Punkový klaun John Lydon a jeho Public Image Ltd nabídli Lucerna Music Baru naštvanou pilulku na chmury světa

Tolik pankáčů jsem před pražským Palácem Lucerna už dlouho neviděl. Pravda, tváře už u většiny z nich pokryly vrásky a vlasy, kdysi česané do efektních čír, povážlivě prokvetly stříbrem, křiváky a další doplňky ale zůstaly na svém místě. Přece jen - John Lydon, to je taky Johnny Rotten z klíčových punkrockerů Sex Pistols. A kdy jindy se dostat na dosah ruky k tomuhle idolu? Od téhle bouřlivácké kapely sice nezazněla ani nota, Lydon je nicméně jenom jeden, ať už hraje s kýmkoliv.

Na pódium, které poněkud překvapivě nezahřívala žádná předkapela, nastoupili PiL s britsky gentlemanskou přesností jen minutku po avizované deváté. Lydon v prapodivně neforemném kostkovaném obleku a trojice muzikantů (Bruce Smith, Lu Edmonds a Scott Firth) odpálili koncert novinkovou "Penge", aby vzápětí přešli do mohutně aplaudovaného desetiminutového opusu "Albatross". Ačkoliv by Public Image Ltd mohli hrát pouze na nostalgii a poskládat setlist z letitých post-punkových hymen, čerstvých skladeb se nebáli. Kromě již zmíněného otvíráku došlo i na dvě další, "Car Chase" a "Being Stupid Again". Nejvíce prostoru pochopitelně patřilo ikonickému albu "Metal Box". A pak už to byl velmi vyvážený průřez diskografií, včetně žánr ustavujícího kusu "Public Image" nebo extatické "Open Up" původně z repertoáru elektronických Leftfield.

Jakkoliv by to bez muzikantů za Lydonem nešlo, většina očí se samozřejmě upírala na principála. Sedmašedesátiletý Brit-jak-poleno je dnes punkovým klaunem i praštěným kazatelem, který mladou generaci učí sprostá slova, člověkem, který anarchii nenávidí, a přesto ji tak nějak ztělesňuje, i nerudným anglickým důchodcem, který nadává a prská nad šálkem čaje a zároveň vše suše glosuje. Má v sobě ale i pořádnou dávku energie a nekonečné charisma. Navíc mu to stále velmi dobře zpívá nebo řve, podle potřeby.

Škoda jen, že publikum bylo po většinu času docela pokorné. Spíše se jen tak vlnilo do pravidelného rytmu a více se nechalo rozhecovat až úplně na konci. A to navíc po mírně trapném momentu, kdy se kapela zdekovala do zákulisí před přídavkem, jenže očekávaný potlesk a vyvolávání se nějak téměř nekonalo a rozbíhalo se jen pozvolna. Těžko říct, proč tomu tak bylo, snad za to mohla poněkud náročná frontmanova angličtina. Nakonec se ale časomíra zastavila na poctivých devadesáti minutách a šestnácti položkách v setlistu.

Public Image Ltd nemají tu obří pilulku v logu - a za kapelou se skvěla i na pražské štaci, pěkně zavěšená přes obrazovku simulující oprýskanou cihlovou zeď - jen tak pro nic za nic. Jejich muzika je stále lékem na naštvanost a blbou náladu, která je pro dnešní dobu dosti příznačná. Matematická logika je neúprosná - mínus a mínus dává plus. A stejně tak nejlepším lékem na naštvanost je její podoba zformovaná do uměleckého výrazu. V toto ohledu mají PiL stále neodolatelnou sílu.