Sufjan Stevens svoje soukromí moc nevystavuje. A když už, tak je to většinou ve spojení s jeho hudební tvorbou. A tak víme, že vyrůstal s psychicky nemocnou a na všemožných látkách závislou matkou (o tom natočil nádhernou desku "Carrie & Lowell") anebo že jen dva dny po vydání dokonalého skvostu "The Ascension" zemřel jeho biologický otec (a o tom natočil pětidílný ambientní opus "Convocations"). A teď je podzim roku 2023 a my víme i další věci. A ano, jsou "ztělesnění bolesti, ztráty a osamělosti".

Jednoho rána, jen pár týdnů před tím, než měla jeho desátá studiovka "Javelin" vyjít, se osmačtyřicetiletý muzikant probudil a zjistil, že je od pasu dolů chromý. Následné vyšetření odhalilo Guillainův-Barrého syndrom. Od té doby je Sufjan ve špitále, rehabilituje a fotí si nemocniční stravu.

A když to album vyšlo, dozvěděli jsme se ještě jeden střípek z jeho soukromí. Dílo totiž věnoval svému partnerovi Evansi Richardsonovi, který zesnul letos v dubnu. A právě tahle rovina Stevensovy po léta tušené, ale nikdy oficiálně nepřiznané sexuální orientace a její tragická pointa dávají "Javelin" hořkou příchuť.

Hudebně je to - jak se říká - starý dobrý singer/songwriter Sufjan. V porovnání se zmíněnou "The Ascension" se jakoby vrací na zem, ke kořenům, k indie folku, k folktronice. Prakticky každý song tracklistu začíná něžně - motivem jediného instrumentu (zpravidla kytary nebo klavíru), do kterého on přidává svůj nezaměnitelný, teskný vokál. Postupně se připojují další nástroje, občas malý sbor jeho přátel a nakonec i jeho trademarkové elektronické beaty a nejrůznější (dis)harmonické zvuky. Ty kompozice zahušťují, přivádějí k pompéznímu vyvrcholení, načež přichází uklidnění.

Výjimku v této charakteristické stavbě tvoří závěrečná "There's a World". Předělávka písně Neila Younga z jeho jednapadesát let starého alba "Harvest" plyne poklidně od začátku do konce... a přesto zní taky jako starý dobrý Sufjan. Vlastně si ji svým způsobem ukradl sám pro sebe - ta vybrnkávaná kytara jako by pomyslně uzavřela kruh, který na "Carrie & Lowell" začal kreslit kouzelný otvírák "Death with Dignity".

Zahraniční recenzenti v souvislosti s touhle nahrávkou (kterou vyjma oněch pár přátel a kolegů a kolegyň tenhle multitalent natočil a zprodukoval sám) zmiňují autorovy řadovky "Illinois" a samozřejmě "Carrie & Lowell", díky těm flétničkám, banju anebo rolničkám (!) si ale dost možná vybavíte i sérii "Songs For Christmas". A víte co? Vůbec to nevadí! Ta melancholie a nostalgie mají totiž k bolesti a ztrátě docela blízko.

"Javelin" je o rozchodu, zlomeném srdci. "Goodbye, Evergreen / You know I love you," spustí rodák z Detroitu v první písni "Goodbye Evergreen". A druhou stranu nešetří: "Turning back fourteen years / Of what I did and said," pokračuje v "So You Are Tired". "No more fighting / No more talking shit / Do as I say, not as I give up / Not as I've failed to live," přihazuje v "Shit Talk", do které kytary natočil Bryce Dessner z The National. "Will anybody ever love me?" ptá se ve stejnojmenném songu a vy chcete zakřičet: "Jasně že jo!"

Sufjan Stevens je totiž jako váš kámoš. Chcete pro něj to nejlepší. A on vám za odměnu úplně nezištně dává to nejlepší ze sebe. "Javelin" je prostě zase nejlepší. Je o bod lepší než "Carrie & Lowell"? O bod horší než "The Ascension"? Nebo jsou vlastně všechny tři tyhle desky stejně dobré? Stejně dobré jako všechny předchozí? I když jsou každá jiná? I když jsou všechny o bolesti, ztrátě a osamělosti? Odpověď znáte.