Hudebně je Jiří Smrž činný už od sedmdesátých let, pod vlastním jménem však debutoval až v roce 2001 počinem "Dědičná krev". Od té doby vydává pravidelně - naposledy "Vojnu a mír" před třemi lety - a ještě stihnul dostat dvě Ceny Anděl. Letos však svou diskografii rozšířil opravdu výrazně: rovnou o trojalbum.

Smržovy desky nikdy nepatřily k nejkratším, tady se ale jde mnohem dál. Kolekce "Tři muži" totiž nabízí rovnou tři plnohodnotné disky pojmenované "Samota", "Jestřábník" a "Autoportrét". Dohromady se jedná o čtyřicet tři písní s celkovou délkou přes tři hodiny. Je tu toho hodně k poslouchání a hodně k přemýšlení.

Trojici cédéček vyplnily nahrávky z přelomu tisíciletí i ty poněkud aktuálnější - natáčelo se v letech 1999 až 2001 a 2019 až 2024. Máme tu tak před sebou skladby čtvrtstoletí staré i takové, které přirozeně odrážejí aktuální dění. Přesto sbírka nepůsobí jako nějaké archivní sebrané spisy, ale jako celistvé dílo, které dává smysl v dílčích třetinách i jako objemný celek.

Písničkář Jiří Smrž není oním od přirozenosti štiplavým komentátorem, ale spíše tichým pozorovatelem: života, člověka, duše. V písničkách se tak odrážejí přesně opsané situace z běžných dní ("Na tramvajové tepně"), najdeme tu historické reminiscence ("Statek u Waterloo"), lyrické obrazy vesnické krajiny a drobků osamělého života v ní ("Nebe nad Zbelítovem)" i ponuré ponory do vlastní duše ("Plahočení listopadem").

Všemožné podoby jeho tvorby - a předchozí odstavec nabízí pouhý odlesk z dění na trojalbu - propojuje silný smysl pro přesný lyrický obraz. Písničkář dává dohromady střípky života a situace staví na základě pocitů a dojmů, které tvoří metafory v posluchačově mysli, nikoliv tím, že by popisoval. V každém okamžiku jde hlouběji, za povrchní dojem. Smržův autorský svět je plný otázek, bloudění mezi slovy, občas tu jako kotva textem poslouží odkaz na historii, literaturu či jiná umělecká díla.

Jiří Smrž nedává posluchači jasné odpovědi, nevede ho za ručičku k zapamatovateným pointám a sloganům. Tyhle písničky si nebudete zpívat, ale přesto uhranou.

Cestu do jejich nitra neulehčuje ani jejich forma - základní písničkářský mustr, tedy kytara a zpěv, jen tu a tam provzdušní bohatší nástrojové obsazení. Sem tam zazní dobro, mandolína, housle, baskytara, klávesy, sám Smrž občas sáhne po harmonice. Minimalismus ale vždy směřuje k jádru, výpovědní hodnota všech tří nosičů v kompletu leží v textech.

Písně mohou hladit po srsti kýčovitými obrázky, které se před vámi bez většího přičinění rozvírají samy a svá tajemství dávají k dispozici na zlatém podnose. Na "Tři muže" možná budete muset vzít šperhák. Jiří Smrž vyžaduje posluchače, který chce vnímat, ne být jen náhodným kolemjdoucím.