Lhát se nemá, učili nás ve škole. A "Six Degrees Of P-Funk: The Best Of George Clinton & His Funky Family" lže už v názvu. Tohle prostě není výběr toho nejlepšího ze sólových kariér členů funkové armády Parliament / Funkadelic, nýbrž jen výběr toho nejlepšího, co vyšlo na Clintonově vlastní značce Uncle Jam, které se po jejím krachu ujaly firmy Columbia a Epic. Protože Clinton v době své největší slávy vydával souběžně hned na pěti labelech, je jasné, že je to výběr velmi omezený. Spadá do něj jen jediná sólová deska Clintona i geniálního basáka Bootsyho, jeho projektu The Sweat Band, dále dvě alba Waltera "Junie" Morrisona, jedno Philippe Wynneho, deska projektu Mutiny, bubeníka Bigfoot Bradleye a album Mico Wave, které Clinton produkoval a navíc první album P Funk Allstars - Clintonovy doprovodné kapely z 80. let. Sečteno a podtrženo, devět alb, které vyšly na Uncle Jam. Všechny je spojuje postava hudebního mimozemšťana George Clintona.

Výběr otevírá Clintonův poslední sólový hit a důkaz, že i v 90. letech je funkový král pořád ve hře - "If Anybody Gets Funked Up (It's Gonna Be You)", jenž je starý sedm let. Clintona v albové verzi doprovázejí rappeři Erick Sermon a MC Breed, kteří se otevřeně hlásí k odkazu P-funku. Druhá skladba "Funky Kid" je také z posledního alba "T.A.P.O.A.F.O.M.", na kterém se Clinton pokoušel odpovědět na masivní vlnu g-funku, kterou ohlásil Dr. Dre vysamplováním starých Clintonových pecek. Od této desky bohužel Clinton do dnešního dne nic nevydal, pokud nepočítáme sedm (!) hitových výběrů. Bootsyho sólovka "What's Bootsy Doin'" z roku 1988 je obecně považovaná za jeho nejlepší post-Funkadelic album a hravé "Party On Plastic" a "Leakin'" jsou nejlepším důkazem. Pumpující basa ala Bootsy, ukřičené dechy a nadržené sbory - prostě funk, jak má být. Ale jsme v 80. letech, takže syntezátory a bicí znějí tak, jak znějí. Další dvě skladby má na svědomí Junie Morrison, bývalý člen Ohio Bandu se v sestavě Parliamentu jen mihl a jeho "Love Has Taken Over" je soulová pecka střižená funkoidním podkladem. "Rappin' About Rappin'" je důkaz, že členové klasické funkové party zmákli rap už v roce 1981. Bubeník zodpovědný za groove nejslavnějších pecek Funkadelic / Parliament Jerome "Bigfoot" Braileyho se jednou nepohodl s Clintonem o penězích a dal dohromady projekt Mutiny. Pecky "Lump" a "Funk N Bop" nemají daleko do klasických skladeb jeho mateřské kapely, což ale nijak nevadí.

Phillipa Wynneho se Uncle Jam a Funkadelic ujal v době, kdy ho nikdo nechtěl. A přitom šlo o vedoucího vokalistu někdejších R&B bomb The Spinners a sboristy u Jamese Browna. "Wynne Jamin'" je jediná sólová deska zpěváka s výrazným tenorem, kde kromě funku začíná vystrkovat růžky i disco - "Never Gonna Tell It" je toho důkazem. Deska je také epilogem za Wynneho kariérou, protože rok po jejím vydáním zemřel při svém koncertě. Následují The Sweat Band a po pár sekundách je jasné, že basu drží v ruce Bootsy. Byl to on, kdo dal tento projekt dohromady, ale sestava natočila všehovšudy jen sedm skladeb a vydali jedno album. Asi nejúspěšnější člen kohorty Uncle Jam - Mico Wave - už jsou hudebně v teritoriu, kde vládne Prince. Syntetický pop s funkujícím groove "Instant Replay" jim vynesl v roce 1981 velký hit. Ze stejného ranku jsou na samotném konci našeho výběru dvě skladby, které připomínají tvorbu P-Funk All Stars v 80. letech. Pokud máte rádi raného Prince nebo Michaela Jacksona, pak jsou to kusy právě pro vás.

Velkým plus tohoto CD je obsáhlý booklet s fundovanými poznámkami, které sepsal Tom Vickers (někdejší člen nejslavnějšího funkového cirkusu a dnes odborník na P-funk) a jeho kolega Tom Terrell. Speciálně o George Clintonovi ale platí, že jeho kariéra nikdy nedosáhla kvalit a věhlasu éry Parliament / Funkadelic a nováčkům se nedoporučuje začít u jeho sólové tvorby z 80. let. Navíc okamžiky, kdy Clinton dokázal alespoň částečně navázat na své nejslavnější období ("Atomic Dog" nebo "Do Fries Go With That Shake?") vyšly na deskách, které vydal někdo jiný. Přesto je "Six Degrees Of P-Funk" užitečný výběr. Když už nic jiného, tak ukazuje, že členové P-funk dokázali najít odpověď jak na hip hop, disco, R&B, pop i electro a všechny tyho styly (které samozřejmě vzešly z Clintonovy továrny na chaos) dokázali zpětně funkatizovat. Přesto že 80. léta jsou obecně považována za nejhorší období pro Clintonovy funkatýry, pořád je to pěkný nářez. Pokud ale chcete úvod do klasického p-funku, pak opravdu raději volte jejich klasická alba z let 70.