Publicista Aleš Palán je výraznou tváří porevoluční žurnalistiky a mistr rozhovorů - jeho publikace "Raději zešílet v divočině: Rozhovory se šumavskými samotáři", "Jako v nebi jenže jinak" či knižní rozhovor s Miloněm Čepelkou šlo přehlédnout na pultech knihkupectví jen obtížně. Kniha "Pětadvacet na pamětnou" je méně nápadná a asi těžko dožene výše uvedené bestsellery. Přesto je důležitá - a rovněž originální.

Dvacet šest jmen, respektive dvacet pět klasických písničkářů a bonusový Jiří Suchý, jejich nekorunovaný král a přesto muzikant, který onu typickou představu barda s kytarou úplně neztělesňuje, je průřezem celou generací.

Je tu triumvirát Jaroslav Hutka - Vladimír Merta - Vlastimil Třešňák, jsou tu vtipálci Dědeček či Jahelka, filozofové Jiří Smrž či Jakub Noha, folkaři (Pavel Žalman Lohonka), bluesmani (Ivan Hlas) i nezařaditelné originály typu Dagmar Andrtové Voňkové, Michala Němce nebo Jana Buriana. Prostě osobnosti, jedna vedle druhé mistři svého řemesla.

Vybroušenou formu rozhovoru tu nahrazuje zdánlivě odosobněná forma dotazníku. Všech dvacet šest respondentů odpovídá na ty samé otázky, každý hezky po svém, podle svého naturelu, nálady i vztahu k tomu, kdo je pokládá. Někdo je hravý, jiný stručný, někdo odpovídá s jaksi mírně povýšeným odstupem, jiný se nad dotazy skutečně hluboce zamýšlí.

A že jim to Palán neulehčuje. Nezajímají ho žádné očividné věci. Neptá se, kdy jste poprvé vzal/vzala do ruky kytaru (respektive usedl/usedla ke klavíru) - to už se raději ptá na tinnitus. Hraje si s Adamsovým "Stopařovým průvodcem po Galaxii", když se ptá po smyslu života, předkládá témata jako revoluce, hudba i zákruty tvorby.

Nezkoumá ani tak daného písničkáře jako veřejnou osobnost - ostatně biografická a diskografická data doplňují krátké medailonky každého ze zpovídaných -, ale spíše hledí do jejich duše a zjišťuje jejich pohled na svět. A je pak na každém ze zpovídaných, zda na tuhle hru přistoupí. Někdo se bere smrtelně vážně, jiný naopak s autorem nad otázkami rozehrává svou vlastní hru.

Zvolená forma má své výhody i úskalí. Tím, že se šestadvacet osobností potýká se stejnými dotazy, vytváří se specifická mozaika, kdy je každé z témat nasvěcováno právě originálním viděním světa. Čtení tak většinou velmi rychle utíká a knihu lze v pohodě zhltnout na pár posezení.

Nevýhodou je jistý stereotyp, který vede k tomu, že u posledních zpovídaných už čtenář ani nečte otázky, tak moc se zaryjí do hlavy. Pramení z toho i jistá neosobnost, specifika jednotlivých duší se musejí projevit až v odpovědích - otázky samotné vlastně tak úplně na tělo nejdou a respondent se z nich může celkem snadno vykroutit. Místy si odpovědi také vyloženě říkají o dialog, jenže ten bohužel nepřichází.

Ve své stručnosti se ale daří těch šestadvacet osobností nahlédnout docela hluboce. Je ale třeba číst mezi řádky a část odpovědí hledat i v samotném způsobu, jak se na položené dotazy reaguje. Zároveň je kniha i dost unikátním písničkářským setkáním a rozhodně stojí za přečtení, zvláště jste-li zájemci o tuto oblast domácí hudby. Slupnete ji jako malinu.