Ani Irové, ani Američané, ale skupina z druhého konce světa - z Austrálie. The Rumjacks letos v březnu vydali svou pátou řadovku, a jejich cesta tak trochu začíná připomínat to, čím si prošli právě výše zmínění Dropkick Murphys: i tady je totiž v průběhu času znatelný odklon od punku s folkovým kořením spíše k folku s punkovým srdcem. Tedy k formě, která dobře šlape, dobře funguje a také přitáhne širší publikum. Ne že bych chtěl kteroukoliv z formací osočovat z podbízivosti.

Na to si The Rumjacks, čerstvě posíleni o zpěváka Mikea Rivkeese, stále zachovávají neochvějně punk-rockový tah na branku a žánrovou přímočarost. Jejich svižně uhánějící skladby zdobí sborové a na první dobrou chytlavé refrény. Dofolkova jejich sound barví tahací harmonika, mandolína nebo banjo. Přístup nikterak novátorský, "Hestia" nicméně baví v podstatě od začátku do konce.

Umí se téměř romanticky rozněžnit v "Rhythm of Her Name", vyklenout neobvyklý melodický háček v naléhavém titulním songu nebo stvořit jakýsi irský folkový soundtrack k westernu v "Through The Iron Side". Deska má spoustu barev (i reggae!), drží, posluchače nepustí.

Výčet by nebyl kompletní, kdyby nedošlo na sborovou hospodskou halekačku - tady ji zastupuje lehounce provoplánová "Sainted Millions". Ale co už, dobrý to je. V hudbě téhle bandy zůstává naplno přítomná frackovitost, hlučnost klubových kapel, nesmlouvavost, ale také obrovská radost z hraní, která se velmi rychle přenáší i na posluchače.

Dropkick Murphys naplánovali svou očekávanou novinku na konec dubna. Vstoupí do ringu s docela tvrdým soupeřem, který možná nemá zatím takový věhlas, ale rány rozdává slušné. A dá-li epidemická situace, The Rumjacks se 18. prosince zastaví v pražském Futuru.