rozkovec)
Tip Davida Věžníka: Feist - Multitudes
O pár odstavců výš na mě kolega Honza Trávníček nasypal tolik chvály, že mě to regulérně dojalo. Nejsem na to zvyklý. Prostě si poslouchám muziku, a když se mi něco zalíbí a čas dovolí,
tak o tom napíšu. A vlastně mě ani nenapadlo, že bych tak mohl fungovat jako nějaký hudební radar. Takže jestli jsou tu vedle Honzy ještě další čtenáři, podle kterých jsem
"jedním z mála hudebních pisálků, kteří mají čuch na talenty", tak jsem za ně rád. Fakt.
Nese to s sebou ale i zodpovědnost. Zodpovědnost hledat si víc času, aby těch tipů na ty talenty bylo víc. Loni jsem třeba nestihl napsat recenzi na album "Multitudes" od
Feist. A přitom je to skvělá deska. Jasně, tahle Kanaďanka není úplným objevem, ovšem já třeba
tenhle dvanáct let starý text o "Metals" dodnes posílám jako referenční článek potenciálním spolupracovníkům a klientům. Je to prostě šikovná baba, a pokud vás dosud míjela, dejte na Věžníkův radar -
začněte tady a pak si pusťte i ten zbytek. Nemáte zač.
24. Alison Goldfrapp - The Love Invention |
Uskupení
Goldfrapp tvořilo převážně na střídačku: jedna deska byla snová a éterická, následující se opřela do zvuku osmdesátkových syntetizátorů. Je až z podivem, že jejich posledního studiového alba jsme se dočkali už před šesti lety. To ale neznamená, že by hlavní představitelka Alison nějak zahálela. Svoji pozornost totiž obrátila na svoji sólovou tvorbu.
Výsledná kolekce "The Love Invention" pak nepřidala pouze její křestní jméno do titulku interpreta, ale volně, avšak sebejistě pokračuje v tom, co dělalo britské duo tak výjimečným. Autorčin sametový hlas tu exploduje v hutných beatech a například skladba "In Electric Blue" se řadí i k nejlepším tanečním klubovkám loňského roku.
Tahle párty pro náročnější posluchače, kteří rádi prozkoumávají plejádu elektronických linek a tónů, kvete s každým poslechem víc a víc. A dá se říct, že je vlastně jedno, zda Alison tvoří sama, nebo společně s parťákem Willem Gregorym, vždy se jedná o jedinečný zážitek. (Tomáš Navrátil)
23. Glen Hansard - All That Was East Is West Of Me Now |
Irský písničkář
Glen Hansard má u nás specifickou pozici. On sám tu několik let žil a společně s Markétou Irglovou nahrál pro film "Once" oscarový hit "Falling Slowly". Rád se k nám vrací - minulý rok tak přijel do Prahy představit i svou aktuální desku "All That Was East Is West Of Me Now". Koncert to byl natolik skvělý, že i ti, kteří se s novou nahrávkou do té doby nesetkali, si ji nepochybně stihli od té doby hodněkrát poslechnout.
Hansard je sice nejsilnější právě v živém vystupování, ale loňské album má ohromnou sílu i ze studia. Baví množstvím podmanivých melodií, silných textů i refrénů. Je třeba mu dát čas i trpělivost, neboť nejde o sbírku primárně chytlavých songů. Pomohlo i to, že na ní muzikant méně experimentuje a postavil ji na své nejsilnější devíze, totiž ryzím písničkářství. Tahle deska je skvěle vykreslený Glen Hansard osobně. (Ondřej Hricko)
22. The Chemical Brothers - For That Beautiful Feeling |
The Chemical Brothers na své desáté řadovce jen potvrzují svou pozici jedněch z nejpozoruhodnějších producentů elektronické hudby. Pánové
Ed Simons a
Tom Rowlands vlastně nikdy nenasazovali trendy - vždy si hráli na vlastním písečku. A snad právě díky tomu jsou stále na vrcholu (jejich živá vystoupení jsou toho důkazem).
Na novince nadále servírují nadstandardní mix převážně instrumentálního psychedelického housu a techna, který nějakým způsobem zní jako popová hudba. "For That Beautiful Feeling" sice nenabízí hity jako "Go" nebo "Galvanize", ale stejně jako každé z předchozích devíti alb této dvojice obsahuje okamžiky, které se vám zakousnou do mozku a odmítnou odejít, ať už jste byli
večírkovat včera, nebo před třiceti lety, když vypustili svůj debutový singl "Song To The Siren".
Absence hitů je navíc vykompenzována určitou provázaností - nahrávka nejlépe funguje jako celek. Hostující
Beck a nový objev, zpěvačka Halo Maud, jsou příjemným zpestřením. (Jakub Malar)
21. boygenius - the record |
Superkapela složená ze tří výrazných songwriterek posledního desetiletí, to jsou
boygenius. Julien Baker, Lucy Dacus a Phoebe Bridgers si často hostovaly na vlastních nahrávkách a z profesní známosti se stalo velké přátelství, které dalo vzniknout společnému šestipísňovému EP. Loňský debut "the record" už byl vyloženě očekávaný.
Jeho základ tvoří skladby, jež vznikly původně pro sólové projekty. Setkáváme se tak s odlišnými přístupy: Lucy hraje na emoční stránku posluchače svojí melancholií, Pheobe osciluje mezi cynismem a upřímností a Julieniny vokály způsobují, že jí projde i ta nejsilnější ironie. Ačkoliv zde převládají křehké písně, bez výraznější údernosti, celek působí naprosto soudržně a záměrně. Posloucháme zde tři talentované muzikantky, a když se jejich čisté vokály spojí v elegantní harmonii, jde o mimořádný zážitek. Pojem superkapela je na místě. (Ondřej Kocáb)
