Ne, devětašedesátiletý Robert Cray není všeobecně známý kytarový střelec, ačkoliv by jím měl být. Tenhle nenápadný chlapík má totiž na poličce pět cen Grammy a za sebou dvacítku alb, která si drží svou úroveň. A navíc je to muzikant, který má ve své hře svůj originální ksicht, neopisuje a jeho kytarový sound disponuje jedinečnými barvami. Dost lákadel na to, aby byl Lucerna Music Bar v pondělí, v den, který nebývá koncertům zrovna zaslíbený, v zásadě plný.

Pohodový večer odstartovala půlhodinka v režii "ošuntělého one man bandu", tedy nepřehlédnutelné tváře domácího písničkářského blues Jana Fice. Jen s kytarou, cigar boxem a stompboxem přehrál po pár kouscích z trojice svých desek a nevynechal ani tu poslední, "Homunkulus". Škoda jen, že publikum tentokrát asi nebylo naladěno na tutéž vlnu depkoidního špinavého blues. A jakkoliv se tleskalo, podařené texty i hypnotické kytarové linky trochu kazil šum hovoru.

Je prostě pravda, že Robert Cray představuje spíše pohodovější tvář žánru. V jeho hudbě je hodně procítěného soulu a funkověji střižených kytarových linek, zvuk je vycizelovaný až hladivý, prosvětlený. Na špínu tu prostor nezbývá, byť i sem se samozřejmě vejdou strasti života, ale také romantika. Inu blues - a soul. V obou případech to jde rovnou z duše a tak to bylo i tady.

Rodák z města Columbus ve státě Georgia a jeho tříčlenný band nastoupili na pódium velmi soustředěně. A navzdory před koncertem ohlášené prosbě, že si muzikanti nepřejí natáčení, točilo se hojně. Ach jo. Je to vlastně normální, nepřekvapuje mě to. Ale tentokrát to očividné ignorování přání kapely docela zamrzelo.

Soustředěné výrazy se s přibývajícími položkami setltistu (včetně krásné verze klasiky "Sitting on Top of the World") rozptylovaly, úsměvů i hudebních fórků přibývalo. Jako by tam přece jenom zpočátku byla jistá nervozita. Těžko říct. Tak jako tak, na konci bylo vše v nejlepším pořádku.

Crayovu kytarovou hru lze asi nejsnáze popsat jako neokázalou. Žádné zběsilé honění tónů na hmatníku, ohýbání strun a podobné záležitosti. Její emocionalita leží v úspornosti a skvělé práci s dynamikou. Tento pán dovede svoje pečlivě naleštěné stratocastery drtit pádnou pravou rukou sekající do strun, ale zároveň být neuvěřitelně jemný, tichoučký, s levou rukou neustále v pohybu, tvořící spíše suché, pevné tóny.

Kytara se musí stát prodloužením osobnosti, říká se. A Robert Cray hrál přesně tak, jak působil. Vlastně mírně introvertně, bez hvězdného fluida, skromně. Ale přesto nesmírně charismaticky a s velkou duševní silou. Sevřenější aranže, oproti těm zaznamenaným na albech, písničky oživily a dokázaly v nich pootevřít další vrstvy. A bez velkých gest uhranout.

Po lehce tužším rozběhu se nakonec koncert dostal do vysokých obrátek. Byla to strhující ukázka mistrovství, které nedává na odiv pozlátko a plyne tak nějak v pohodě. Z toho bývají ty nejsilnější zážitky. Tohle byl jeden z nich.