Návrat do prostor festivalu byl ve znamení očekávání, zda obávanou bouřku z Německa doprovázenou tornády areál vůbec přežije a program bude pokračovat. Naštěstí se za Basinfirefest nejspíš Papa Emeritus předchozí den pomodlil a hodil oko u (ne)svatého otce, protože nic z avizované apokalypsy nenastalo.

Bohužel ani druhý den příliš mnoho fanoušků nenalákal a vzhledem k chybějícímu skutečnému headlinerovi, o jehož pozici se tak trochu podělili Dark Tranquility s Faun, se nic jiného ani moc neočekávalo.

Ale ačkoliv hvězdné jméno chybělo, pořadatelé přivezli celou řadu atraktivních skupin. Velkým překvapením byli takřka neznámí Vektor, kteří nabídli americkou thrashmetalovou školu. Přestože jde o mladé hudebníky, jejich rukopis poletoval mezi kousavými Sacred Reich a Overkill.

Jejich krátký, ale energií i nápady našlapaný set musel nadchnout většinu z těch několika deítek postávajících příchozích. Tedy pokud přišli na skutečně řízný thrash s přesahem do speed metalu. Skutečně velké překvapení krátce po poledni a není pochyb o tom, že pánové z Century Media věděli, proč si je upsat do své stáje.

O poznání více poetiky a klidnějších melodií přišlo společně s vyškovskou partou Dark Gamballe. Ta v čele se svým lídrem Desedem představila průřez celou svou kariérou. Neopomněla na hodně letité skladby jako "Baletky v hlavě" z desky "Superstar" z roku 2004, hitovku "Fata Kapitána Morgana" ze skvělé nahrávky "Panoptikaria", přihodila ale i úplnou novinku "Špatné věci", kterou muzikanti lákali na chystané album.

Desed písně uváděl v kontextu historie bandu - bylo poutavé slyšet, jak se DG v průběhu svého dlouhého působení vyvýjeli.

Kontroverzněji zapůsobilo vystoupení Dance With The Dead. Dvojčlenná americká kapela je založená na propojení syntezátorů a kytary a je to taková metalová diskotéka.

Pravdou je, že při pohledu na přítomné se málokdo ubránil alespoň pohupování, poskakování nebo minimálně podupávání nohou. Jejich instrumentální set měl dynamiku a kytarová hra Tonyho Kima byla technicky dobrá, ale celé to působilo docela pouťově. Více než půl hodiny se tahle zvláštní směska stylů dá zvládnout bez zívání asi jen s obtížemi.

Holandští Heidenvolk s kůžemi a parohy poházenými po pódiu měli zřejmě zafungovat jako naladění se na večerní Faun. Tahle parta ale oproti německým paganfolkařům sází víc na melodický metal. Jejich síla tkví v originálním využití rodného jazyka, který z úst dvou vokalistů zní až exoticky. Refrény mají úderné a třeba "A Wolf In My Heart" má fakt hitové ambice. Úplně strhnout ale nedokázali a občas jejich set ztrácel na tempu.

To rozhodně nejde říct o dvou řeznických holkách Butcher Babies. Frontmanky Heidi Shepherd a Carla Harvey střídaly melodické pasáže s brutálním growlingem, což vzhledem k jejich vizáži panenek Barbie působilo poměrně překvapivě.

Obě dávaly do svého vystoupení absolutní maximum, a když netrápily mikrofon, alespoň vyskakovaly, vykopávaly, běhaly nebo interagovaly s diváky. Na Basinu odevzdaly vše a byly za to oceněny v rámci dne nadprůměrnou odezvou. Ještě by to chtělo víc silnějších songů, ale třeba "Beaver Cage" má fakt brutální groove, který musí strhnout.

Ještě před děvčaty z Los angeles ale zahráli old school thrasheři z Belgie Evil Invanders, kteří už nejsou žádnými nováčky. Ti přivezli atraktivní set, včetně sympatických pódiových artefaktů v podobě ozubených kol na stojanech mikrofonů nebo u bicích. Jeden se dokonce i uměl sám točit! Nechyběla ani drobná pyrotechnická show, ale proskakování skrze několik jisker působilo možná trochu legračně, než že byste zpěváka cenili za jeho obdivuhodnou odvahu.

Z nové, rok staré studiovky "Shattering Reflection" zazněly hned čtyři kousky, které naživo potvrdily pozitivní recenze. Belgičané sázejí na comeback thrash metalu, který odstartoval před půl dekádou a stále ještě úplně nevyšuměl. Kromě zřejmých poct legendám jako Slayer nebo rané Metallicy ale umějí své hře vštěpit i vlastní obraz. a to ce cení.

Přestože návštěvnost celý den nedosahovala valných rozměrů, na vystoupení Dark Tranquility se prostor před stageí docela zaplnil. Švédští matadoři jsou jedni z pionýrů takzvané göteborské metalové scény, která proslula typickým melodických deathmetalovým zvukem. Prostor za muzikanty zakryla do červena zabarvená vlajka, ale jinak se tahle banda soustředila pouze na hudební složku.

Mikael Stanne působil trohu chladně, ale jeho vokální projev byl skvělý a precizní. Už dávno dal zapomenout na to, že kdysi držel mikrofon Anders Fridén, nyní dlouholetý lídr In Flames, místo kterého se Stanne posunul z postu kytaristy na post vokalisty. Švédové možná nejsou už tak blyštivým jménem, ale předvedli poctivý set, kterému se dalo snadno podlehnout. Ty jemné melodie plovoucí v jinak syrových kytarách byla radost odkrývat.

Zařazení německých paganfolkařů Faun do metalového line-upu bylo od organizátorů odvážné. Ještě odvážnější ale bylo jejich vystoupení zařadit do nejprestižnějšího času, určeného headlinerům. Čekat na ně se ale vyplatilo tak napůl. Oproti populární Wardruně, která v létě zahraje pod širým nebem pod hradem Loket, sázejí mnohem více na folkovější zvuk. Jenže jejich instrumentální a muzikální um není zase tak nakažlivý jako v případě francouzských Skáld nebo mezinárodních Heilung, kteří působí autentičtěji.

Faun po ostřejších kytarách Dark Tranquility zapůsobili uklidňujícím dojmem a nepříliš početné publikum kropené v té chvíli vydatným deštěm trpělivě sledovalo celkem poklidnou a nijak vizuálně zázračnou podívanou. Zpěvák Oliver s. Tyr občas něco pronesl o jednotlivých skladbách, ale jinak se místo mluvení hrálo se snahou o budování středověké atmosféry, kterou nabourávaly syntezátory a další elektronické vychytávky v režii Niela Mitry.

A jelikož déšť neustával a teplota připomínala sychravé podzimní počasí, bylo akorát tak na čase sbírat síly na třetí den, který lákal na druhé největší jméno festivalu, a to Villeho Vala a jeho projekt VV či na australské rockové divočáky Airbourne.