Fall Out Boy měli před pražským koncertem co napravovat. Jejich předchozí éra totiž mnoho radosti nepřinesla. Album "M A N I A" je na jejich nadstandardní poměry i s časovým odstupem spíše slabší deskou v jejich jinak našlapané diskografii a jejich česká, toužebně očekáváná premiéra na festivalu Rock For People se vloni bohužel moc nepovedla. Nejspíš i to byl spolu se středečním večerem a velké konkurenci v koncertně nabušeném říjnu a listopadu jeden z důvodů, proč se Sportovní halu Fortuna podařilo zaplnit jen zhruba ze dvou třetin. Spousta fanoušků už to nejspíš brala tak, že mají splněno, a jelikož si právě v Hradci skupina odbyla nejen kvůli špatnému zvuku den blbec, provází na sociálních sítích dodnes vzpomínky na jejich vymodlenou českou premiéru spíše rozpaky.

Že se ale jednalo o ojedinělé slabší období u jedné z nejlepších kapel posledních dvaceti let, naznačila už nečekaně silná nová studiovka "So Much (For) Stardust". Další dobré zprávy přicházely po zjištění, že při rozhovorech k ní už chemie mezi členy zase dobře funguje. Vítr do plachet skupině viditelně dodal i kytarista Joe Trohman, který se po nedávné pauze kvůli svému duševnímu zdraví k radosti všech do sestavy zase vrátil, a přijel tak i do Prahy.

Ještě než ale kvarteto zamířilo chvíli před desátou večerní na scénu, vystoupila před ním dvojice předskokanů. A nebyli to žádní začátečníci, nýbrž formace, které pravidelně koncertují nejen u nás, ale třeba i na německém Rock im Parku, a jelikož právě tam se každoročně koncentruje to nejlepší z rocku a metalu, co aktuálně v daném období křižuje Evropou, bylo už v Norimberku vidět, že nothing,nowhere. (ano, takhle blbě bez mezery a s tečkou se jejich název správně píše) i přes rostoucí věhlas na scéně bohužel nejsou nijak zvlášť zajímavou kapelou.

Joseph Edward Mulhrein, tradičně vystupující v černé mikině s potiskem kostí na hrudníku ve stylu výstavy "Bodies", a jeho doprovodní muzikanti sice jsou tak akorát staří na to, aby je dnešní teenageři uctívali podobně jako to před patnácti lety dělali příznivci hlavních hvězd večera, ale hudebně se jedná o generický metalcore bez jakékoliv invence, kde většina písniček zní hodně podobně. Tu a tam do nich sice promluví rap nebo čisté vokály, ale jinak je to zahuhlané a zaplevelené breakdowny až běda. Ani nepříliš vydařený cover "One Step Closer" od Linkin Park coby předposlední položka setlistu situaci příliš nepomohl. Přebuzený zvuk a absence spolupráce s Petem Wentzem, který na jeho nové desce hostuje, a tak by se nabízelo, že si "Cyan1de" střihnou spolu, výsledku rovněž nepřidaly.

Také PVRIS (čti Peris) při nabušené konkurenci na Rock im Parku snadno zapadli, pamětníci si možná ještě vzpomenou na jejich českou premiéru v Lucerna Music Baru v roce 2017, která byla rovněž poměrně rozpačitá. Kapela z Massachusetts na sobě ale setrvale makala, a i když ta práce obnášela také vyhození kompletního osazenstva, z nějž zůstala jen zpěvačka Lynn Gunn, doplněná o nováčka Briana MacDonalda hrajícího na klávesy, krabičky a basu a koncertního bubeníka Dennyho Agosta, zdá se, že to bylo ku prospěchu celku.

Abychom si rozuměli - pořád je to trio, které by za svou novinku "Evergreen" dostalo v recenzi třeba lehce nadprůměrnou šestku nebo sedmičku z deseti, ale ten potenciál se v něm konečně začíná probouzet a po čím novější tvorbě půjdete, tím lepší dojmy si z ní odnesete. Příkladem za všechny mohou být třeba tvrdým elektronickým spodkem podbarvená pecka "Monster", samplem cvrlikajících ptáčků podkreslená "Anywhere But Here" nebo chytlavá, riffující hitovka "Hallucinations", které hodně pomohly i tři řady barevně blikajících světel za kapelou. A ačkoliv je ještě na promluvách k publiku co zlepšovat, pozitivní je, že už skupina konečně leze ze své kukly ven a je možná čas začít je brát vážně.

Fall Out Boy potěšili už v úvodu, kdy se basák a nejznámější tvář skupiny Pete Wentz podělil o skutečnost, že ví, že hrají v Praze, a vzpomněl právě i na minulý koncert na festivalu, čímž dal najevo, že na rozdíl od posledně tentokrát ví, kde jeho skupina právě vystupuje. Totéž potvrdil později i zpěvák Patrick Stump, který připomněl, že se do Prahy už v minulosti podíval a to při příležitosti spolupráce s naším orchestrem na jednom z mnoha jeho projektů, které se týkají málo známé kariéry frontmana coby producenta a skladatele filmové a televizní hudby.

Nyní ale v naší stověžaté vystupoval v roli majitele tříoktávového vokálu a mnohokrát na něm demonstroval, že na co jiní potřebují playback, to on zvládne levou zadní a ještě si tam přihodí nějakou tu kudrlinku nebo sólo, které na deskách nenajdete. Ta intenzita a drajv, se kterou hlavní tahoun formace vystupoval, dokázala nádherně prodat jak řadu velkých hitů, tak i spoustu zřídka hraných rarit, kterými byl vyňuňaný setlist prostoupen.

Především je ale potřeba složit poklonu kapelnímu zvukaři, protože ta síla zvuku, kterou dokázal vymáčknout z prostoru, kde je špatné nazvučení na denním pořádku, byla přinejmenším v prostoru pro stání u pódia ohromující. Nebo jinak - pořád by to mohlo být ještě o něco lepší a třeba k akustice Fora Karlín to mělo pořád daleko, ale ve srovnání se zmiňovanou tragédií v Hradci to bylo zlepšení o přibližně nějakých milion procent. Čeští fanoušci tak konečně měli možnost slyšet, jaké to je, když kapela hraje naplno.

Velký vliv na nadšené dojmy z koncertu měla i pódiová výbava, kdy na začátku a na konci představení vzduchem létaly rachejtle všech myslitelných barev, jiskry a do mnoha směrů vystřelené plameny. Ostatně plamenomet byl součástí i Wentzovy kytary, a kdykoliv dorazila skladba "The Phoenix" k refrénu, vystřeloval někdejší přítel Ashlee Simpson ohně k nebesům. Není divu, že koncert zpovzdálí sledovali i nervózní čeští hasiči, protože show, kterou do haly formace z Illinois přivezla, byla v podstatě ekvivalentem představení Rammstein smrsknutým do mini provedení, aby se do letité budovy vešla.

To ale nebylo zdaleka všechno, co si Fall Out Boy na aktuální turné připravili. Jen co ohně doplály a diváci k nenápadnému úsměvu frontmana dozpívali hitovku "Sugar, We're Goin Down" v patřičných místech za něj, potápěč, připomínající Big Daddyho z videohry "Bioshock", dal pokyn kruhové projekci nad hlavami muzikantů, aby se začala potápět pod vodu a hned v oblíbené "A Little Less Sixteen Candles, A Little More 'Touch Me'" byli diváci zaplaveni bublinami. Atmosféra v sále byla i díky těmto proprietám fantastická a diváci tleskali, mávali, svítili mobily a vstávali ze sedaček, kdykoliv to bylo potřeba.

Brzy se ale opona nad nafukovacím podmořským světem za kapelou opět zahrnula a ručičky na hodinách na straně scény se začaly otáčet dozadu. Světla se zjednodušila na obyčejnou modrou barvu a tyto drobné easter eggy pro nejvěrnější fanoušky znamenaly, že je čas podívat se na kousky z punkem a emem nasáklého debutu "Take This To Your Grave" z roku 2003. Z něj kromě povinných singlů hraných na každém koncertě, které netradičně uvedl i sám snaživý frontman (běžně totiž všechny proslovy obstarává basák), zazněla i raritka "Calm Before The Storm". V ní se naopak rovněž nezvykle představil poprvé a nikoliv naposledy pěvecky i Wentz, což se běžně nestává.

Ono bylo vůbec zajímavé tohoto muzikanta sledovat. Je to totiž trochu divný pavouk. Když má na starosti jen brnkání na struny své basy, prochází se při naprosté většině koncertů v posledních letech po pódiu znuděně a bez života. A zatímco zbývající členové vystoupení svým nasazením táhnou (nezapomínejme ani na náročné bubenické pasáže v podání skvělého Andyho Hurleyho), u něj máte často pocit, že ho to tam tolik nebaví. Tady ale nejednou překvapil. Třeba když během "Dance, Dance" skoro nepozorovaně oběhl s kytarou dav v aréně. Nebo když obsáhle a velmi vstřícně přiblížil, že část nové desky je i o vybavení si dětského smyslu pro představivost a bohatou fantazii, který v dospělosti bývá často zašlapaný nudnou prací, sociálními sítěmi a rutinními povinnostmi. Právě o tom pojednává mimo jiné i píseň "Heaven, Iowa", v níž pěvecky opět exceloval jeho kolega, a každý výbuch refrénu tak znamenal padání čelistí fanoušků, kteří nemohli uvěřit tomu, co všechno je Stump schopný vyzpívat.

To už se ale za kapelou objevila asi pětimetrová hlava dobrmana, který pomyslně mluvil i v bridgi v "This Ain't A Scene, It's An Arms Race" a jenž měl symbolizovat právě nejnovější desku, na jejímž obalu se objevuje. Dokonce si do jeho tlamy basák vlezl. Viděli jste už někdy něco podobného?

Chybět nemohla ani pasáž za pianem, kde místo v Polsku představeného útržku "Golden" si manžel hudebnice Elisy Yao vzpomněl na hit "I'm Like A Lawyer With The Way I'm Always Trying To Get You Off (Me & You)". A k obrovské radosti fanoušků zahrál také baladu "Save Rock And Roll", v níž velmi umně imitoval vokály i prstoklad hostujícího Eltona Johna.

Bylo toho spoustu, čím fanoušci Chicago Blackhawks své české příznivce potěšili, ba dokonce nadchli. Pro úplnost dodejme ještě velmi zřídka hrané rarity "Disloyal Orders Of Water Buffaloes" nebo "Headfirst Slide Into Cooperstown On A Bed Bet" s mnoha muzikantskými vyhrávkami, další nafukovací věc, připomínající naštvaný strom v temném lese, a také velmi silný závěr plný nezapomenutelných megahitů.

Esence Fall Out Boy ale vždy byla nejen v silných písních, žánrových odbočkách nebo vynikajících videoklipech. Důvod, proč jim generace fanoušků narozených nejčastěji okolo roku 1990 přišly na chuť, spočívala i v tom, že jsou jednou z mála skupin, které si ze sebe otevřeně dělají srandu.

A umění zasmát se sám sobě i v podobě toho, že nachystám fanouškům show plnou bláznivých dekorací a drobných vtípků pro zasvěcené, je jedním z mnoha důvodů, proč jejich první pražský koncert byl přesně tím místem, kde si nejen dlouholetí příznivci splnili řady ze svých hudebních snů, ale kde se i z laika nepolíbeného jejich tvorbou mohl stát jejich doživotní fanoušek.

Nejen, že ve srovnání s pražským koncertem působí ten z Rock For People, jako kdyby se jednalo o úplně jinou kapelu, ale sklonit se před ním musejí i starší koncerty v Německu. Ten první i ten druhý. Fall Out Boy doslova vstali z popela jako bájný fénix, o kterém zpívají, ukázali ze sebe to nejlepší, a pokud jim po včerejším koncertě někdo přece jenom nepodlehl, což se v tuto chvíli zdá nemyslitelné, už se to nejspíš nezmění. Když totiž do publika vystřelily role papíru a tisíce konfet ve finální "Saturday", bylo jasné, že na vrchol žebříčku s názvem Koncert roku se právě dostal další ambiciózní uchazeč.