"Přijde mi, že ještě stále nejsme tak staří, abychom nemohli přicházet s něčím třeba alespoň trošku progresivnějším," nechal se slyšet Mirai Navrátil v rozhovoru s Pavlem Kučerou na youtubovém kanále Kytary.cz a doplnil, že zatímco dříve považoval za své vzory kapely jako Green Day, Blink-182 a Sum 41, dnes kouká spíše směrem k mladší generaci a umělcům typu Calin, Stein27 nebo Sofian Medjmedj.

Připravil si tak půdu pro vydání dvou nových singlů, "Dopis" a "Summer Love", v nichž je inspirace mumble rapem nepřeslechnutelná. Znamená to tedy, že pro poslech jejich nové desky budeme na Spotify překlikávat do kolonky lyrics, abychom vůbec rozuměli, o čem zpívají, jako to dnes musíme dělat v případě debutu jejich předskokanky Pam Rabbit? Je to dost možné. Na to si ale ještě budeme muset počkat do jara příštího roku, na kdy je jejich nová kolekce naplánovaná. Což není úplně pozitivní informace, protože by se nabízelo, aby podobně jako v případě Bena Cristovao vyšla čerstvá studiovka v den koncertu a show na ní mohla být postavená.

To se ale nestalo, a O2 arena tak čelila reálné možnosti dostat rok od posledního vystoupení Mirai v této největší české hale podobný program. A on podobný opravdu byl, nicméně přinesl i pár změn.

Předně je dobře, že skupina vynechala otřesný singl "Narozeniny", že už se nevrací k jalovým popěvkům typu "Dítě robotí" a že ještě pořád dokáže vystavět silné momenty, jakými byla Davidovi Stypkovi věnovaná píseň "Lítej (Davidovi)" s muzikantskými hosty, během níž publikum zalily růžové a modré konfety.

Také nezapomíná na fungující hity typu "Volám", "Øtchi", baladu "I přes to všechno", kterou frontman zazpíval od zvukaře poté, co k němu doplul na matraci za zvuků singlu "Vedle tebe usínám", a která tak suplovala nafukovací jahody z minula. A vidět také bylo, že kdykoliv si čtyřčlenná formace z Frýdku-Místku na pódium pozvala hosta, hodně to jinak spíše poklidnou atmosféru v hale oživilo.

Ať už to byl Paulie Garand při "Yesterday", dívka z publika v trochu podceňované baladě "Vlci", mladík Oto, který si střihl na bicí "Song 2" od Blur (a nežádal o písničku od Kabátů jako kdosi před pár dny v Ostravě), nebo třeba jejich dlouholetý producent fiedlerski, který si s kapelou dal vyloženě rockovou novinku plnou plamenů, jež pro potřeby vypsání setlistu výše dostala pracovní název "Ruce hore".

Vůbec největší randál ale nastal, když se milovník playlistu New Music Friday na Spotify prodíral davem od zvukaře zpět a u toho procházel tribunou mezi fanoušky. A jak tak stoupal po schodech nahoru, tak ejhle, na jednom z nich seděl na skladbu "Pojď ke mně blíž" připravený Ben Cristovao! Absolutně nečekané překvapení se rázem stalo vrcholem večera a za ten neotřelý nápad je potřeba skupinu pochválit. Stejně jako za nenápadný šťouchanec do všech, kteří se do O2 areny rozhodli nasáčkovat v následujících měsících, aniž by si kariéru budovali podobně svědomitě jako právě hvězdy posledního listopadového večera.

Víc než čtyři odstavce chvály už ale někdejší předskokani Kryštof bohužel nedostanou. Ten koncert totiž trpěl několika výraznými nedostatky, díky nimž jsou celkové dojmy vlažnější. Design stage v podobě tří nudných obdélníkových obrazovek nabídl nenápadité projekce, z nichž třeba stránky Bravíčka byly k vidění už posledně. A ten zbytek nějakou invenci postrádal úplně. To nemáme v Česku nikoho, kdo by kapelám poradil s grafikou?

Nadužívaná zdvihající se platforma na čele mola taky vypadala, že už má své nejlepší roky za sebou. Kymácela se tak, že to muselo být vidět i ze čtvrtého patra. A i řada dalších vizuálních prvků působila docela chudě, ať už to byly plameny, jiskry nebo drobné rachejtle. Jako by snad Mirai nakupovali pódiovou výbavu někde ve výprodeji.

V kombinaci s frontmanem, který tentokrát nepůsobil úplně ve formě a téměř nekomunikoval s publikem, tak bylo složité nechat se strhnout. Přitom zkušení koncertní harcovníci vědí, že když máte halu plnou přibližně dvacetiletých fanynek, atmosféra bývá tak euforická, že se umělec už nemusí ani moc snažit a má způlky vyhráno. Tady se ale většinu koncertu prosedělo a kývalo se do rytmu. Památných momentů, jako byly mexické vlny se svítícími telefony a závěrečné poskakování zejména v přídavcích, bylo příliš málo. Chyběl tomu wow efekt. Něco, díky čemuž byste měli pocit, že do toho kapela dala všechno. A to by vás následně pohltilo natolik, že byste u toho zapomněli na okolní svět a bezuzdně jste se bavili. A to je strašná škoda.

Nechápejme se ale špatně. Pořád to byl povedený koncert a bude zajímavé sledovat, jak se jednoho dne bude koňům ze stáje Universal Music dařit v nevyhnutelném Edenu. Jen bylo tentokrát cítit, že se večer mohl vydařit ještě o dost lépe.