"Mám rád hudbu Pink Floyd, ale nesnáším Rogerovu politiku." Waters přesně ví, co o něm koluje, a tenhle výrok se těsně před začátkem pražského koncertu rozzářil na obřích LED stěnách postavených do kříže uprostřed pražské O2 areny. Jen s dodatkem, že pokud jsou v publiku osoby, které to tvrdí, tak se můžou sebrat a táhnout si sednout na bar.

Inu, taková je watersovská vyhrocená rétorika, která je pro něj už roky typická a v níž skládá původní materiál Pink Floyd a vlastní sólovou tvorbu do promyšlených konceptuálních vystoupení, která jsou výkladní skříní jeho názorů.

Ty jsou někdy naivně levicové, jindy agresivně pacifistické nebo sebestředně ublížené, nekompromisně zaťaté a zapšklé. Rámcově se mu ale daří ukazovat prstem zejména na problémy v lidskoprávní oblasti, nad kterými se spíše nenápadně zavírají oči. Škoda jen, že je ten pohled v zásadě jednostranný, selektivní, s jasně danými "válečnými zločinci", "oběťmi" i "hrdiny" - a na mnoha místech paradoxní: Roger Waters káže o tom, že nemůže veřejně mluvit a prezentovat své názory, a říká to tisícům lidí na koncertě.

Aktuální turné pojal jako rozlučkové. Tentokrát tedy žádné oživení "The Wall" nebo "Dark Side of The Moon", ale výběr veskrze hitových skladeb s povinným důrazem na domovské Pink Floyd. Dva více než hodinové sety vždycky nabídly uzavřené bloky věnované zásadním deskám - od "Zdi" přes "Wish You Were Here" až k "Dark Side of The Moon" -, přičemž mezi ně se vklínily songy ze sólovek (asi nejlepší "Amused To The Dead" trestuhodně zastoupená pouze "The Bravery Of Being Out Of Range", byť v krásné, jemnější aranži s klavírem) a novinková "The Bar" v podobě dvou kusů patrně delšího a dosud nevydaného opusu.

Dílo z celé jeho kariéry mu slouží jako podklad pro spektákl, který minimálně v současné halové produkci jen těžko snese konkurenci. Viděl jsem ledacos - i obří zeď, kterou právě Waters před lety postavil napříč největší českou halou, barevný cirkus Kiss, psychedelii Tool - ale tohle se jen tak nevidí.

Už samotné umístění jeviště doprostřed plochy nabízí úplně jiné kreativní možnosti než klasická frontálně umístěná stage. Z centrálně umístěného pódia vybíhaly do čtyř směrů mola. V centru se držela početná skupina muzikantů, mola patřila frontmanovi i sólistům. Nad vším visela obří LED stěna ve tvaru kříže, která při úvodní "Comfortably Numb", zahrané v nové, notně temné verzi, scénu dělila na čtvrtiny. Pak se zvedla a stala se centrálním bodem dění.

Hesla odporu, portréty obětí policejní zvůle, válečné zločiny, chudí pod tlakem mocných, ale i fotky a klipy z rané fáze Pink Floyd při "Have A Cigar" nebo ikonické motivy z jednotlivých desek. Došlo tedy na pochodující kladiva, nabubřelé létající prase i tupou ovci, přičemž obě posledně jmenovaná zvířata se coby nafukovací karikatury vznášela nad hlavami diváků. A člověk mohl jen zírat s otevřenou pusou. Nabubřelé? Možná - stejně jako Watersovo ego. Aktivistické ve své symbolice? Rozhodně. Ale zároveň i proklatě omamné.

Waters a jeho ego, to je kapitola sama pro sebe a i pražskou show vlastně diktátorsky a pevnou rukou ovládal. Zároveň, alespoň po většinu času, z něj vyzařovala i velká pokora vůči divákům a tomu, že to právě kvůli nim - a pro ně - může pracovat a táhnout káru jménem Pink Floyd dál.

Méně pokory ovšem bylo ve chvílích, kdy principál kázal. To jel tvrdě po své protiválečné linii, ale jen jedinkrát se dostal na trochu tenký led: měl velkou příležitost ukázat na původce zla na Ukrajině, říci před "Two Suns In The Sunset", stále působivým varováním před jadernou válkou, "Fuck off Putin", stejně jako to udělal s mnoha dalšími jmény. Ale neučinil tak. Čekal možná jinou reakci než ticho a pískot. Devětasedmdesátiletého muzikanta už asi nikdo nepředělá, na druhou stranu proč taky.

Aktivismus nelze u Waterse ignorovat a bylo by koneckonců něco divného, kdyby byl jen zpěvákem a performerem. Mimochodem - v Praze zpíval skvěle. Některé skladby si trochu poupravil, "Wish You Were Here" spíše odvyprávěl, v "Money" za něj převzal vokální povinnosti kytarista (ostatně jako již pravidelně), i tak to byl od tohohle starého pána skvělý výkon.

Nutí totiž k přemýšlení a nastavuje dosti nepříjemné zrcadlo. Že je aktivistický, že někdy možná prstem ukazuje špatným směrem a jinde se naopak zdráhá ukázat přímo, že vidí problém jen z jedné strany, ale řešení nepřináší, to je všechno pravda. Ale jeho koncerty zůstávají v mysli dlouho. Nejsou jen povrchním divadlem, které zapomenete už ve chvíli, kdy projdete dveřmi haly. Silné zážitky nemusejí být vždy příjemné, Waters po srsti nehladí.

Velkolepá pražská rozlučka (druhé kolo se uskuteční ve čtvrtek večer a navíc bude přenášeno do kin po celém světě) byla oslavou skvělé a nadčasové hudby. To především. A tak si ji i budeme pamatovat. Aktivismus je k ní připojen až ex post, jakkoliv je jen vyhrocením sociální kritiky, která je v některých písních již přítomná. Samotná síla hudby, jejího provedení a divadla s ní spojeného ale dokáže hořkost politiky alespoň trochu osladit. Oddělit to nelze, otázky a snahu zjistit si víc Waters vyvolává velmi zdatně.