Když jsme se domlouvali na termínu rozhovoru, říkal jste, že jste celkem zaneprázdněný. Na čem aktuálně pracujete?

Po prvním rozpadu Support Lesbiens v roce 1996 jsem se dostal k filmu a od roku 1999 dělám prvního asistenta režie. Je to postava, která dostane scénář, vlastně naplánuje celé natáčení a pak to natáčení řídí, aby byl ředitel spokojený. V poslední době dělám spíš hraný filmy, dřív jsem drtil ve velkým spíš reklamy. Ale občas nějakou reklamu udělám i dneska.

Je lepší dělat film, nebo reklamu?

Každý má svoje. Reklama je kratší, což pro někoho může být výhoda a pro někoho nevýhoda. Hraný věci jsou hezký i tou atmosférou, která vznikne ve štábu tím, že jsou spolu ti lidi delší dobu. Je to jak na táboře, tam spolu taky všichni musej' vydržet. Na reklamu je větší tlak. Pamatuji si, že první směnu jsme měli jednadvacet hodin.

Jste puntičkář?

V něčem. Profesní život se liší od soukromého. Na place mluvím, doma spíš mlčím.

Co vás víc baví? Dělat hudbu, nebo film?

Je super, že můžu věci kombinovat. Nikdy jsem nesměřoval k tomu, abych v něčem vynikal a v tom se usadil. Životem jsem proplouval děláním různých věcí. Mnozí si o mně mysleli, že nejsem schopnej dotáhnout věci do konce. Ale mě to tak bavilo, dělat všechno možný. Mám štěstí, že můžu dělat víc věcí najednou a živit se tím. Základem je sebedůvěra vyvážená absolutním pochybováním o všem. Jsem takový praktik, nejsem pánbíčkář. Jsem materialista, který se umí o sebe a bližní postarat. Teda snažím se. Duchovní význam je důležitý, jen se neztotožňuju s předepsanou vírou. Věřím v lidské schopnosti. Mé prokletí je, že o všem moc přemejšlím.

Vloni jste byl u natáčení tří filmů. O jaké projekty šlo?

Za loňský rok to bylo hodně práce. Na začátku roku jsem dělal s Jirkou Vejdělkem "Poslední aristokratku", v létě jsem natáčel film "Štěstí je krásná věc", který půjde teď do kina. A nakonec jsem s Honzou Hřebejkem točil minisérii, kterou napsal Janek Kroupa. Teď s ním připravuju další sérii, ale uvidíme, co na to řekne koronavirus.

Bojíte se ho?

Ne. Ale nedivím se, že mnozí ano. Mají strach z toho, jak se to šíří, ale to se normální chřipka šíří taky. Úmrtnost není tak obrovská, vlastně mezi chřipkou a koronavirem asi moc velký rozdíl nebude.

Letos uplynulo dvacet let od premiéry kultovního snímku "Samotáři", ve kterém jste hrál, zpíval a asistoval. Jak na to vzpomínáte?

Zrovna před dvěma měsíci jsme měli večírek, který uspořádala parta z produkce a na který svolala lidi ze štábu. Sešlo se nás hodně, nechybělo jádro jako David Ondříček, Petr Zelenka, Jirka Macháček nebo Jitka Schneiderová.

Byly koláčky?

Už to není nutný za každých podmínek. (smích) Film jsem neviděl dvacet let a je vtipný, že za mnou choděj lidi a říkají mi, jakej to je pro ně kult. Byl to můj první film a byl jsem s ním tak vnitřně spjatej, že bych se na to nedokázal podívat jako divák, aniž bych se oprostil od informací okolo. Pamatuju si, kdo kde stál, co se dělo ve scénách, které se tam nedaly. Bavili jsme se Honzou Muchowem, že bychom mohli udělat zase nějaký písničky ve stylu "Samotářů".

Ten snímek je jakýmsi vyústěním devadesátek. Byla tahle doba opravdu tak divoká, jak se povídá?

Ježišmarjá. Okrajově jsem si to zažil, nikdy jsem se ale nedostal do pozice závislého člověka. Vlítl jsem do toho, když jsem byl vrcholovej sportovec. Měl jsem tím pádem dobrej fyzickej fond, abych to nějakou dobu ustál. Navíc to bylo tak intenzivní a rychlý, že jsem viděl hned, do jakejch sraček to vede, a rozumově jsem se od toho odcvakl… Tohle můžu dělat dva tři roky a budu nad hrobem. Většina společnosti je závislá, na alkoholu, cigaretách, práškách, jen si to neuvědomuje.

Co říkáte na současnou kinematografii?

Mám pocit, že vzniká spousta slušných a kvalitních věcí, podobně jako v hudbě. Jen po tom není poptávka, není na to prostor a taky není nikdo, kdo by to hodnotil. Ale to je takovej můj pocit. Stejně jako se se*e na slušnost ve společnosti, tak se se*e i na kvalitu. Každej má dnes v ruce mobil a myslí si, jak je učenej.

Na kontě máte i několik titulních písní k filmům i seriálům. Rýsuje se něco nového?

Jednu chvíli jsme přemýšleli, že bychom udělali písničku k "Aristokratce", ale nakonec jsme ji neudělali, protože jsme s Rendou konstatovali, že bychom to žánrově nedokázali vymyslet. Ale není všem dnům konec.

A jak se vám líbí vynalézavý český humor, který si bere na paškál aktuální témata?

Českej humor umí bejt dobrej, nesmí to ovšem být za hranou vkusu. Dokáže být stejně černej jako britskej, kterej mám rád, jako třeba "Monty Python". Mám rád, když si lidi umějí udělat srandu sami ze sebe. Je to potřeba. Líp se s tím žije, když člověk není netykavka a není tak upjatej.

Nedávno jste vydali singl "Say It", ke kterému jste vymyslel i video...

Klip vznikl v nejmenované pražské fabrice. Přišel jsem s námětem, lokací a Vincentem. Toho jsem obsadil proto, že hrál v poslední Hřebejkově detektivce, na které jsem dělal. Jak jsem říkal, vloni jsem měl hodně práce, takže jsem naštěstí neměl čas se zabývat těma nehezkejma věcma, který se děly. Opustilo nás hodně přátel, a to bohužel nečekaně ze zdravotních důvodů, po prohraném boji s rakovinou. Emoce byly tak velký. Žil jsem s pocitem, že jsme si nestihli říct všechno, zároveň jsem nechtěl, aby to bylo smutný sdělení. Mělo by spíš nabádat, abychom spolu více mluvili.

Odráží sound písničky to, jak bude znít deska, kterou letos chcete vydat?

Myslím, že ne. Tohle byla velká odbočka. Za prvé tam zůstává Henry, za druhé mám nutkání si z toho všeho dělat p*del, z hudby, ze sebe. Je to dáno asi věkem. Svět okolo nás mi přijde tak absurdní, až si říkám, že lidi přišli o zdravej rozum se vším všudy. Možná bude deska ještě divočejší, legračnější, možná zazní čeština, rock 'n' roll, kdo ví.

Pětadvacet let nám vyčítali, že se jako Support Lesbiens neustále měníme, my jsme ale nikdy nebyli kapelou jednoho žánru. Vyšli jsme ze zkušebny a jediný měřítko kvality bylo, jestli nás to bavilo. Bylo úplně jedno, jestli to bylo makový. Za vším, co jsme udělali, si stojím. Jestli to bylo do popu nebo do jiného žánru, tak to mělo jistý důvody. 'Back' je návrat jak hudebně, tak zvukově. Na rovinu, když se mě někdo zeptá na rozchod s Hynkem a ztrátu značky, řeknu, že je to vose*, že nás to hudebně zabilo, kór když s tou značkou jezdí dál. On mně s ní vlastně ukradl ksicht, jméno a především jsme se jasně dohodli, že to neudělá. Bohužel svět je někdy nespravedlivej. Odsouzenej byl, ale potrestán úměrně ne. Musel bych to teď dát k civilnímu soudu a možná se dalších patnáct let soudit o něco, co už je dávno zničený. Vidím to jako křivdu, ale kdyby toho nebylo, tak by třeba nevzniklo "Back".

Jak jste se vlastně dali s Henrym dohromady?

Přirozeně jsme se sčuchli, bylo to oživení koncertů, nakonec z toho vzešla deska, z které jsem nadšenej.

A není to trochu přežitek? Vaše spolupráce mi připomíná éru Linkin Park a Jay-Zho?

Zas tak vykalkulovaný to nebylo ani není. Byla to náhoda. René dělal nějakou zakázku a potřeboval rappera. Zmínil se, že dělal s Henrym a bylo to dobrý. Na základě toho jsme udělali nějakou srandu. Mně se vždycky rap líbil. Navíc se na pódiu vždycky cítím líp, když je tam ještě jeden zpěvák. Nejsem na tu ostudu sám. Rád se s někým hecuju. Možná to jednou skončím, ale teď si to užívám. Roky jsem doufal, že něco takového vytvoříme, že se opřeme do tvrdšího žánru. Vyčistila se atmosféra a vytvořilo se něco, z čeho mám obrovskou radost. Kdyby se tohle nestalo, tak bych s tím už seknul. "Back" nás nakoplo. Ne, že bych měl potřebu něco říct, ale mám chuť hrát, co mě bude bavit. I když na nás chodí méně lidí. Nevím proč, asi jsme těžko žánrově uchopitelná kapela pro fanoušky, ale ti, co choděj, jsou nadšení. Netrefili jsme facebookovou generaci, tenhle svět nám je cizí.

A když začínáte od nuly, tak začínáte od nuly. Myslím, že to s Henrym není úplně vyčerpaný, koncertně spolu jedeme dál a uvidíme, jaký písničky budou vznikat k nové desce, ale určitě to bude z části s ním.

Jak se nahrávka bude jmenovat?

Pracovní název zatím zní "We Still Support Lesbiens". Ale je to, jak říkám, spíš pracovní název. Bude vznikat průběžně, mohla by vyjít ve druhé polovině roku. Mám nabráno spoustu motivů, ale nebudeme spěchat, nám už nezbývá nic jiného než se bavit. A člověk se baví, jen když má čas. Nemusí se do toho nutit a přijde to samo. Proces je pomalejší, ale něco dohromady dáme.

René a Zbyněk založili Walkmanz a počátkem dubna vydávají EP. Co na jejich aktivitu říkáte? Nebojíte se, že odejdou z Portless?

O tomhle moc nepřemýšlím. Pro Reného byla hudba vždy i obživou, takže jeho hudební záběr je už dlouho široký. Přeju jim úspěch. Přiznávám, že jsem to ještě neslyšel. Ale já obecně hudbu už moc nevyhledávám. Tuhle roli teď u nás doma plní syn.

Co poslouchá?

Krom toho, co mu narvu já nebo dědeček, můj táta, poslouchá hodně jazz. Chodí na bicí k Badymu Zbořilovi, bubeníkovi J.A.R. a Illustratosphery.

Byl jste to vy, kdo ho vedl k hudbě?

Trochu jsem ho k tomu nasměroval. Má nadání na rytmiku. Koupil jsem mu bicí, když byl malej, a zaplatil mu hodiny ve škole. Věděl jsem, že ho nikdy nebudu nutit, ale doufal jsem, že ho to jednou může chytit. Což se stalo. Bady je autorita, ke které vzhlíží a na které vidí skutečný výsledek píle, to, kam to může vést, a že to není tak nereálný.

Dcerka jde taky v hudebních šlépějích?

Ta má lepší hudební sluch a celkem dobře zpívá. Díky sluchu se naučila z YouTube dobře anglicky. Jednu dobu po nás furt chtěla, ať mezi sebou doma mluvíme anglicky. Hodně tancuje, tak uvidíme, jak to s ní nadále bude.

O jistou formu propojení tance se zpěvem jste se pokoušel i v muzikálu "Rocky", ve kterém jste měl účinkovat…

Dlouho jsem se na tu roli připravoval. Chodil jsem na tréninky, jel jsem do Německa a tak dále. Postupem času se ale bohužel ukázalo, že předpokládaný způsob spolupráce nebude možný, tak jsem od toho musel odstoupit. Jak to nakonec dopadlo, nevím, ale na to období vzpomínám strašně rád. Jak jsem boxoval a dřel v tělocvičně, tak jsem by hezkej kluk, svalnatej.

Dělal jste různé sporty jako baseball, golf, kulečník, sjezdové lyžování, a to i na vysoké úrovni. Opravdu široké rozpětí. Jak to šlo všechno dohromady?

Byl jsem vždycky soutěživej. Takovej ten smrádek, kterýmu když něco nejde, tak to dělá tak dlouho, až mu to jít začne.