Před dvaceti lety tihle muzikanti zažívali největší boom - pamětníci si jistě vzpomenou, že pánové dostali dva Anděly - za album "Tune Da Radio" a byli pasováni na kapelu roku 2002. Potenciál rádiových hitů je vystřelil do první ligy. Proto není divu, že stejnojmennou píseň zařadili na samý začátek setu. Pak zažili několik kotrmelců, dvě soudní tahanice (první s Janem Kalouskem kvůli "In da Yard", jež připomínala jeho "Chodím ulicí", druhou s Hynkem Tomanem, který vyfoukl původní název Support Lesbiens).

Na to konto ve středu večer směřovalo i rýpnutí Kryštofa Michala, že jsou vlastně karaoke skupinou a hrají pár let. Já sympatizovala a byla na jejich straně, tedy na té, kde je jádro, frontman a jeho hlas, osobnost charakterizující kapelu a díky níž se dostala do povědomí. Ale zpět k přítomnosti.

V Malostranské Besedě se vše odehrávalo víceméně v podobném módu jako rok předtím. Koncert byl pomyslně rozdělen na dvě poloviny. Ty byly oddělené pauzou - nepauzou, kterou vyplnil host. Vloni byli dva, letos jeden - Michal Skořepa, který coby Pan Lynx před nedávnem vydal debutovou sólovku "Kdo se bojí, musí do lesa".

Z té ale nic nezaznělo. Vzal si na paškál hit hlavních hvězd "English Radio". Komorně, jen sám za doprovodu vypůjčené kytary. Bylo to jiné, nestrojené. Michal vyzval lidi, ať se baví, a dodal, že je taky fanoušek skupiny.

Druhá půlka byla více punková. Zpěvák na sobě při "No Brain No Pain", která se datuje k roku 1993, roztrhal tričko. Byl s odkrytou hrudí v lacláčích a neustále mu padala jedna kšanda. Tak si na své přišly především fanynky (včetně mě), které mohly obdivovat jeho vysportované tělo (už rok a půl dře pod dohledem trenérky - včas se zalekl blížícího se ještě většího jubilea, jeho vlastního, a tak si řekl, že by měl vypadat více k světu).

Navíc zdůraznil, že si pod kalhoty nevzal spodní prádlo, a tak se bojí, aby mu to celé nespadlo. V jednu chvíli odhodil čepici, pod ní schovával blond ježka s černým pruhem uprostřed - jeho typický účes před dvaceti lety v době největší slávy, kdy vystupovali se svými písněmi i v televizních pořadech. (Vloni mu barber na pódiu holil tvář, letos přišel již oholen, protože jinak by vizáží připomínal svého otce.)

Vlastně nebyl to jeden host, i když já ho jako hosta v podstatě neberu. Nechyběl totiž ani Henry D, se kterým Portless natočili poslední album "Back" z roku 2017. První hostovačka byla v "Bet My Soul" z dob, kdy ještě neměli žádnou skladbu, na které by participoval, tak se přifařil sem. Co song v playlistu, to známá melodie, možná i nostalgie. Byl to hudební průřez kapely Support Lesbiens a Portless od raných devadesátek až po současnost.

Formace naznačila, že má velké plány, že se přes zimu nejspíš zavře do studia a příští rok vydá novou desku. Dle Kryštofových slov budou čerstvé kousky filmovo-hardcorového ladění. Už se těším, bylo na čase. Songy napříč léty jsou úderné, plné ostřejších kytar. Proto některé pecky asi slyšíme naposled - uklidí se, aby daly prostor těm novým. Obzvláště ty fousaté Portless oprášili z archivu kvůli této příležitosti a zavzpomínání, protože byly stěžejní v rámci jejich playlistu.

Vrátil se rádiový megahit "Cliché". Zazněl akusticky jen s Rendou za doprovodu kytary - díky tomu nezněl jak léta omílaný cajdák. A došlo i na cover známé Jacksonovy písně "Smooth Criminal", které je už 40 let. Hrůza, jak ten čas letí.

Frontman měl kecavou, což mi nevadilo - bylo to takové roztomilé, když se občas do svých slov zamotal. V tu středu se jednalo o přidaný koncert - ten původní, o den později, vyprodali. Večer byl obohacený i o vernisáž asi desítky fotek Veroniky Maškové, která s nimi během léta jezdila. Snímky si můžete zakoupit a přispět na dobročinné účely. Výtěžek půjde na Hospic Boromejek.

I když se playlist od toho loňského nelišil (asi probíhal víceméně za stejné režie), tak jsem si koncert užila. Tahle skupina prostě umí. Vybrala dobrou sestavu skladeb. Pánové jsou v dobré kondici, v dobrém rozpoložení, připraveni na novou tvorbu. I když jsou věkově (až na bubeníka) kolem padesátky, energie mají na rozdávání, stejně jako v začátcích před 30 lety. Zkrátka: "Punk is not dead!"