Možná si říkáte, jak asi může vypadat vzpomínání u člověka, který má v současnosti problém dát dohromady větu a zapamatovat si texty alespoň několika písní. Jenže afázie, jíž Václav Neckář trpí a se kterou bude už do konce života bojovat, neoslabuje mozek jako celek, ale pouze jeho určitou část (dle webu klinickalogopedie.cz jde o poruchu produkce a porozumění řeči a vzniká při ložiskovém poškození mozku; je řazena mezi poruchy jazyka, neboť nejsou primárně poškozeny motorické modality řeči - respirace, fonace, rezonance a artikulace - ale přesto dochází k obtížím v užívání jazykového vyjádření; intelekt jezachován).

Jak v úvodu knihy "Všechny moje války" píše editor Jan Hlaváč, tenhle člověk si pamatuje naprosto neskutečné věci i úplné detaily z dávné minulosti, má také perfektní orientační smysl a jezdit s ním autem můžete bez použití GPSky, protože vždy dojedete na správné místo.

Práce na publikaci trvala celých pět let, protože si na ní dal protagonista opravdu hodně záležet, takže první verzi rukopisu mnoho měsíců přepisoval a doplňoval. Ani on - stejně jako Petr Janda v titulu "Dávno plus" - se viditelně nechce ve své autobiografii vykreslit jako bezchybný gladiátor, ale jako člověk z masa a kostí, který má své limity a slabosti.

Samozřejmě že na začátku osmdesátých let vstoupil do strany s pohnutkou, aby ustaly tlaky na to, že Bacily jsou hudebním stylem a vzezřením příliš rockové. Zmýlil se - tlaky neustaly. Na druhou stranu v knize Neckář tvrdí, že nikomu vědomě neublížil a naopak se každý rok snažil o návrat své kamarádky a kolegyně z Golden Kids Marty Kubišové na hudební scénu.

Přiznám se, že až při čtení tohoto díla jsem pochopil, jak moc důležitou součástí jeho života byla herecká kariéra, která šla vyjma pohádky "Šíleně smutná princezna" vždycky tak nějak mimo mě. Přitom Neckář hrál ve spoustě filmů včetně oscarového bijáku "Ostře sledované vlaky".

Celou hudební kariéru mu byla vytýkána široká stylová rozevřenost v podstatě od operety přes rock, šanson a balady až po skotačivý pop, kterým v šedesátých letech začínal. Jen velmi decentně se dotýká smutného konce Golden Kids, naopak velmi otevřený je v otázce své špatné životosprávy v letech devadesátých, která vedla až ke kolapsu, po kterém mu zůstaly problémy s mluvením. Podobně upřímný je i v tématu (ne)spolupráce s STB.

Tyto obtíže však nijak nepoznamenaly publikaci, která je velmi vyváženou, co se týče textu i fotografií. Ty zde nejsou jen ve formě přílohy, ale kompletně provázejí celé vyprávění. Nahlédnutí do Neckářovy duše není nikterak rozjásané, spíš hloubavé, hodnotící, vysvětlující. I když na nás z televize vlastně až do konce osmdesátých let koukal velmi energický a často usměvavý zpěvák, především soudruzi Hrabal a Müller mu ze života dělali dost peklo, kterým musel tu s méně, tu s více ohnutým hřbetem procházet.

Důležité je, že se po osmdesáti letech života na sebe s klidem může podívat do zrcadla. Kariéru Václava Neckáře poznamenalo pár pádů, především v devadesátých letech (tak jako u většiny českých interpretů, kteří byli úspěšní před sametovou revolucí). Vzletů - a kolikrát výrazných - však bylo daleko víc a tisíce lidí pod pódiem jeho letošního vystoupení na Rock for People budiž důkazem, že jeho písničky nestárnou.

Zasmušilý výraz, který se zračí ve tváři na titulní straně knihy, by tedy rozhodně neměl odradit od četby. Naopak zve k prozkoumání života legendárního muzikanta vyprávěné vlastními slovy. Života, který nebyl vždy procházkou růžovou zahradou.