Po prudkém startu v podobě dvou releasů vydaných jen s ročním odstupem ("Smrtci" 2019 a "Arcizlo" 2020) formace z Jindřichova Hradce Nāv trochu zpomalila. Jistý vliv na to dozajista měly i okolnosti vnější kultuře zrovna nepřející, nicméně myslím, že to bylo ku prospěchu věci. Vloni v prosinci se kapela opět studiově probrala k životu a vydala split se spřátelenými Lút, na němž po svém předělala skladby od The Plastic People of the Universe a Dagmar Andrtové-Voňkové. Underground může nabývat různých podob a zároveň to ukazuje na šíři vlivů, kterou jsou Jihočeši schopní nasávat.

Albová trojka "Trpte" - opět je třeba vypíchnout schopnost muzikantů pojmenovat svou tvorbu skutečně zapamatovatelně - je už od pohledu velmi ambiciózní dílo. Už ten velkolepý začátek za zvuku dunění bubnů hypnotického sborového zpěvu "Fear the sign of torture / Fear the sign of messiah / Fear the sign of your culture / Fear the cult of pariah". Pak se přidají ostrá tempa bicích a specificky nazvučené, hodně nabroušené a zašpiněné kytary.

Jistá typická chaotičnost zůstává - jako by Náv nacházeli průsečík mezi současným zvukem Mayhem a velkolepostí Behemoth. Nad vší tou žánrovou frenetičností ale má navrch naléhavý tlak a pohlcující atmosféra. "Trpte" je, věrno svému názvu, velmi intenzivní dílo, které na posluchače působí jako jakási dosud nezformovaná hrůza spíše než monstrum, které už jde posluchači po krku.

V tomto ohledu trojice Ivar (kytara, vokály, synth), Hrom (basa, vokály, synth) a Herm (bicí) roste album za albem. Nepřesycuje svou novou muziku nápady, "Trpte" působí přímočarým, syrovým, agresivním dojmem, neztrácí ale své odstíny a nezbytné detaily. "Vanitas" tu tak na ploše necelých pěti minut pracuje s trojdílnou strukturou, "Vukojebina" osvěží blackovou matérii ženským vokálem a taková "Usurpator" vpustí do hry punkové bicí. Drobná vybočení z ortodoxie působí svěže a nejsou samoúčelná. Pomáhají držet pozornost, podobně jako jeden z trumfů skupiny, totiž střídající se a jasně rozeznatelné vokály.

Nāv rostou a deska "Trpte" je dosavadním maximem tohoto vývoje. Postupně si pootvírají dvířka a opatrně nahlížejí do nových teritorií. Svůj zvuk a výraz ale neopouštějí, naopak v něm nacházejí nové nuance a prostor k hlubšímu uměleckému vyjádření.