Vaše studiovky vycházely vždy se zhruba dvouletým odstupem (pokud tedy počítáme vzpomínkovou "Půlnoční vlak Michala Tučného"), tentokrát vychází vyloženě před vaším největším koncertem 2. prosince v O2 areně. Byl to jakýsi deadline?

Spíš než deadline v podobě O2 areny jsme si přáli vydat desku k deseti letům na scéně, jako takové shrnutí, kde se Jelen momentálně nachází. S tím se vázal i koncept toho, že jsme chtěli na album přizvat lidi, kteří s námi mají nějakou spojitost, máme je rádi nebo nás inspirují. Pracovně jsme albu říkali "Jelen a hosté", následně kvůli různorodosti "Jelení guláš". (smích)

Ano, to mi Martin Ledvina před měsícem zmiňoval, "Deska, co nedrží pohromadě". Ale přitom nezní zas tak rozmáchle.

Musím říct, že když jsem výsledek teď slyšel po masteru, překvapilo mě, jak zní homogenně. Čekal jsem větší blázinec.

Minule jsi prozradil, že změnu ve zvuku neděláte kvůli tomu, abyste se více zalíbili, ale jednoduše proto, že jste chtěli růst. Máte pocit, že se fanoušci se zvukem sžili dobře?

Ano, řekl bych, že úplně. My jsme měli dojem, že děláme něco jiného, ale jen pár lidí mi řeklo, že jsme se posunuli někam do popu. Většinou slýchám, že jsme stále staří dobří Jeleni. Věřím, že naše písničky jsou signifikantní v tom, že jde o jasné, melodické skladby, které mají text, co má hlavu a patu. To je podle mě to, co lidé vnímají nejvíc.

Je to poprvé, co jste na obale vaší desky vidět. Na grafice bookletu jsi pracoval ty sám. Měl jsi přichystanou nějakou grafiku i na obálku, která se nepoužila?

Neměl. Dělali jsme různé fotky a tahle se nám líbila atmosférou. Coverovou fotografii jsme fotili na Hlavním nádraží mezi lidmi, a vlastně mi to přišlo hezké i v tom smyslu, že my stále cestujeme, a kolem nás se pohybovala spousta lidí. Také tím, že si album nadělujeme k deseti letům, přišlo nám vhodné se takto zaznamenat. Podle mě přesně tak v dnešní době fungují desky, jako potvrzení toho, kde se umělec nebo kapela v danou chvíli nachází.

Na "Všechno bude dobrý" máte několik hostů. Přemýšleli jste, že si na nějaký song přizvete Míšu Tučnou? Jste stále v kontaktu?

V kontaktu jsme, ale s Míšou jsme spolupracovali právě v rámci vzpomínkové nahrávky a turné "Půlnoční vlak Michala Tučného", kterou jsme už na začátku zmiňovali. Ty byly poctou jejímu tátovi. Byla to důležitá kapitola naší historie, ale teď se zase věnujeme nové autorské tvorbě a všechny písně si o nějakého toho hosta spíše samy řekly, než že bychom si vytipovali nějaké umělce a snažili se na ně ty skladby napasovat. Míša ale samozřejmě bude už navždycky naše kamarádka a součást jeleního stáda, chodí se na naše koncerty podívat a občas si třeba s námi na pódiu zazpívá "Spím v obilí".

Už na minulé řadovce sis vyzkoušel hudební produkci, tentokrát to vypadá tak, že jsi byl ve studiu Martinu Ledvinovi rovnocenným partnerem. Ponoukal tě, abys s ním produkoval?

Netroufl bych si říct, že jsem byl rovnocenný parťák, ale hodně jsme pracovali společně. To, že jsem mohl být u toho, když nám Martin už deset let produkuje alba, vnímám jako velkou školu. A protože mě tvorba hudby baví na všech úrovních, vždycky jsem mu koukal pod ruce. Začalo to již s minulou studiovkou, kdy jsem kvůli práci na dálku byl donucený k tomu, abych si své nápady promýšlel více do hloubky. Logicky jsme v tom tedy na "Všechno bude dobrý" pokračovali dál.

Zdá se mi, že se texty více než obvykle dotýkají tématu smrti. Má to nějaký důvod?

(smích) Pamatuji si, jak jsem své ženě pouštěl demáče z novinky, a ony se jí sice líbily, ale pro sebe si je nazvala "Tour de hroby". Spíš se to ale tak nějak sešlo, nemohu říct, že by se tak stalo kvůli nějakému konkrétnímu úmrtí. I přesto desku nevnímám jako depresivní. A právě proto nese název podle poslední písničky "Všechno bude dobrý". Podle mě bychom si to jako kapela mohli dát jako nějaké motto. Věřím, že základ existence je, že špatné nezůstane špatným, ale aby se mohlo zase dít něco dobrého, musí člověk vydržet.

"Voda není krev" působí trochu jako stesk po venkově. Vychází však v době, kdy na venkově už žiješ. Jde o starší kousek, nebo čerstvou záležitost?

Základ vznikl zhruba rok a půl, dva zpátky. Píseň pojednává hodně o tom, jak si necháváme utéct život mezi prsty. Člověk často s věcmi čeká, až se něco stane. "Bude mi dobře, až…" a podobně. Takhle si tlačíme věci před sebou, ony se nikdy nestanou, a najednou je člověku osmdesát.

A spíše než po venkově jde o stesk po přírodě. Ne tak úplně v tom fyzickém smyslu slova, ale přirovnal bych to k dětem, které si hrají v blátě a je jim jedno, že si zamažou nové oblečení. Ty se sice projdeš po lese, ale dáš si pozor, aby sis moc neušpinil boty, už to máš prostě přepnuté. Ztratíme tu naprostou bezprostřednost.

Zmínils také, že je tenhle song zároveň "o svobodě být sám sebou a jak je snadné na ni zapomenout". Máš pocit, že lidé často nejsou sami sebou? Trpěl jsi také někdy kvůli něčemu podobnému?

Ano, je to tak. Všichni žijeme v nějakých kolotočích, doba je čím dál rychlejší, a ať už méně, či více jsme zapleteni do nějakých konvencí toho, co se smí a co by se nemělo. Člověk se kvůli nim někdy přizpůsobuje tak moc, že zapomene dělat to, co mu dělá dobře.

Samozřejmě to znám taky. Jako nejběžnější věc vnímám chození do práce pouze kvůli penězům. Věřím ale, že už je to lepší, a i proto zní deska tak, jak zní. Nechtěli jsme se nechat omezovat nějakými vlivy, nebo nepoužít saxofon, protože jsme ho nikdy nepoužili. Myslím, že je důležité si připomínat, že můžeš dělat věci jednoduše proto, že chceš.

Skladbu "Je lepší se opít" hrajete na koncertech už nějaký ten rok. Byla spolupráce s Rybičkami 48 to, co potřebovala ke studiovému natočení?

Vlastně ano. My jsme ji hráli moc rádi, ale cítili jsme, že ve studiu jí něco chybí. Měli jsme představu nějakého rockabilly a s Rybičkami se známe už delší dobu, potkáváme se na festivalech a hned jsme si padli do oka. Moc mě baví jejich přístup k muzice, takové: "Milujeme rock 'n' roll, děláme rock 'n' roll, myslete si o tom, co chcete." I spolupráci s nimi jsme si už delší dobu přáli, takže se to ideálně sešlo. Nenapadá mě, kdo by tam ten punk a rockabilly dokázal vtisknout lépe. Bavilo mě také, že část jsme natáčeli u nás v Praze a část u kluků v Kutné hoře. Bylo příjemné jim nakouknout pod pokličku.

Píseň "Na špatným hrobě" jsi nazpíval se svým bratrem Petrem na základě cestování v Irsku. Přiblížíš mi ho?

Bratr je muzikant a také má svoji kapelu, která hraje takový keltsko-severský-folk-punk-rock. Tehdy, zhruba před dvaceti lety, se u nás ještě nesmělo hrát na ulici a buskovat, což jsme si hrozně přáli vyzkoušet. Takže jsme se sebrali a na tři týdny se vydali do Irska. Hráli jsme společně i každý zvlášť, a nakonec jsme zakotvili v Corku, kde se nám moc líbilo. Kromě hraní na ulici jsme poznali tamní hudební scénu, zahráli si na open-mic sessionech a některým skupinám zahostovali na pódiu. Vždy jsme také měli rádi kapely jako The Pogues a The Dubliners, takže tuhle píseň beru jako poctu jim. Také vlastně jako jediná už vznikala s tím, že jsem věděl, s kým ji chci nazpívat, a vyloženě jsem ji skládal nám na míru.

V songu "Za tebou" se zase v roli zpěváka představuje váš akordeonista Pepa Málek. Prozradili jste, že si ho napsal sám, a protože se vám výsledek zdál velmi osobní, řekli jste mu, ať si ho nazpívá sám. Byl z tohoto nápadu nadšený?

Jediná skladba v historii Jelena, která původně vznikla jako SMS zpráva. Pepa takhle šel jednou odpoledne na pivo, ale vrátil se až za dva dny a zapomněl na domluvené rande, z čehož slečna samozřejmě nebyla nadšená. (smích) Takže Pepa zjistil, že SMS nestačí, a tak ji rozepsal do tohoto textu. Přinesl nám tu píseň s tím, že bychom ji třeba mohli nahrát, na což jsme mu řekli, že si ji prostě musí odzpívat sám. Dopadlo to skvěle, Pepa má pěkný, až klučičí hlas, a tak se Jelen ukazuje zase v trochu jiné, dosud neviděné poloze.

Má ještě někdo z kapely textařské ambice?

Zhruba 90 % textů píšu já, a u některých songů přijdou kluci s nápady, příběhem, nebo vyloženě s konkrétními obraty, ze kterých vyjdeme. Určitě tedy jsou textařské potenciály, tak uvidíme, jak se klukům bude dařit je rozvíjet.

"Atomy" jsou třetím duetem mezi Jelenem a Kateřinou Marií Tichou. Jde o tvoji neoblíbenější společnou píseň?

To asi nedokážu říct. Rozhodně z ní ale mám radost, protože jde o zase trochu jiný duet, než minulé dva. Je minimalistický a intimní. Když jsem ho psal, vlastně jsem si nedokázal představit nikoho jiného, s kým bych ho nazpíval. Líbí se mi také, že Káťu poznáváme v trochu jiné poloze než doposud.

Co vlastně znamená "mračit se jako všichni svámí"?

(smích) To je takový můj vtípek. To jsou jogínští guru. A jenom ti, co něco vědí, se usmívají. Naopak ti, co se mračí, si na ně jenom hrají.

Na desce máte ještě dva hosty, Robert Křesťan a Druhá tráva a Jiří Pavlica & Hradišťan. Jak jste se k nim dostali?

"Miluju tě" nám zněla jako velice folklorní písnička a chtěli jsme ji posunout dál klarinetem a cimbálem. Hradišťan & Juru Pavlicu známe, velice nás inspirují, a šlo tedy o prvního člověka, kterého jsme oslovili, když jsme ji chtěli natočit. Líbí se mi na nich, že na rozdíl od spousty ostatních souborů, kteří se u nás věnují folkloru, jej jenom neudržují jako nějakou mrtvou tradici. Hradišťan zůstává věrný folkloru, ale nebojí se experimentovat a rozvíjet ho o nové prvky. My také vycházíme z kořenů populární hudby, ale snažíme se je ctít a nebát se inspirací odjinud. Čímž se ovšem s Hradišťanem nechceme srovnávat, to je jiná liga. Jura hodně pracoval na muzice a Hradišťan v podstatě obstaral celou tu instrumentální část. Hrozně nás bavilo mít takto přístup zvenku, nějaké obohacení, které by nás samotné vůbec nenapadlo.

A s Robertem Křesťanem a Druhou trávou jsme v kontaktu od těch nejúplnějších jeleních počátků. Poznali jsme se přes Martina Ledvinu, který s nimi hrál na kytaru. Luboš Malina vlastně nahrával původní banjo na skladbu "Světlo ve tmě". Podle mě tu také nemáme moc lidí, kteří by dokázali napsat text jako Robert. Miluji ty emoce, které vkládá do muziky, a tedy ještě předtím, než jsme se seznámili, pro mě byl velkým vzorem. Taky jde o největší bluegrassovou inspiraci u nás. Druhá tráva nás navíc v době, kdy jsme se teprve rozkoukávali, pozvala jako předskokany do Gongu. Takže když už jsme měli rozpracovanou temnější píseň "Patříš sem" s náznaky bluegrassu, country a americké muziky, přišlo nám logické si je pozvat a pomyslně uzavřít kruh… nebo spíše pokračovat v ležaté osmičce. (smích)

Na albu hraje ještě smyčcový orchestr. Slyšel jsi ho už, když jsi písničky "Nic není prázdnější" a "Tisíc žen skládal"?

Musím říct, že ne. Mě by vlastně ani nenapadlo, že existuje možnost hrát se smyčcovým orchestrem. Ale když jsme je s kapelou nahrávali ve studiu, přišel Martin a řekl, že by se tam krásně hodil. Prozradil, že s nimi bude něco natáčet, a nabídl, že se zeptá. A tak se zeptal, rozepsal aranže a my máme na desce smyčcový orchestr.

Můžou se fanoušci těšit v O2 areně na všechny hosty z kolekce? Je pro vás těžké přemýšlet nad velkolepou show, když jste zatím měli spíše jednodušší projekce a podobně?

Všichni hosté určitě nebudou, myslím, že by to ani nebylo organizačně možné. Přemýšleli jsme, jak to nejlépe pojmout, a rozhodli jsme se pro jednoho hlavního hosta, a tím bude Jiří Pavlica a Hradišťan. Také přijde můj bratr, samozřejmě Káťa, bez které by se oslava deseti let ani nemohla obejít.

Přemýšlet nad vizuální show není ani tak těžké jako spíše nezvyklé. Nikdy jsme právě velkolepou show neřešili, protože Jelen, to jsou především písničky. To si samozřejmě myslíme stále, ale ten největší koncert v historii skupiny v O2 areně si říká o něco mimořádného. Nechceme však žádné výbuchy pro výbuchy nebo samovolné blikání, vše musí podpořit atmosféru skladeb. Máme již připravený repertoár a brzy začneme zkoušet.