Bude to asi znít trochu elitářsky, ale abyste plně docenili, jak nádhernou hudbu The War On Drugs tvoří, musíte mít už něco naposloucháno. A vězte, že za tímto tvrzením není snaha se jakkoliv povyšovat, ale zkrátka jen naplno zdůraznit, že na tuto skupinu rychlé soudy neplatí. Vytváří muziku, která nehladí po srsti. Je vrstevnatá, instrumentálně velmi bohatá a neskutečně propracovaná. Potřebuje zralého posluchače, dostatek času a opakovaných poslechů na to, aby se zavrtala pod kůži. A jakmile se jí to jednou podaří, už na ni, na rozdíl od mnoha jiných, nikdy nezapomenete.

Ano, jsou to možná na úvod neobvykle silná slova, ale přece jen se tady bavíme o formaci, která, když vydala svou přelomovou nahrávku "Lost In The Dream", tak se - a teď pozor na to slovo - objektivně (!) stala nejlépe hodnocenou deskou roku 2014. To proto, že ze sledovaných sto třiceti devíti médií se toto album objevilo v best of žebříčcích čtyřiapadesátkrát a z toho třináctkrát drtivě zvítězilo. Žádná jiná nahrávka na celém světě se nemůže pochlubit lepší statistikou. A když si ji poslechnete teď, po letech, jistě uznáte, že vůbec nezestárla. Pokud vás zajímá, jak se to celé stalo a čím je tedy tak výjimečná, není nic jednoduššího, než si rozkliknout příslušnou recenzi.

To všechno je ale už minulost. Skupina od doby, kdy prorazila s nevídanou silou mezi elitní formace, vydala další dvě kolekce a další je na cestě. "A Deeper Understanding" získalo cenu Grammy za nejlepší rockové album roku 2017, příspěvek "Harmonia’s Dream" ze zatím poslední studiovky "I Don’t Live Here Anymore" z roku 2021 urval při stejných cenách alespoň nominaci na nejlepší rockový song. Jinými slovy tedy lze říci, že poslední dvě řadovky už z pohledu hudební historie nejsou tak zásadní jako jejich předchůdce, přesto se ale stále jedná o vysoce nadprůměrné nahrávky.

Ve Foru Karlín, které kapela vyměnila za předcházející Lucerna Music Bar, přesto vyprodáno nebylo. Publikum, jehož majoritu tvořili zejména muži s věkovým průměrem začínajícím trojkou či čtyřkou, zaplnili plochu na stání přibližně jen do úrovně, kde stál zvukař, balkóny zůstaly prázdné úplně. Z pohledu pořadatelů tedy nejspíš finančně nešlo o žádné terno, ale to pro kritikou ceněné formace platí málokdy. Zde bylo především podstatné to, že díky volbě právě karlínského sálu jsme jako posluchači dostali špičkový zvuk, který právě zde bývá standardem, což bylo pro potěchu z jejich bohaté hudby naprosto klíčové.

Koncert se obešel bez předkapely, sám o sobě totiž trval více než plné dvě hodiny, a to i přesto, že v jeho průběhu zaznělo pouhých šestnáct skladeb. Ono to ani jinak nešlo, protože Adam Granduciel se svými kolegy jen zřídkakdy složí píseň, která by měla méně než šest, ale i více minut. V průběhu večera byl frontman dobře naladěn, hned v úvodu věnoval song "Oceans Of Darkness" Dominicu Eastovi, později si vzpomněl třeba i na techniky, kteří jim stavěli pódium. Vůbec nejčastěji ale s chutí odpovídal křiklounům z publika, jejichž slovům ale šlo z opačné strany sálu bohužel jen velmi těžko rozumět.

Nebylo výjimkou, že se čtyřiačtyřicetiletý rodák z amerického Doveru při své hře obrátil k divákům zády. Někdy se na delší dobu postavil k některému z dalších členů své početné skupiny, jindy se pro změnu přidal ke zbylé dvojici s kytarami na krku a pomáhal budovat atmosféru, případně písně gradoval.

Poměrně střídmé osvětlení a absence jakéhokoliv pódiového pozlátka ničemu nevadila, toto byl koncert, kde nic nebylo důležitější než hudba samotná. Nejednomu posluchači se jistě hned několikrát do mysli vkradl nápad, že by vůbec nebylo špatné, kdyby tento ryze poslechový zážitek byl koncertem na sezení. Ono těch chvil k bezuzdnému poskakování skutečně mnoho nebylo. Ta vůbec nejvýraznější přišla v rudě nasvícené písni "Red Eyes", která je o poznání hudebně průraznější než její kolegyně a diváci se v tu chvíli dostali leckdy i do transu, jak jim neúnavná formace nedala vydechnout.

Určité zklidnění přinesl singl "Living Proof", v jehož zejména úvodní části hrála prim spolupráce akustické kytary a klavíru. Asi vůbec největší zadostiučinění ale diváci získali u průlomového singlu "Under The Pressure", jenž v mnoha případech může za to, že se z nich stali fanoušci právě této americké skupiny, pro níž se žánr indie-rock může zdát skoro až jako pejorativní nálepka. Ta muzika je totiž mnohem bohatší a má přesah do post-punku, americany, shoegaze a dalších žánrů.

Bylo by jistě zajímavé vidět, jak by tento typ hudby obstál na sotva skončeném festivalu Rock For People, s nímž se minul jen o pár dní. Takový Sziget kapelu v roce 2018 postavil na svou největší stage jakožto druhé největší jméno, které pak měli trumfnout už jen Arctic Monkeys, a byl z toho tehdy jeden z nejlepších koncertů celého festivalu. I jako naopak určité zklidnění po krásných, ale náročných dnech v Hradci Králové ale The War On Drugs fungovali skvěle. S vědomím, že se pořadatelé z D Smack U Promotion snad finančně zahojí u jiných akcí, nelze než poděkovat za to, že je do Prahy dovezli. Bylo to mimořádné.