Katarzia s albem "Šťastné dieťa" předkládá své dosud nejintimnější dílo

Dětství je obdobím v životě člověka, na které povětšinou každý vzpomíná opakovaně. Období, ve kterém je dovoleno prozkoumávat svět, dělat chyby, jež vám ostatní s láskou odpustí, ale také je to čas, kdy každý formuje svou osobnost. A zároveň také kus života, který vám vryje pod kůži malé ranky a někdy také velká zranění. Většina lidí se však při vyslovení slova dětství na chvíli osvobodí od povinností, starostí a konvenčnosti.

Podobně jako při pohledu na přebal alba "Šťastné dieťa", na kterém se Katarzia škrábe k postavám z písku nad ní. Těžko byste v tomto kontextu hledali něco trefnějšího. Možná proto také hned první píseň nese název "Piesok". Písek zde představuje bezpečí a za jeho bezbřehostí se schovává kus bujné fantazie. Minimalistický hudební podklad v podobě kláves a výraznějších bicích dává vyniknout zpěvaččině hlasu. Nejde tady ani tak o naléhavost jako spíše o pozvolný úvod do nové kolekce.

Mrazivou atmosféru si s sebou nese titulní song. Sledujeme zde postupný rozpad partnerského vztahu a následné dilema hrdinky, zda si nechat nenarozené dítě, které z něj vzešlo. Už samotný text by mohl skvěle fungovat jako báseň. Není jednoduché pro podobné písně volit hudební podklad, Katarína Kubošiová to ale zvládla na výbornou. Piano v pozadí citlivě podtrhuje zranitelnost ženy v dané situaci. Neruší, jen spoluvytváří náladu vyprávěného příběhu.

Jak už první minuty poodhalily, čeká nás mnohem akustičtější nahrávka, než jakými byly ty předchozí, v nichž autorka experimentovala se syntezátory. Možná je to i záměr, aby tím podtrhla otevřenost, se kterou se pustila do skládání. Jedna z těch jednodušších kompozic, co se struktury týče, je "Tomboy". Má v sobě kus protestu proti zavedeným stereotypům mužských a ženských rolí, je prosycena melancholií a na pozadí jemně cinká pouze akustická kytara.

Tím, že stopáž desky překročí tři čtvrtě hodinku a jde převážně o pomalé skladby, může se stát, že se pozornost posluchače začne snižovat. V závěru tak Katarzia přichází s pojistkou v podobě syrových obrazů "Dosť".

"Posielaš mi hlasovky do Ameriky, že si išla na pumpu si kúpit flašu vodky. Aby sa ti ulavilo, porezala si si ruky," zpívá ve změti vícehlasů. Autentický popis závislého vztahu neznámé osoby, která volá o pomoc, ale současně si pomoct nenechá, je prokládán hlasovými zprávami, které zpěvačka adresuje onomu člověku. Díky tomu píseň po celou dobu nabírá na vážnosti, načež vás na konci pustí a osvobodí od všudypřítomné úzkosti.

Ti, kteří tvorbu Kubošiové sledují delší dobu, vědí, že se nikdy nebála témat, která na naší hudební scéně nejsou zrovna populární. Často se vyjadřuje k otázce genderové rovnosti nebo objektivizaci ženského těla. To vše najdete i na jejím aktuálním albu. Příběhy vypráví neotřele a poutavě, s postupnou gradací.

Říct ovšem, že "Šťastné dieťa" je čistě o ženách, by byl zásadní omyl. Ačkoliv jsou texty často adresovány ženským postavám, je toto dílo převážně o vztazích mezi oběma pohlavími. O tom, jak si často nerozumíme a rozumět nechceme, jak děláme v životě rozhodnutí na základě cizí vůle, a také o tom, jak se v nás často oproti zmiňovanému dětství vytrácí lidskost. Katarzia v nás i tentokrát po poslechu nechává rezonovat témata, která mohou potkat každého z nás. Zároveň jde o jednu z nejotevřenějších a nejintimnějších zpovědí, které jsme od této muzikantky dosud slyšeli.