I během čtvrtého dne maďarského hudebního svátku se toho na Ostrově svobody dělo moc. To si takhle pohodově jdete areálem s tím, že půjdete vrátit do stánku kelímek, když tu vidíte, že před šapitó si to namířily desítky lidí. Nakouknete za plot, projdete dovnitř a už jste zase ve víru dění.

Španělský akrobat Yldor Llach tady totiž předvádí představení nazvané "Sobre Rodes", ve kterém ukazuje, jakými roztodivnými způsoby se dá jezdit na kole. To jste věděli, že se dá postavit oběma nohama na řídítka a vestoje stroj ovládat jakoby nic? Tak teď už to víte. A ten kelímek pak nosíte na zádech až do druhého dne. Protože jakmile vás Sziget jednou vcucne, je cesta zpátky do reality s každým dalším koncertem nebo představením stále náročnější.

Takový Tom Grennan tady hrál už v roce 2018, teprve letos si ale vyzkoušel, jak chutná hlavní stage. Pod ní měl bohužel pro něj prázdněji, než by si zasloužil, se stejným problémem ale bojovali i všichni ostatní. Jednak to bylo proto, že večerní headliner byl rockovější, což snad jen s výjimkou Foo Fighters v Budapešti už dlouhé roky znamená, že davy prořídnou, jednak bylo v neděli vážně horko, a tak každý kousek stínu přišel vhod.

Zpěvák, který se před pár týdny představil kromě Colours Of Ostrava i na Silverstoneu při Velké ceně Británie, má venku třetí desku "What Ifs & Maybes". Z té zahrál například oplodňovák "Here", v němž ukazoval další a další polohy svého nádherného hlasu. Slečny v prvních řadách z toho ronily krokodýlí slzy, on ale měl ještě pár dalších triků v rukávu. Respektive v podpaží, protože k radosti mnoha z nich odzpíval druhou půlku svého koncertu nahoře bez.

Moc pěkný byl duet "Let’s Go Home Together" s jednou z vokalistek, ve svém starším hitu "Found What I’ve Been Looking For" si zase trošku pohrál s jeho předvedením a zakomponoval do něj útržek "Mas Que Nada" od Sergia Mendese a The Black Eyed Peas. Chybět nemohl ani jeho loňský singl "Lionheart (Fearless)", který se pro svůj bojovný text stal oficiální hymnou britských fotbalistů na turnaji v Kataru.

Adamu Pavlovčinovi okolnosti příliš nepřály. Dostal totiž slot skoro přímo proti černým koňům letošní soupisky v podobě AJR a k tomu se IBIS X All Europe stage letos poprvé prohodila se scénou věnovanou world music do prostor přibližně doprostřed areálu. To byla škoda především proto, že tudy neprochází tolik lidí jako na starém místě, a proto zaujmout kolemjdoucí ze zahraničí je mnohem složitější. A navíc mu ještě do jeho intimního setu zasahoval zvuk maďarské lidovky Kacaj hrající naproti na Petőfi Stage.

Také trošku zamrzelo, že na rozdíl od svého předvánočního vystoupení v Paláci Akropolis nemohl hrát za tmy a pracovat u toho se vším tím pódiovým pozlátkem, které mu pomáhá vylepšit svou prezentaci na úroveň mezinárodně uznávaných hvězd.

Položit se tudíž do jeho výkonu naplno bylo pro návštěvníky problematičtější, ADONXS se svou kapelou a dvěma tanečníky ale i tak dělali, co mohli, aby zabodovali. Ostatně jen málokterý umělec z České či Slovenské republiky se na Sziget hodí právě tolik jako právě on. Adamovi v jeho snažení trochu ublížilo i rozhodnutí zařadit dvě podobně znějící balady "Cold Summer" a "Two Romeos" hned za sebou, což nikdy není dobrý nápad. Navíc je hrál na klávesy postavené na boku scény, čímž se k většině návštěvníků možná trochu nevědomky otočil zády.

Na druhou stranu mu ale nelze upřít, že třeba cover "It's A Sin" od Pet Shop Boys zvládá naživo lépe než jeho kolega Olly Alexander z Years & Years a dobře v jeho podání zní i "Hold Back The River" od Jamese Baye. Neznamená to však, že by jeho doménou byly jen předělávky. Když říkal, že svou starší píseň "Hunt Me Down" od své předchozí skupiny Pace běžně nehraje, ale teď ji výjimečně dá, museli se diváci po jejím předvedením divit, proč si takový poklad schovává pro sebe. Nádherná věc.

Také se určitě uvnitř tetelil, že sotva dva týdny starý singl "No Common Measure", který fanoušek Duy Lipy a Harryho Stylese vydal právě proto, aby ho v Maďarsku mohl dát naživo, rozezpíval všechny přítomné. A těch nebylo právě málo.

Je-li něco takového vůbec možné, měl by ADONXS v budoucnu dostat na Szigetu další šanci. Talentu má na rozdávání a těch drobných mušek a nezáviděníhodných okolností by příště určitě mohlo být méně.

Čas byl ale neúprosný, a tak bylo potřeba dát prostor i tomu, co na hlavní scéně předváděli AJR. Pokud o této párty bandě slyšíte poprvé, pak vězte, že se jí prestižního slotu na Szigetu dostalo díky tomu, že na aktuálním turné Imagine Dragons funguje jako jejich předskokan. Dle časových a logistických možností tak alternuje s Mother Mother, kteří před nimi hráli v Letňanech.

A pokud bychom si mohli vybrat, kdo z předskokanů je lepší, byli by to právě tři bráchové z Manhattanu, kteří se proslavili i díky tomu, že o nich svým fanouškům dala před časem vědět samotná Taylor Swift. Nejspíš i ji zaujalo, jak skvělé a vtipné texty mají a že podobně jako třeba žánrově blízcí Walk Off The Earth umějí z hudby udělat zábavnou komedii.

Fanoušek, který skupině půjčil svůj rudý klobouk, aby si ho klávesista na dvě písně dal na hlavu a pak ho hodil do zákulisí s tím, že si ho už nechá, by asi nesouhlasil, ale AJR umějí skvěle pracovat s publikem. Jejich cover Smash Mouth, který hrávali v New Yorku v době, kdy buskovali na ulici, byl osvěžující, rozpravy mezi songy byly vtipné, samotné písničky měly hitového potenciálu hromady.

Ostatně bavíme se tady o skupině, kterou sice v Česku zná asi málokdo, nicméně v americkém Billboardu už se její singl "Bang!" podíval až na osmou příčku! Mimochodem, právě k této skladbě AJR natočili fantastické vzdělávací video o tom, jak svůj zatím největší hit složili. V něm bylo názorně vidět, jak se stalo, že za jejich největším komerčním úspěchem stojí zvuk klepání na dveře a hlasatel z metra.

Tímhle tutoriálem rozebírajícím jednotlivé stopy jistě zaujali všechny muzikanty v publiku, chytali se ale určitě i hráči, kteří si takový přístup zase pamatují z hudebního softwaru "Music 2000" z dob prvního PlayStationu. Velmi osvěžujícím přístupem ke koncertu, v němž až na pár drobností bylo všechno živě, by se mohli inspirovat i další. A ti, co mají rádi třeba Twenty One Pilots nebo Gym Class Heroes, možná právě v AJR našli své nové oblíbence.

Baby Queen si asi nezapamatujete na první dobrou kvůli jejímu obyčejně znějícímu jménu, její životní příběh by vás ovšem zajímat mohl. Narodila se v Jižní Africe, v osmnácti se přestěhovala do Londýna a své první songy začala psát jako reakci na užívání drog, kterým tam kvůli svému chatrnému duševnímu zdraví a depresím z nenaplňujících se snů začala brát.

Upřímnost v textech, postování coverů na YouTube, ale třeba i práce přímo na Brit Awards v roli servírky, kde doufala v navázání kontaktu s celebritami, jí postupně začaly přinášet první úspěchy. Kupříkladu její píseň "Lazy" se objevila v rádiu v rozšíření pro videohru "The Sims 4", prozpěvuje si ji tady v simštině i fanouškům hry dobře známá Bella. Uvidíme, co bude dál, první album má zpěvačce nominované na BBC Sound Of 2022 vyjít letos v říjnu.

Podle koncertu, který zde odehrála, by mohlo jít o sympatickou prvotinu, na níž se umělkyně s růžovým pramenem vlasů ve své blond kštici, volném tričku s třásněmi na ramenou, kapsáčích, černých converskách a růžovou kytarou kolem krku bude zaměřovat na cílovku, která před lety podlehla třeba takové Avril Lavigne. Akorát s tím rozdílem, že místo pop-punku na ně bude útočit lehce alternativně znějícím popem.

Jestli se z ní ale stane hvězda mezinárodního formátu, to je otázka. Jakkoliv byl totiž čas strávený na jejím vystoupení v Maďarsku příjemný a sólový set v klubu by mohl být fajn, tak její hlas výjimečný není, a když si ji porovnáme s dalšími hudebníky a hudebnicemi hrajícími na Szigetu, bohužel mezi nimi zapadne. Konkurence je tady totiž extrémně silná.

Arlo Parks má s kolegyní, s níž se její koncert částečně překrýval, společnou minulost - i ona totiž patří mezi nominantky BBC Sound Of, jen to bylo už v roce 2020. Od té doby se jí podařilo sesbírat Mercury Prize za rok 2021 a ve stejném roce si byla nominovaná i na Brit Awards v kategoriích zpěvaček, nováčků a také za album roku. Působivé renomé na někoho, kdo v Budapešti nezaplnil ani prostor stání u pódia.

Ne že by těch fanoušků bylo málo, řada jich ostatně seděla po stranách nebo vzadu u stromů. Jen byste asi u muzikantky okupující druhý nejprestižnější slot na hlavní stagei čekali větší davy. Třiadvacetiletá Parks, netající se svou bisexualitou, momentálně už rok a půl žije s nebinárně se identifikujícími Ashnikko, možná že to tak byli oni, kdo jí poradili, aby se při svých vystoupeních nebála alespoň částečného playbacku.

Je to škoda, bez něj by tahle houpavá r’n’b sešlost, kde si indie pop podává ruku s folkem, působila lépe. Zasněné vokály velké fanynky Radiohead totiž při správně nastaveném očekávání působí jako balzám na uši a z jejího koncertu je možné odejít se spokojeným úsměvem. Snad majitelku trička brojícího proti kácení lesů někdo brzy pozve i do Prahy.

M83 jsme za jejich šesté album ocenili albem roku 2011 podle redakce musicserveru, nástupce "Junk" se v naší výroční anketě v roce 2016 umístil na pěkném dvanáctém místě.

V Maďarsku na ně ten den poprvé čekal narvaný stan. Fanoušci měli nachystané propracované transparenty, největší ryk ale nastal, když vzkaz "Your Songs Saved My Life" napsaný na displeji telefonu zachytil kameraman.

Bohužel se ale letos vůbec poprvé bojovalo se zvukem, synth pop a shoegaze mířící do davu tak zněl s nezvykle utopenými vokály, kterým téměř nebylo rozumět. Ovšem když spustila mnohými milovaná balada "Wait", byl to zase jednou velký zážitek, jehož konec se snažili oddálit snad úplně všichni.

Zmíněné čekání ale nebylo možné, v nabušeném programu se už na hlavním pódiu rozehřívali Mumford & Sons. Mimochodem, po loňských incidentech, kdy se návštěvníci snažili vyšplhat na konstrukce sloupů jistící střechu stanu, se pořadatelé rozhodli sloupy oblepit, a tak už ke zdraví ohrožujícím momentům na tomto místě nedocházelo. I takové drobnosti dělají ze Szigetu skvělý festival.

Marcus Mumford se v loňském roce rozhodl vydat první sólovou desku, o které k dnešnímu dni ví bohužel stále jen hrstka příznivců jeho skupiny. Rozhodl se na ní odhalit, že v šesti letech byl opakovaně sexuálně zneužíván. Neuvedl kým, jen to prý nebyl nikdo z rodiny ani z církve, jak by si asi leckdo mohl myslet.

Šokující přiznání vedlo k dalším nově odhaleným skutečnostem, které se vyjevily až ve chvíli, kdy začal chodit na terapii. Delší dobu totiž má problémy s dýcháním, s příjmem potravy a nekontrolovaně konzumuje alkohol ve velkém.

Kapela se také musela poprat s odchodem Winstona Marchalla, který v roce 2021 pochválil knihu Andyho Nga, čímž se na Twitteru zamotal do série nešťastných vyjádření. Za ty jej ve výsledku internet odsoudil jako ultrapravicově smýšlejícího, a tak už v sestavě není. To jen kdyby vás zajímalo, proč se na novou desku Mumfordů čeká tak dlouho.

Mumford & Sons jsou ale jako band naživo poctivci, a tak je pochopitelně diváci pod jevištěm odměnili tím, že jich přišlo méně než na headlinery předchozích dní. Nadšení těch, kteří dorazili, však bylo bezbřehé.

Žádný playback, všechno pěkně naživo a k tomu s tak křišťálově čistým zvukem, že v něm nádherně vnímáte všechny zahrané noty. Nástrojů mají pánové na scéně mnoho a skoro po každém odehraném songu je vymění zase za něco jiného. Jen kolem toho nedělají takový obřad jako jiní, kteří si kolikrát z pověšení kytary na krk dělají seanci pro vlastní ego. A tak když třeba Marcus Mumford usedne v "Lover Of The Light" za bicí, tak to prostě jenom udělá. Bez řečí. Bez žadonění o další ovace. Protože je to pro něj i ostatní normální.

Ať už ale hraje na cokoliv, nádherně u toho zpívá. Kde má znít křehce, tam křehký je, kde musí přitvrdit, tam to udělá. A ještě se v promluvách k přítomným o tom, jak moc to mají na Szigetu rádi, s chutí pochlubí tím, kolik vlajek mezi nimi pozná. Nedělá to ale proto, aby ukázal své znalosti. Slouží mu to jako oslí můstek k tomu, aby vyjádřil svou náklonnost k Ukrajině, kterou bezvýhradně podporuje nejen jeho kapela, ale především jeho manželka, herečka Carey Mulligan.

Na Jelenech z Kalifornie je dlouhá léta vidět, s jakým zapálením hrají. Na pódiu ze sebe vydávají všechno, stříká z nich pot, a když v písni "Ditmas" frontman seběhne schody k lidem, není tam jen proto, aby se opřel o nášlapy a nahnul se k nim. Kdepak, on jako jedna z mála velkých hvězd skočí přímo do kotle mezi fanoušky a zpívá mezi nimi.

Je radost takovou skupinu sledovat. Jedna jediná výtka tak musí mířit k velkému finále. Možná v tom jsou Mumford & Sons nevinně a z nějakého důvodu to nebylo možné právě zde předvést, nicméně všechny ty lasery a pršící jiskry měly být v přídavku podobně jako na španělském Mad Cool Festivalu zastíněné obrovským ohňostrojem. A to se bohužel nestalo. I přesto je ale jasné, že jedna z nejvyšších příček v letošním seznamu nej koncertů Szigetu půjde nepřekvapivě právě jim.

Kdo ještě pořád neměl dobré hudby dost, mohl vyrazit do narvaného stanu na Nothing But Thieves. Podobně jako M83 i oni si nejspíš příště řeknou o hlavní stage. Ostatně nebýt obrovské konkurence v tomto dni, nejspíš by na ní obě formace hrály už letos.

Autoři jen pár dní staré nové studiovky "Dead Club City" lehce promíchali setlist, který měli na Rock For People, a odvedli zde svůj klasicky velmi dobrý výkon.

Když se frontman Conor Mason rozezpívá, bourá to skály a fanoušci to dobře vědí. Navíc se skupině podařilo za svou kariéru složit mnoho silných písní, které podobně jako třeba v případě Kensington stojí samy o sobě, dávno už se tak při jejich vystoupení jen nečeká na průlomový hit "Amsterdam", jako tomu bývalo v jejich začátcích.

Sborově zpívané hity včetně zas a znovu husí kůži nahánějící balady "Impossible" tentokrát dokreslovali i skvěle naladění diváci. Kameramani si je často vybírali do záběrů a jejich blažené výrazy a spokojené slzy štěstí tak doprovázely další nádherný koncert téhle britské pětice. Kolikátý už?

Krátce poté se v boudě Magic Mirror představil DJ, producent elektronické hudby a - vzhledem k zaměření tohoto sálu je třeba dodat - queer umělec z Estonska, který si říká Köster. Nejprve to vypadalo, že bude prostě jenom pouštět písničky, pak se ale zhruba stokilový plešatý chlap s podmalovanýma očima v ženských šatech vydal na molo. A tam se začal svíjet při svém vlastním songu s tajemným názvem "Fuck Me Daddy".

Představení spadající spíše do kolonky zdejších půlnočních bizárů bylo tedy rázem vyměněno za Franka Cartera & The Rattlesnakes. Ten už ze svých hardcorových začátků přešel spíše k valivému rock ’n’ rollu a punku, přece jen ale na tomto festivalu působil trochu jako z jiného světa. Koneckonců doby, kdy tady ještě hrávali Parkway Drive nebo Bring Me The Horizon, jsou bohužel dávno minulostí.

Návštěvníkům však předvedl super nápad, kterým by se mohli inspirovat i další. V kotli totiž hned v úvodu svého setu udělal circle pit jen pro děvčata. "Tohle je safe space, chci aby se na mých koncertech cítili všichni dobře. Proto nebuďte kokoti, chlapi, a nechte tam holky tancovat, ať si neublíží!" zahlásil. Také svým příznivcům představil nový singl nebo se pochlubil, jak moc lépe mu je poté, co skoncoval s drogami.

Možná si ještě pamatujete, že v loňské sérii reportáží se mnohokrát opakovalo šetření. Letos se, zdá se, už zase utrácelo. Alespoň o tom svědčí proměna areálu k lepšímu. Na stromech se začaly objevovat svítící ozdoby, mezi scénami se procházela různá roztodivná vozidla připomínající třeba robotického koně a přepracování se dočkala i klidnější část ostrova. Jen pláž se bohužel proměnila k horšímu a nad ránem v ní až na pár pospávajících lidí v lehátkách bylo poměrně mrtvo. Pochvalu naopak zaslouží nově zbudovaná chillout zóna plná motýlů a míst k sezení, kam můžete v případě potřeby utéct od rozduněného šílenství na opačné straně areálu.

Největší držáci si mohli od dvou ráno zajít ještě do Samsung Party Areny na Dipla, který si tady střihl nejprve sólový a následně i společný set s Carlitou, která ho dvě hodiny nato vystřídala. Kdo by se ale těšil na hity typu "Lean On" nebo snad sólový materiál ze sólovek světoznámého producenta, tomu člen momentálně nefungujících Major Lazer nabídl převážně instrumentální DJ set plný repetitivní rytmiky, jaká v této aréně ostatně hraje běžně.

Po cestě ven také bylo možné potkat na tribute stage revival Nirvany, jejíž frontman se, soudě dle svého výkonu, chce asi brzy zabít, nebo posledního vystupujícího ve Freedome stanu, nizozemskou DJskou dvojku Coloray, v níž jedna polovina i zpívá. Formace momentálně sbírá ostruhy na showcaseových přehlídkách, a i když svou hudbou náhodné kolemjdoucí nejspíš neodradí, kolem třetí hodiny ranní s ní pod pódiem křepčilo jen pár desítek nejvěrnějších.

Také pátý den bude programově nahuštěný, vystoupí totiž hned dva headlineři letošního ročníku - Macklemore a Lorde. Kromě nich se diváci mohou těšit také na Caroline Polachek, The Aces, Amyl And The Sniffers, Giant Rooks či Tale Of Us. Naším tipem pro české a slovenské ostrovany nacházející se v areálu je SG Lewis.