Do konkurzu se tentokrát přihlásilo třicet šest uchazečů, kteří poslali vždy tři ukázky ze své tvorby. Porota z nich pečlivě vybrala finalisty a ti dostali šanci vystoupit v Ostravě. Bonusem je, že jejich recitály televize natočila a bude je postupně uveřejňovat ve svém vysílání.

Je 15 hodin. Písničkáři mají po svých profilových rozhovorech do vysílání, za kamerami stojí odvážní kameramani a sličné kameramanky, v přenosovém voze jsou všichni nachystáni, slunce pálí na prořídlé hlediště a festival začíná. Pojďme si teď představit plody, které se na Zahradě urodily.

---

  Písničkář, který je usazený na Děčínsku, zpíval s doprovodem kláves skladby, které hluboce vyvěrají z nitra člověka. Mohu říct, že asi nejvíc ze všech vystupujících dal nahlédnout divákům do své duše. Jakpak by ne, ve svém životě se věnuje koučování a snaží se pomáhat najít svým klientům životní rovnováhu.

A písničky, které vybral pro svoje vystoupení, byly právě takové. Ostatně už jejich jména mluví za mnohé: "Nebe", "Pro radost", "Bez viny", "Joy", … Všechny vtáhly posluchače někam mezi nebe a zemi tak, že zapomněli na některé jeho prohřešky proti frázování nebo češtině. Z pódia prýštila čirá radost, a když člověk při závěrečné anglicky zpívané "Joy" zavřel oči, slyšel klavír a hlas Freddieho Mercuryho. Vinu mi předávali, podsouvali, vnucovali, pořád cpali,
Ale já... furt nevím proč.
Já jsem to tu přišel jen prozkoumat, na svět očima člověka se podívat,
Pohrát si s mámou a s kamarády, uvidět motýla a opičku, jak řádí.

A proč se mi u Alexe vybavila zrovna lilie? Protože se jedná o symbol nevinnosti. Jedna z písní, která zazněla v recitálu, měla název "Bez viny" a byla takovou vlajkovou lodí celého vystoupení. A pozor, myslím, že takový to písničkář patří mezi ohrožené druhy.

---

  Proč jsem kapelu Zahranice přirovnal k houbám? Duo z Prahy nastoupilo na pódium ve slušivých kloboucích. Bílá a černá barva symbolizují klavír. U mikrofonu Tomáš Sýkora a za klavírem virtuózní Adam Konečný.

Taky vás napadlo, že jsme se vrátili v čase a vidíme Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého? Hravost Tomášových textů a jazzový feeling a nápaditost Adamových melodií mi tuto semaforskou dvojici silně připomínají. Oba vystupující na sebe velice dobře slyší a reagují, Adamova melodika dobře zdůrazňuje a podtrhuje Tomášovy texty a hříčky, kterými se to v písničkách jen hemží. Vše vypadá velice lehce a přirozeně, ale pokud si rozeberete harmonii songů, možná budete překvapeni. V jediné skladbě nalezneme víc akordů, než má průměrná rocková kapela za celovečerní koncert.

A stejně pestrý je výběr témat: pocta klavíru ("Piano postačí"), vyznání Praze ("Praho, vem si mne"), poklona Leonardu Cohenovi ("Muž v klobouku"), mezilidské vztahy ("Mrak") a další.

Nutno říct, že duo Zahranice se dostalo za hranice běžně pojatého písničkářství a svým jazzfolkem určitě zaujalo. Možná škoda, že se Adam víc nezapojil do zpěvu a nezazněl nějaký vícehlas...

I v ústavě je černé na bílém,
že důstojně lze žít jen s klavírem.
A pokud to tam není,
prosím za odpuštění
- tisíckrát -
pro ty, co to tam zapomněli dát.

---

  Třebíčský písničkář, který se živí sázením stromů - a měl by se v Zahradě písničkářů cítit jako doma... chci říct v práci - není na naší scéně žádným nováčkem. Má za sebou čtyři alba, hraní v rockové kapele, spolupráci s baskytaristou od Žalmana Petrem Novotným a taky pořádání festivalu Folkový špíz v Náměšti nad Oslavou pro začínající interprety. Podle svých slov je takový sběratel pocitů a pozorovatel života a to se projevuje v jeho tvorbě.

Nemůžu si pomoci, ale pokud Pavel zná příběhy, které si vybral pro svůj koncertní blok, tak nemá asi úplně veselý život. Nevím, jestli to bylo nějakým aktuálním duševním rozpoložením, ale půlhodinové vystoupení, ve kterém se zpívalo vlastně jen o nešťastných láskách, zklamáních, rozchodech nebo vzpomínání na to, jak fajn to bylo v mládí, nebylo, co se týče výběru témat, nijak povzbudivé.

Mimochodem, na ostravské půdě zazpíval Pavel i písničku od Pepy Streichla, která do celého bloku dobře zapadala a s ostatními jeho songy souzněla. Na druhou stranu, pokud se vše obalí dobře řemeslně napsanými texty, zajímavě zahranou kytarovou linkou a bezchybným frázováním, tak člověk i na tu depresi z námětů zapomene. A Pavlovi přeji, aby pozoroval i nějaké radostnější životní příběhy.

Zklamaně bloudí ulicemi města
A jejich stará tramvaj mizí do nikam
On myslí na holku, co byla možná jedna ze sta
Chtěl by se k ní vrátit, už ale není kam

Tak, jako borovice i Pavel je hluboce zakořeněný do tradice českého folku, ale stejně jako borovice i jeho boční kořeny čerpají z mnoha dalších zdrojů a žánrů. A jeho písně ukazují způsob, jak přežít mráz, sucho a další životní těžkosti.

Po třech vystupujících přichází ve farní zahradě přestávka. Slunce stále nemilosrdně praží a na druhém břehu řeky Ostravice začíná festival Slezského hradu. A protože je tamní aparatura výkonnější než ta, kterou používá Zahrada písničkářů, budou se muset ve druhé půli vystupující více soustředit, aby se nenechali hudbou v jiném rytmu, v jiné hlasitosti a s jiným obsahem zmást.

---

  Druhou polovinu finalistů uvedl Petr Mazúr - klávesista, kytarista a autor - a Martin Strakoš  - hráč snad na všechny druhy dechových nástrojů. Songy, jejichž texty vás vedou do říše fantazie a hudba s výrazným žánrovým přesahem někam k jazzu. Skladba "Babí léto" všechny přítomné upozornila, v jakém ročním období Zahrada písničkářů probíhá, a kdyby svůj set Zbytečný luxus nezkazil "Vločkou", která se odehrává v prosinci, nebyli by diváci dezorientovaní v čase.

Originální milostná píseň "Šedivý vlas" mi evokovala Cimrmanovy milostné písně, které nemají milovanou osobu vychvalovat, ale spíš taktně upozornit na její nectnosti. Duo doplnil na několik songů (přesněji na dvě třetiny) baskytarista Ondrej Kolenič, a přestože je celá akce prezentována jako přehlídka jednotlivců nebo dvojic, vzniklé trio organizátoři nechali vystoupit jako největší duo na světě.

Jen děti se ptají,
proč vločky tají.
Jen děti se ptají.
A já mlčky přemítám,
kdy přestal jsem se ptát…

A proč jsem ke Zbytečnému luxusu vybral tuto palmu? Jedná se o luxusní rostlinu a tím, že tento druh nedává plody, je zbytečná. Tolik k názvu. Ale hudba Zbytečného luxusu se pne vysoko k nebi a tam rozkvétá v nádherném vějíři jinotajů, poezie a dechových nástrojů. A doufám, že i Zbytečný luxus přežije bez úhony zimní mrazy.

---

  Jediná žena, která vystoupila - jediná růže mezi trním. To byla Alishi - Alena Střelečková. Klasická písničkářka s kytarou usazená v Moravském krasu, ale jejíž kořeny se nacházejí někde u Černé a Bílé věže v Českých Budějovicích.

Stejně jako nás Pavel Pokorný provázel životními příběhy, tak nás Alishi, vystudovaná bohemistka, provázela po krajích, které jsou jí blízké: Lom Amerika v Českém krasu, rodné České Budějovice, Moravský kras, Vysočina.

Ale nezůstalo jen u poutavého putování, do repertoáru se dostalo i několik příběhů, třeba půvabná písnička o okrové Škodě 105, která ani neumí spěchat. Alishi působila na pódiu suverénně a bravurně vládla svou kytarou.

Já taky brázdím hory i údolí
a má cesta kroutí se zas a znova stejně jak ta asfaltová
Život běží a cíl je chabá útěcha
jsou cesty, po kterých se nespěchá

Jako růže vychází také z české písničkářské květeny, vyhledává vápenec - symbol Moravského krasu - a svou přítomností, půvabem i grácií farní zahradu TV Noe jednoznačně okrášlila.

---

  Když na pódiu rozkvetl Marek Vojtěch s akordeonem, tak jsem jej podvědomě zařadil do kategorie kramářských písničkářů. Marek, který provozuje dětské divadlo Harmonika, má ovšem mnohem širší záběr. Někdy jeho akordeon zpívá s notnou dávkou sentimentu, když vzpomíná na 20. nebo 80. léta, někdy zní pohádkově v příběhu princezny Jasněnky z KFC, někdy si neodpustí taškařici a ironii ve skladbě, kde zpívá o ničení památek automobily, ale někdy až zamrazí, když v songu "Psychopat" vypráví příběhy mužů, kteří ničili po malých dávkách životy svých žen.

Marek byl přímočarý, dobře komunikoval s publikem - to asi tou divadelní praxí - a i to, že po písničkách s akordeonem občas nemohl popadnout dech, dodávalo celému vystoupení na autenticitě.

Z koláče století jsme snědli skoro čtvrtku
Ta bouře přešla a dál snad bude hezky
Dáme si víno, jen co skočím pro vývrtku
Pak něco od Hašlera pustím z gramodesky…

Marek na pódiu stál jako solitér - jako mohutný ořešák s nohama pevně na zemi a hlavou vysoko v oblacích. Je vidět, že si svoje písničkářství odpracoval a odžil na divadelních štacích. Divadlo, jako mohutná koruna, zastřešuje jeho skladby, které jsou ryzí, a jako listí ořešáku nedovolí, aby se na posluchači usadily houby, bakterie nebo nepříjemný hmyz. Jeho plody - stejně jako ořechy - nemůžeme konzumovat hned, musíme si k nim najít cestu, ale pod tvrdou skořápkou se nám objeví chutné jádro.

---

Po finalistech Zahrady písničkářů předstoupil před publikum host Mirek Kemel se svým triem. Jako zkušený písničkář a karikaturista vykresloval plasticky svoje příběhy a nabídl průřez svým repertoárem od nejstarších kousků až po ty, které vyjdou na připravovaném albu.

I Mirek Kemel se musel prát s rockovou hudbou, která do farní zahrady Telepace přicházela ze Slezského hradu, ale bojoval úspěšně a nakonec vítězně, protože na konci vystoupení se už z pódia za řekou nenesly žádné tóny.

Vystoupení zkušeného muzikanta bylo třešničkou, jahodou nebo ostružinou celého programu. Je nutno říct, že všichni finalisté Zahrady Kemelovi svou tvorbou zdatně sekundovali a předvedli solidní koncerty. A to jak po formální stránce svých skladeb, tak i při jejich interpretaci. Zahrada nabídla pestré a chutné plody - pestrou paletu tvůrců a vystoupení a věřím, že o nich v budoucnu ještě uslyšíme. A organizátorům festivalu neutuchající odvahu pátrat po nových druzích a odrůdách, které se po vyšlechtění v Zahradě písničkářů trvale usadí v české a moravské hudební flóře.

(Autorem reportáže je Luděk Strašák.)