Kapela Hromosvod, jejíž kapelník je Ondřej Fencl, existuje téměř třicet let. A po pravdě - její tvorba mi zůstávala utajena. Jen jsem zaslechl pár písní v rámci koncertů s Lubošem Pospíšilem. A tak když se mi nabídla možnost zrecenzovat album "Sen nenasytných kluků", řekl jsem si: No, vlastně proč ne… Je to výzva.

Slovo výzva mi dlouho brnělo v uších. Vysvětlím proč. Tato deska totiž zní tak nějak příjemně a tak nekonfliktně si proplouvá posluchačovou hlavou, bez ambicí dobývat hitparády, a zároveň jaksi povědomě. Najdete na ní tolik příjemných skladeb, že vlastně nic jiného nehledáte a stačí vám, že rozdává radost a navozuje příjemné stavy. A právě o těch neurčitých, leč příjemných stavech se většinou dost špatně píše.

Prošel jsem si své folk-rockové hudební období a songy na tomto albu krásně voní právě oním sázením tónů, akordů a tvořením atmosféry. Jaksi samozřejmě, ale též i trochu povědomě. Nehledal bych za tím nic úmyslného ani zlého. Je to spíš jen tím, že Fencl opravdu hrál s mnoha našimi hudebními ikonami. Vlivy od takových lidí chtě nechtě nasajete a víceméně neplánovaně naroubujete do svých nápadů.

Ale od začátku. Na odlehčenou zazní nezvykle kvapná titulní píseň, ta přejde v poklidnou dumku "Temperami" se skvělým úvodním až sabbathovským riffem. Ostatně právě jím tak trochu klame tělem. Z folk rocku se oblékne do hardrockové vesty a tu zase hned ladně odhodí. Jeden z opravdu silných kusů, navíc se skvostnými houslemi Hany Vyšínské. Perfektní začátek.

Další vývoj desky je vlastně obdobný. Písně se přelévají z pohody do ještě větší pohody. Přispívá tomu i nekonfliktní a civilní pěvecký projev samotného principála. Převažuje folk-rockový nádech, který krásně hladí po duši a vyzývá k cestám kamsi do neznáma... Anebo právě do ulic Prahy, která je v textech často zmiňována.

Musím vyzdvihnout instrumentální kvalitu celé nahrávky. Vrstvené nástroje v posluchači vzbuzují dojem, že muzikanti hrají jen pro něho a s každým dalším poslechem pro něj vymýšlejí další a další zvukové plochy. Je znát, že si s tím dali práci jak samotní členové bandu, tak i jejich kolegové ve studiu SONO, kde tato kolekce vznikala.

Na jednu stranu jsou tu songy, které hladí, a na druhou i ty, které je třeba delší dobu vstřebávat ("Duha nad Žižkovem", "Ramzová", "Zemřelý město", či "Báro" …). Ne že by byly špatné, to ne, ale působí trochu jako z jiného světa. Najednou mi připadá, že osobitá (možná i místy městská romantická) poetika jde stranou a nastupují ambice zkusit to jinak, přičemž výsledek místy vyvolává pocit slyšených (nejspíše nechtěných) inspiračních zdrojů.

Faktem ale zůstává, že Ondřej Fencl a jeho Hromosvod natočili velmi slušnou desku. Nejvíce mě baví ona folk-rocková stránka, která nutí k zamyšlení a zastavení. Právě ta tvoří silnou a výraznou tvář tohoto díla. Naopak mě ruší tendence chtít být někým jiným, a v těchto místech "Sen nenasytných kluků" působí lehce roztříštěně.

Přesto bych se nebál vyjet s tímto albem na dlouhou cestu autem a bavit se jeho poslechem, aniž bych musel nějak přeskakovat jednotlivé skladby. Kdo má rád český folk rock, tomu jej rozhodně doporučuji… nejen do auta.