"Das Schloss", "Amerika", "Der Process". Tři nejrozsáhlejší fragmenty, jejichž autorem je pražský, německy píšící spisovatel Franz Kafka. Zásadní autor dvacátého století, zdroj nejrůznějších interpretací, inspirací i vášnivých diskuzí a v roce 2024 si připomínáme sto let od jeho úmrtí, jeho aktuálnost ale, zdá se, nepolevuje ani v jedenadvacátém století. Úzkost člověka, kterého drtí neviděná státní/úřednická/korporátní mašinérie, ledacos řekne i modernímu člověku.

Kafku lze navíc uchopit všelijak. Ostatně, první projekt pod hlavičkou Kafka Bandu (potkal se v něm spisovatel Jaroslav Rudiš, muzikant a výtvarník Jaromír Švejdík a muzikant Dušan Neuwerth, kteří s sebou sbalili pár dalších výborných hráčů) vznikl jako soundtrack ke komiksu a změnil se v divadelní inscenaci, ten druhý, "Amerika", už muzikanti pro divadlo vytvořili rovnou. Loňský "Der Process" naproti tomu vznikl z čistě hudební potřeby - a potřeby uzavřít trilogii - a prostě mi přijde hudebně sevřenější a muzikantsky opravdovější. Ne nadarmo zazněl v Akropoli celý.

Ještě předtím ale pódium patřilo Miloši Dolinskému, tedy one-man projektu Černý tesák. Ten s kytarou, kazeťáky a několika dalšími udělátky propojoval zasněný ambient, beaty i hutné kytarové stěny. Ne úplně stoprocentně úspěšně, bohužel. Na muzikantovi z jesenické Vidnavy byla znát nervozita, na klidu mu nepřidávala ani stávkující technika. Přesto svůj set zvládl s grácií a nejsilnější paradoxně nebyly ty zasněné pasáže, ale naopak chvíle, kdy vedení převzaly hlučné kytary a tvrdé beaty. Tudy, myslím, vede cesta.

Sedmičlenný Kafka Band, naživo posílený ještě o houslistu, věnoval základní set desce "Der Process". Ta zazněla celá v tom pořadí skladeb, jak jsou zaznamenány i na albu. Příběh z neznámého důvodu zatčeného Josefa K. byl naživo rozšířen o čtené úryvky přímo z díla i o drobné Rudišovy interpretační, jazykovědné či vlastivědné vsuvky. Temnému a zamotanému světu knihy, který klade spoustu otázek, ale jen na málokterou skutečně odpovídá, to přinášelo trochu světla, nadhledu i humoru.

Hlavním povoláním spisovatel Rudiš tady dokonal přerod v muzikanta a pódiovou osobnost a pod reflektory je mu bezpochyby dobře. Dokonce trochu zastiňoval i usměvavého a viditelně spokojeného Švejdíka. Ten si zase střihl bezprostřední taneček s Dušanem Neuwerthem ve skladbě "Dveřník - Tünhüter". Velký kus divácké přízně si zpěvem v anglické "Stud - Shame" pro sebe ukousl také Lukáš Morávek, jinak skromně nenápadný muž s kytarou či trubkou. Deska byla konečně také pokřtěna, jak jinak než pivem.

Přídavek byl prostorem pro připomenutí starších skladeb i atmosférické jednohubky "Stromy", která se zatím na žádné z alb nedostalo. Dvěma kusy byla zastoupena prostřední "Amerika", silným momentem byla hlavně Švejdíkova "Der Verschollene - Nezvěstný". Tady potlesk Akropoli téměř zbořil. Dekádu slavící debut připomněla silná, mírně přearanžovaná temnota "Hrob". Na rozloučenou zazněly "Děti na silnici", další z dosud nezaznamenaných věcí.

Byl to krásný večer, temný, silný, ale zároveň i takovým svým zvláštním způsobem milý. Kafka popisuje temný svět, Kafka Band temnotu v textech propojuje s paradoxně lehoučkou, klubovou nebo naopak zamyšlenou hudbou. Na deskách to lícuje převážně skvěle, živé provedení přidává na emocionalitě a opravdovosti. Doufám, že tuhle kapelu budeme na pódiích ještě nějakou dobu vídat, je to totiž docela unikát.

Jestli tam někde v sále byl přítomný František Kafka (jak ho důsledně v počeštěné verzi Jaroslav Rudiš jmenoval), měl by určitě radost.