Já vám dám na začátek zákeřnou otázku: Kde je Krajina Ró? Kde leží a jak vypadá?

Krajina Ró, ta je všude. Tak se to popisuje v té písničce Jablkoně, podle které je skupina pojmenovaná. Já ji vnímám spíš jako takovou trochu smutnou krajinu, ale s optimistickým koncem. Ne, vlastně smutnou úplně ne. Já jsem si to ani neuvědomoval, ale lidé, kteří slyšeli naši novou desku, říkají, že je taková do smutečna. Já jsem to tak nevnímal, ale každý člověk to prostě vnímá jinak. Takže to odpovídá.

Vím, že se v tom vracím až k té prvotině "Hotel Blázen", ale byl tento název kapely jasný od začátku?

No, my jsme byli, nějak jsme začali a zkoušeli a pak jsme si říkali: "Musíme se nějak jmenovat," což je takové obligátní. Nějaké nápady byly a pak jsme jednou seděli a z nějakého důvodu padla ta Krajina Ró. A nás to napadlo: "Hele, to je hezké sousloví. Tak co kdybychom se tak jmenovali?" A všichni to odkývali, takže to bylo jednoznačné a jednohlasné. Musím se přiznat, že mi osobně nešlo o nějaké tajemství, co je to ta Krajina Ró, ale spíš aby se nám to jméno líbilo.

Aby to znělo.

Jsem rád, když se kapely jmenují jinak. Jednou se jedna jmenovala Svíce a druhá Lampa, a člověk nevěděl, kteří jsou kteří. Nám připadalo, že tohle dobře zní.

V sestavě se potkaly různé osobnosti, s docela velkým generačním skokem. Jak se to seběhne? Protože Bladderstones fungují sami o sobě, pak jste tam vy, je tam vlastně vaše neteř. Jak se to semlelo?

To se semlelo jednoduše. Já jsem se odstěhoval z Prahy do Slaného, protože tam jsou kolegové z Jablkoně. A já bydlím přímo u basáka Johnyho Judla v baráku. Ten mě seznámil se svým bývalým žákem Tomášem Frolíkem, což je skvělý kytarista a bydlel za rohem. A pak mě, asi po čtyřech letech, co jsem tam bydlel, napadlo, že bych si na stará kolena mohl ještě užít nějaký bigboš. Tak jsem Tomáše oslovil, on to odkýval a bylo.

Teď proč někde shánět basáka, když jeden bydlí vedle? Takže basák byl jednoduchý. Pak proč někde shánět bubeníka, když mají bubeníka v Bladderstones? Takže byl i bubeník, Michael Nosek. Nakonec jsem se víceméně náhodně potkal se svou neteří Aničkou Břenkovou a měli jsme zpěvačku. Ale ten prvotní nápad byl spojit se s Tomášem Frolíkem.

Nevznikly z toho nějaké třenice? Přece jen ty směry, z kterých přicházíte, jsou každý jiný.

No, jasně. Já s tím tedy nemám vůbec problém, protože jako Jablkoň máme asi dvacet desek, každou jinou. Mě baví všelijaká hudba. Já říkávám, že kdybych na to měl ještě padesát let, tak uděláme všechno. Ale už jsme nechtěli dělat zmatky v Jablkoni, protože jednu bigbítovou nahrávku už jsme udělali. Jmenovala se "Půlpes", ale trochu prošuměla, protože ji naše publikum přece jenom nezkouslo. Tak jsem si říkal, že když chceme bigbít, uděláme bigbít.

A je to spojení pro vás obohacující?

Je to úžasné. Protože ostatní jsou samozřejmě odjinud, jinak myslí. A já věřím, že i na té hudbě je to slyšet. Takže i když někteří jazykové po té první desce tvrdili, že to je jen pokračování Jablkoně, tak si myslím, že není a není. Něco příbuzného tam trochu bude, texty jsou asi svým způsobem podobné, ale celkově to určitě je jiné.

A když třeba skládáte, je už od začátku jasné, co půjde Jablkoni a co půjde Krajině? Momentálně ty skupiny fungují současně.

My už jsme toho s Jablkoněm vydali strašnou spoustu, takže jsem si řekl, že se vůbec nic nestane, když budeme pauzírovat. Poslední tři roky jsem se soustředil na Krajinu Ró a teď to pro mě vydáním všechno kolem toho skončí. A tak se budu snažit přešaltovat na Jablkoň, abychom mohli udělat zase desku Jablkoně. Kapely fungují současně a nijak to nekoliduje.

Takže ten materiál vzniká jakoby od vás. Do jaké míry na tom mají podíl ostatní? Nebo je to kolektivní?

Materiál je především ode mě a od kytaristy Tomáše Frolíka. A ostatní pomáhají, aranžují a tak. Na tom výsledném zvuku mají velký podíl všichni.

Když jste dodělali "Hotel Blázen", věděli jste, že to půjde dál? Nebo to byl spíše jednorázový projekt?

"Hotel Blázen" byl dělaný tak, že jsme si říkali: "Máme nějakou kapelu, o které nikdo nikdy neslyšel, a jen tak ji nabízet, to je téměř zbytečné." Takže první naší činností bylo, že jsme udělali desku. Tedy od začátku všechno udělat, nazkoušet, natočit a vydat. A tím jakoby říct: "Ano, to jsme my." Což jsme řekli. Ovšem protože byl lockdown, tak to nebylo moc slyšet, hrát se nemohlo. Ne že by si toho lidé nevšimli, ale šlo to z velké části do stoupy. Prostě takový pech.

A nějaké koncerty nakonec byly?

Jo, máme je za sebou, není jich moc, ale jo. Už jsme zkušení a máme to vcelku vychytané. Museli jsme trošku jinak zvučit, protože v písničkách jsou i mírnější pasáže, a Míša Nosek, to je bubeník od podlahy. Řešili jsme třeba, jak se postavíme na pódium, aby se ty zpěvy prosadily. Já občas zařvu, ale jinak moc nehulákáme. I když jsme tedy hráli relativně málo, máme v tomto ohledu všechno vyřešené.

A s novou studiovkou nějaká vystoupení v plánu jsou? Budete inklinovat spíše k Jablkoni?

Tak to určitě jo, protože tuhle desku děláme s tím, že jsme pořád tady, posunuli jsme se zase dál a chceme hrát. Jablkoň samozřejmě neskončil. Já jsem sice pro něj nic nového nevytvářel, ale máme tolik repertoáru, že je pořád z čeho brát. Zhruba každé dva roky něco vyšlo. Tak jsme si řekli: "To stačí, teď se budeme věnovat koncertům a další album může počkat."

Jde nějak popsat ten posun mezi "Hotelem Blázen" a "Mlhovinami"? V čem se ta kapela proměnila?

Já si myslím, že jsme trochu jiní. "Hotel Blázen" víc vznikal jako písničky. Teď to je hodně postavené na takových těch kytarových riffech. Ne úplně všechno, ale většinou jo. Tím se to trochu posunulo. A myslím, že jsme zkušenější a víme, co od sebe očekávat. Mně se ta první deska líbí, ale tahle mně připadá lepší. Jsou to písničky a přitom se tam hodně objevuje takový ten rockový tlak. Já jsem začínal hrát na kytaru a zpívat trampskou muziku, ale první kapela byl bigbít, tehdy na střední škole. Takže rock 'n' roll mám rád a snil jsem o tom, že ještě v tomhle životě přitvrdím. Tohle byla perfektní příležitost a povedlo se.

Na mě ta druhá řadovka působí sevřeněji. Ta první byla víc rozlítaná, občas tam byla, řekněme, punkovější nálada, jinde více folku. Tohle je trochu uhlazené záměrně, nebo to vyplynulo?

Já myslím, že to vyplynulo, i když bych místo uhlazené volil slovo kompaktnější. A co se týče nějaké té kostrbatosti, tak vyloženě nemám rád, když si člověk poslechne první písničku a za dvacet minut neví, jestli neposlouchá furt tu první. Líbí se mi, když je to pestré. Což je podle mě i naše druhé album. Ale možná už je to takové sevřenější.

Opět jste spolupracovali s Ondřejem Ježkem. Jak moc je pro vaše nahrávky důležitý?

Pro mě osobně i pro celou kapelu je hodně důležitý, protože nejen že to nazvučí, ale je i hudebním režisérem a producentem. Navíc se mi líbí, že má cit pro takovou tu waitsovsky přirozenou špínu. Aby v tom byla nějaká ta člověčina, ale zase ne moc, aby to nebylo rozesrané a rozladěné. Má hodně tvůrčí přístup, je to pankáč, ale rozumí každé hudbě, slyší perfektně. Když třeba zpívám a on už počtvrté řekne: "Dáme to ještě jednou," tak vím, že to tak má být a že je to pro dobro věci.

Myslím si, že tak z 85 až 90 procent si rozumíme. A když náhodou něco cítíme jinak, tak se vždycky dokážeme dorozumět. Mně osobně se s ním spolupracuje moc dobře. Navíc je to nejen takový ten kontrolní člověk, který nás ohlídá, ale účastní se toho také kreativně. "Hele, a co kdybychom tohle udělali takhle?" Takže on se na tom podílí opravdu hodně, ale samozřejmě především na zvuku kapely a ten je téměř dokonalý.

Pak je tady ještě jeden spolupracovník, který je trošku z jiné kategorie. Mám na mysli Jakuba Čermáka, autora videoklipu. Jak jste se k sobě dostali?

On už se dlouho přátelí s Aničkou Břenkovou. Ta ho oslovila a on souhlasil. Myslím si, že ho to s námi i bavilo, klip udělal krásně. Pochvaloval si na tom, že jsme mu neříkali, jak to chceme. Dostal písničku "Den co den" a byl svobodný. A myslím, že je to z toho cítit.

A svým způsobem pak určil vizuál té desky samotné, ne?

No, to jo. Smáli jsme se, že je to zase další příbuzný. Grafiku totiž dělal Aniččin brácha, takže můj synovec. Myslím, že to byl právě on, kdo navrhl, že bychom obrázky z klipu vlastně mohli použít jako základ. Kuba souhlasil a obal se zatím všem líbí. Tu první desku dělal taky Honza Břenek a s tou vizáží jsem taky spokojený.

Teď to vezmu trošku do abstraktní roviny - na mě celá ta hudba působí dost snově, až surreálně. Je pro vás v životě důležité snění? Zasnít se?

Určitě. Já si sním. Prostě sním a mám pocit, že ta hudba trošku i taková zasněná je. To je zásluha hlavně Tomáše Frolíka, on má ty své krabičky a pedály a pořád ty zvuky různě zkouší. Je úžasný kytarista, má svou blues-rockovou kapelu a hraje tam skvěle. Ale tady hraje jinak a opět výborně. To znamená, že i v tomhle jsme si vlastně porozuměli.

Myslím, že tu snovost tomu hodně dávají ty jeho zvuky. I když dokážou být taky pěkně brutální. Jako Jablkoň jsme byli prezentovaní coby akustická skupina, a tak jsme si i na tom, dokud jsme jezdili po světě, dávali záležet. Ale pak jsem zjistil, že se mi ty syntetické zvuky čím dál tím víc líbí. Takže jsem určitě spokojený, že se nám s Krajinou Ró do toho rock 'n' rollu podařilo nacpat i nějaké to snění.

Máte album "Hotel Blázen", na té druhé desce je písnička "Mlhoviny", kde se s bláznovstvím pracuje. Je to pro vás silný motiv? Musí být člověk v životě blázen?

Já jsem se do svých čtyřiceti, respektive do revoluce nemohl živit hudbou, tak jsem dělal všechno možné. Vlastně jsem se vždycky přizpůsoboval tomu, abych mohl dělat hudbu při zaměstnání, při rodině. Takže v tom je podle mě určitá míra bláznovství sama o sobě, je to praštěný. Protože jinak bych žil v klidu, nedělali si starosti a na stará kolena nezakládal kapely.

Co vás inspiruje v životě nebo při psaní písniček?

Takovou tu bezprostřední inspiraci nemívám. V tom se asi trochu liším, protože nemám potřebu někomu něco sdělovat, něco popisovat, být aktuální. Člověk někde sedí, něco vidí a o tom píše. Tohle já moc neumím. Ne že by se mi to nikdy nestalo, ale obvykle nejdřív hledám slova, která dobře znějí, a nějaký melodický motiv. A jakmile mám něco, co považuju za dobré, odpíchnu se od toho a začnu z toho dělat text. A to, co z toho nakonec bude, o čem to vlastně bude, to se i cestou mění.

Já považuju text za součást hudby, jednu z těch nejdůležitějších, ale pořád jen součást. Pokud mi nějaký text hezky zní, zapadá do hudby, tak jsem kvůli němu ochotný z písničky udělat něco úplně jiného, než jsem si na začátku myslel. Samozřejmě, jak už jsem starší, mám těch různých zážitků, vizí a příběhů v hlavě spoustu. Takže vždycky najdu, jakým směrem to nastavit, o čem zpívat.

Už jsme lehce nakousli blues, ale ještě jednou bych se k němu vrátil. Vloni v Šumperku, na Blues Alive, jste byl součástí pocty Janu Spálenému. Co pro vás znamená blues a jak k němu přistupujete? A jak vnímáte Honzu Spáleného jako osobnost?

Blues mám rád. Hodně rád! Myslím, že na každé naší desce trochu toho blues je, i v "Mlhovinách" jsou některé věci tak trochu do blues. A Jan Spálený - on úžasně zpívá, blues umí opravdu dobře. Okolo něho jsou samí skvělí muzikanti. Celá ta kapela je skvělá. Blues mám rád, akorát mám pocit, že pokud se člověk snaží dělat takové to opravdu origoš blues, tak to jako Češi tak úplně nedáváme. Čeština tomu moc nesedí. Honza Spálený to ale dokáže posunout. On dělá české blues a dělá to krásně. Nejsem moc zvyklý zpívat cizí písničky, ale tohle mě hodně bavilo a jsem rád, že jsem u toho byl.