Celtic punk má své legendy jako The Pogues, ale i hromadu v současnosti působících kapel. A jakousi velkou trojku by, alespoň z komerčního hlediska a známosti mimo komunitu, mohli obsadit Dropkick Murphys, Flogging Molly a The Rumjacks.

Ti posledně jmenovaní si nejvíce uchovali jakousi ryzost, punkovou zaťatost a nejvíc jim to svědčí v malých klubech, v úzkém kontaktu s publikem. Do Prahy se vrátili po dvou letech (nelže-li databáze Setlist.fm) a opět zamířili do Futura. Bylo vyprodáno a natřískáno. Svůj podíl na tom nicméně měli i předskakující Oi! punkeři z Londýna Booze & Glory.

Úplný start večera ale patřil muzice z poněkud jiného soudku. Písničkář Jesse Ahern je jakousi kombinací pankáče, hospodského rváče a Bruce Springsteena a svou bezprostředností dokázal pomalu se zaplňující sál velmi rychle uhranout. Jen sám, s kytarou, harmonikou, svým hlasem a stompboxem.

Chlapík, který nazpíval backvokály na album "11 Short Stories of Pain and Glory" od Dropkick Murphys, hrál převážně z letošní podařené desky "Roots Rock Rebel". A přesně tohle fluidum kolem sebe úspěšně šířil. Bez větší námahy dokázal strhnout ke sborovému zpěvu i k tleskání do rytmu. Pro mě velký objev. Takhle mají vypadat předskokani - žádná vata.

Booze & Glory nejsou v českých zemích žádní nováčci a fanouškovskou základnu tu mají velmi slušnou. Až to v neděli chvílemi vypadalo, že právě ONI jsou tu ti hlavní. Britsko-polská parta vlétla na pódium s obrovskou vervou za doprovodu patrně svého nejslavnějšího hitu "London Skinhead Crew" a publikum bylo okamžitě její.

Sborové halekačky v "Simple", překřížené pěsti ve fotbalové hymně "Three Points" (West Ham United poslední zápas vyhrál, takže byl důvod k oslavám), pogo v oslavě sounáležitosti v partě "Raise The Roof", pětice klub doslova ovládla.

Nepřehlédnutelný byl zejména basák Chema Zurita (mimochodem, prošel si hraním v klasických kapelách The Vibrators nebo UK Subs). S dvojitým, zářivě modrým čírem byl dokonalým ztělesněním punku, místy dokonce působil dojmem, že je mu stage malá. Muzikanti jsou ale patrně zvyklí na menší prostory, mezi sebou i nástrojovkou se proplétali velmi zdatně. Výborný set, který doslova vybuchoval energií.

Přít se o to, kdo tady měl větší dav, je asi zbytečná otázka. Pravda je, že při přípravě The Rumjacks se složení v první třetině sálu proměnilo - kostkované košile se odsunuly dozadu k pivu a nahradilo je větší množství bekovek.

Nicméně pokud někdo čekal, že by snad byli fanoušci celtic punku klidnější (přece jen, tahle větev punku je obecně vzato trochu přístupnější než Oi!), byl by na omylu. Okamžitě s první skladbou se totiž pod jevištěm rozjela naprostá divočina. A pogo postupně nabíralo na intenzitě a neustávalo. Nakonec přibylo, potom, co tuhle kratochvíli odstartoval zpěvák Mike Rivkees, i pár stagediverů.

I australští headlineři byli na scéně Futura poněkud namačkaní - pět hudebníků pěkně v jedné řadě, bubeník kdesi v pozadí - tady to ale nevadilo. Nejvíc pohyblivý byl právě Rikvkees, ostatní byli po většinu času připoutáni k mikrofonům. Samotný vokalista dokázal některým skladbám vtisknout až rapovou dikci, slova sekal, plival, ale zároveň snadno vplouval i do melodií, například v romanťárně "Rhythm of Her Name". A ještě k tomu stačil obsluhovat flétny.

Už tak rychlé skladby muzikanti naživo ještě zrychlili a podle hesla "Žádné velké sr..í" projeli šestnáctipoložkovým setlistem, zakončeným přídavkovou směskou, zhruba za hodinu. U spousty kapel by se dostavil pocit neúplnosti, či snad odfláknutí. Tady pravý opak - pocit vrcholně povedeného koncertu, který měl naprosto pohlcující energii.

Když jsem se pak davem sunul k východu, boty se lepily k pivem nasáklé podlaze a já jsem potkával spoustu potem zbrocených lidí. Ale také spoustu úsměvů, někdy až euforických.